Jde to Dobré Wow!

Když se obrátí vítr - část 2.

Literatura > Sci-fi
trochu se to zvrhlo v něco co nebylo původně plánovaný. je možnost i třetího dílu pokud někdo bude chtít vědět co bylo dál. p.s. omluvte prosim mnozství chyb... když písu, píšu co se mi honí hlavou na gramtiku nemyslim ale urcite to pres víkend

 

Všude kolem nich byl hustý oblak prachu. Nedalo se dýchat. Jakákoliv snaha o zakrytí si úst čímkoliv byla beznadějná. Museli se dostat pryč,ale skoro nic neviděli. Dýchání se stalo téměř nemožné. Látky, které si drželi před ústy byly plné prachu a drobných písečných zrníček. Oba padli na kolena a kašlali.

Země se znovu otřásla. Kolem nich padaly všemožné veči, o kterých se pouze mohli domnívat, co to je, protože neviděli vůbec nic.

Jejich snaha dostat se kamkoliv dokonce i po kolenou troskotala na neuspěšných pokusek každým dalším otřesem a každým dalším nadechnutím. Písek měli všude, v ústech, v očích, kde je škrabal a dokonce snad i v plicích.

Chytil ji za ruku. Přislo mu absurdní, že umřou takhle. Po tom všem čím si prošli je zabije písek.

Náhle jako blesk z čistého nebe nastalo ticho. Nejřív je oba napadlo, když se tiskli k chladné zemi a dýchaly do hadru, že ohluchli. Nebylo slyšet už žádné rozbíjení věcí a ani vítr už nefoukal. Země se přestala třást a skoro to vypadalo, že se ani nikdy netřásla. Všechno stálo.

Otevřela pomalu oči. Měla v nich písek. Začala si mnout oči, aby alespoň něco mohla vidět. Přes víčka plná písku jí pronikalo světlo. Bylo teď krásně jasné, žádná lampička ani jiné umělé. Tohle bylo Slunce. Ale kde se sakra vzal všechen tan písek?

Ovzduší náhle protnul zvuk sirén, silně, pronikavě a intenzivně. Ozval se tak nečekaně, že oba v tu ránu, jako když švihne bičem, stáli na nohou a přes zbytky písku, co se jim ještě neodplavili ven se dívali na podívanou, kterou nedokázali vůbec pochopit.

Sirény vyřvávali snad pět minut. Během toho se ani on ani ona nepohli. Nemohli. Byli tak konsternováni, že skoro zapomněli i dýchat. Jakmile se ozval poslední výkřik sirén, rozezvučel se hlas robota z krizového štábu.

„TOTO JE NOUZOVÉ HLÁŠENÍ! NAŠE ZEMĚ BYLA NAPADENA! OPAKUJI, BYLI JSME NAPADENI! VE VLASTNÍM ZÁJMU SE SCHOVEJTE DO ÚKRYTŮ!“

Zas bylo ticho. Už se nic nepohnulo. Žádný otřesy nepřicházeli. Žádný zvuk neprotrhl tu nepropustnou hradbu ticha. Žádný ptáček nezpíval, žádný brouk nevrzal, žádný pes nezaštěkal, žádný hlas se neozval.

„Co to kruci je?!“ její hlas zněl tak cize v té pustině ticha. Dívala se před sebe.

Stáli opravdu (podle předpokladu mapy) na rozbořeném staveništi. To, kde se nacházeli měla být nejspíš hala. Někomu zřejmě došli peníze a nemohl to celé dostavět, takže tam byli jen podpěry a žádné stěny a nad hlavou měli další patra. Hala stála na kopci a z ní bylo krásně vidět na Prahu nebo alespoň něco co ji velmi připomínalo, ikdyž něco bylo jinak.

„Vzduch stojí“ hlesl.

Stáli v čemsi, co se lépe vystihnout nedalo. Písečná bouře nezkončila, jen se zastavila. Ve vzduchu stál písek. Působilo to jako by se zastavil čas. Ale čas se zastavit nemohl. Jak by jinak mohla ta siréna řvát a jak jinak by ji mohl následovat mechanický hlas UI?

Ale pokud tohle byl útok tak byl ten nejdivnější mezi všemi. Z domů nevycházel dým. Nic nebylo rozbořené. Město bylo pouze poseto tím zvláštním pískem. Jinak ovšem byste neřekli, že v něm bylo něco zničeno nebo poškozeno. Až na to ticho. Bylo to znepokující. Nedávalo to smysl.

Nikde nikdo nebyl. Nikde. Nebyli videt lidé co by utíkali. Nebyl slyšet pláč malých viděšených dětí rodin které měli povolení mít děti. Nebyl slyšet vyděšený křik. Nebyl tam žádný pohyb. Nebylo tam nic.

Pomalu zevedla ruku. Procházela tím pískem. V prostoru kde se nic pohnulo za jejím pohybem zvznikaly vlnky jako když se dotknete naprosto klidné vodní hladiny. Zrníčka se po jejím pohybu znovu uzavírala a vracela se na sva původní místa takže se zdálo že se žádny pohyb ani nekonal. Necítila obvyklý odpor vzduchu nebo nějakou přitažlovost země. Ruka se ji vznesla jako by se nepohybovala v žádném prostoru a nebyla ničím ovlivněna. Chvíli prstem kroužila v tom podivném prostoru a snažila se alespoň jedno zrníčko chytit nebo se ho dotknout.

Zrníčka co měli v očích už dávno vypluly sami z očí a připojili se k ostním nečiným zrnkům. Zaplnili prostor který skoro vypadal že tam byl pro ně nechystán.

Pomalu se otočila na něj. Překvapeně zjistila že on už se na ní dívá. Zahleděla se mu do očí a překpením skoro vyjekla. V očích se mu cosi pohybovalo. Blištělo se to jako diamanty mnoha barev a bylo to tak malinké že to vypadalo spíš jako by měl perlěťové oči. Přistoupila k němu blíž a náhle pocítila cosi zvláštního. Pocítila šílenou touhu. Nehápala proč. Její klin zahořel tak silným žárem že jí blekla hlavou myšlenka propálených jeansů co měla na sobě. Prohlédla si ho teď více než kdykoliv předtím. Kolem jeho těla nyní byla jakási modrá perlěťová našedlá záře. Jeho rozkrok se už také probral k životu.

Držel ji za ruku. Jen konečky prstů se jim dotýkali ale v tom malém doteku najednou bylo cosi co nikdy přetím. Jeho kůže byla tak citlivá že vnímal každý tep jejího srdce, každý pohnutí svalu a dokonce i ten žár co z ní začal vycházet. V jejích očích cosi tepalo. Snad i cítíl vůni ohně. Její tělo zahalil rudý dým. Stáčel se v hravých obrazcích a plamených koutoučí.

Chtěl ji. Byla oheň a on vzduchem který ho živý. Mohl ji dráždit jen tim pohledem a veděl že by z toho vzplanula jak sirka ale chtěl víc. Oba chtěli víc.

Zvedla ruku a jemně se dotkla jeho tváře. Jejími prsty projrl výboj tak masivní sexuální energie že se na dcvíli sama lekla ale to bylo poslední realné uvažovaní jaké se pro tuto etapu dostavilo. Během nasledující sekundy všechno zmizelo, starosti, únava, lidskost.

Zatnula nehty do jeho kůže, citíla všechno, každou část svého těla i jeho těla, jejich těla začala ovládat síla nad jakékoliv chápaní mimo sexuální svět. Každým centimetrem jejich těl teď pulsoval chtíč násobený pocitem jako chvíli před příchodem oragsmu.

Chytil ji tak prudce a smýknul k sobě že jejich těla o sebe prudce narazili. Ve chvíli kdy ji vášnivě políbíl oba dosšli k prvnímu oragsmu ovšem bez jakýkoliv tělních tekutin. Těla jim explodovala při každém bližším a bližším kontaktu.

Přaštil s ní o zem, serval z ní oblečení jako kdyby byla pytlik buráku a on už měsíc nejedl. Její kůže se zaleskla bělostnou čistotou a všeopínajícímu rudému oparu. Objímal její nahé tělo a kroužil po ní jako mlhy kloužou v udolích a horách.

Svedla se zahalená v tom temně rudém oparu a přistoupila k němu. V očích měla plamen a žár celého světa. Lehce se dostkla prstem jeho košile. Tam kde se jeji kůže dočasně spojila s látkou se okamžitě vypálila díra. Porduhé už mu na košili vypálila pstrem dlohou tenkou čáru.

Roztouženě se na něj podívala. V jejích očí četl touhu nejen sexualní ale i touhu ubližovat. Skoro nemohl dýchat. Pozoroval jak jeho se pomalu mění ve spáleniště a pak pohléld přímo do jejích očí. Její ruka se pomalu pohybovala směrem k jeho tváři. Mohla ho spálit na uhel jediným dotekem.

Těsně před tím než se dotkla jeho tváře natočil hlavu a chytil její prst zuby. A pak jak dravé zvíře se jí na tu ruku vrhl. Líbal ji, kousal a sál. Odtrhla se od něj a vrazila mu pořádnou facku. Zaupěl jako tygr a rozpřáhl ruce na znamení že je jen v její moci. Strhala z něj oblečení. I po jeho těle kroužila ta podivná mlha ovšem u něj to byla stříbrnošedivá perleťová. Pohrávala si s každým záhybem jeho nádherného těla a celou scenérii fantasticky dokreslovala.

Vrhli se na sebe téměř ve stejném okamžiku. Nespoutaní a plni té nejhladovější nejbrutálnější neřesti.

Jejich těla se proplétala a zmítala v záchvěch tak prudkých vln orgasmů takové síly že pozemský vrchol byl protitomu hluboká jáma. Nevnímali svět. Nevnímali to že se to celé neodehrá ve vzduchu, že jejich opary se spojily a kroužili ted nejen kolem nich ale rozlezají se i po okolí. Na nebi se tovořila dýmova vibrující scenérie. Zářící bod tak prudké enerigie že kdokoliv jiný v blízkosti toho by byl spálen. Nevnímali že zrnka písku už nestála ale vibrovala stějně intenzivně a stejně jako jejich vlastní těla.

Klid do kterého se dívali po té bouři vysřídal zvuk neznámého nástroje, pach vzchudu byl sladký a voněl jako oheň. Přes jednotliva zrníčka začala pulsovat elektrická energie. Nebyl nikdo kdo by se ptal proč. Nebyl nikdo kdo by nechápal a sledoval tu neuveřitelnou světelnou a elektrickou podívanou která se rozprostírala po obloze. Nebyl nikdo kdo by to viděl.

 

Probrala se. Trnutím a velmi náhle. Něco se stalo. Něco se změnilo ale netušila co. Ležela na zádech. Nad sebou měla strop té haly kde vylezli při té písečné bouři. Vedle ní se cosi pohnulo. To byl on. Musel být. Kdo jiný by tam ležel.

Byl to jen sen? Ovšem co jiného to mohlo být. Ale tak intenzivní, tak skutečný. Dal by si to klidně ještě jednou. Pokud se mu budou zdát takové sny tak už se nechce nikdy probudit. Byl to jen sen.

Škoda

vedle něj začal kdosi velmi zrychleně oddychovatl. Byla to ona kdo jiný ale proč tak dýchá? Dechy byly stále horší a horší až se začal bát že jeho přítelkyně má infakt. Chtěl se posadit. Podsunul si ruku pod břicho aby se mohl odrazit od země když to uviděl. To co no podpíralo nebyla jeho ruka. Ne to není možné. Vždyť to byl jen sen!

Podíval se na ní. Vedle něj seděla jeho přítelkyně nebo alespoň něco co dřív bývalo jeho přítelkyní. Kůži to mělo rudou, lesklou a jaksi metalovou. Nebyla oblečená ale byla to ona. Základní tvary zůstaly ale ten zbytek? Kolem jejího těla se stále kouzala ta podivná mlha. Utvořila na jejím těle cosi ve tvaru šatů nebo cosi co zahalovalo základ. Vlasy měla rudý a dlouhý až na zadek. Bylo to vidět přesto že seděla. Ale neviděl jí do tváře. Tělo měla jakoby umělěcky zvrárněné. Vypadalo jakoby celé potetované plameny ale tak jemně a vkusně ornamentalisticky, že se to nedalo připodobnit žadným plamenum které by vytvořila lidská ruka. Kroužila před sebou rukama a bylo viděl že si je prohlíží. Nedivil se. Měla delší prsty stejně jako on a byly jaksi celkově zůžené. Pleť jí prosvítala a byla videt jak jí v rukou a dlaní protéká tříbřitě rudá tekutina s jaksi perleťovým odleskem. Byla to fantazie. Jeho ruce průhledné nebyly.

Otočila se na něj. V odrazu jeho očí viděla že má oči stějně obrovské jako ona sama. Jeho i její rysy se vymodelovaly do dokonalosti. Měla oči sytě zelené a panenky ve tvaru kočičích šterbin. Vlasy se jí vlnily samy od sebe do působivých a přitažlivých vln. Rty měla plné a dokonale tvarované. Černé jako samopeklo.

Rozšířila svůj obzor zkoumání a ze sebe přešla na něj. Měl šedé tělo, jakoby pokovené tělo. Vypadal neuvěřitelně přitalžlivě a mysticky. Jeho rysy zvrdly a jeho tělo se vytvarovalo do proporcí řeckého boha. I jeho halila ty podivná oblaka. Tvořila mu jakési podivné jeansy ale tak jako její dým spíš hořel jeho spíše tekl jako roztaveny kov. Oči měl svítivě modré a vlasy jako černé jakoby z kouře.

Nemohli se pokledu jeden na druhého nabažit. Nevěděli přesně co se jim stalo ale věděli že se to stát muselo.

Vztali a ruku v ruce se šli podívat na scenérii Prahy na kterou se dívali před tím. Dvě podívné bytosti tolik podobné lidem a přesto uplně jiné. Stáli tam a dívali se na východ slunce. Nejkrvavěji zbarvený východ slunce. Ve vzduchu už nebyla žádná zrníčka písku, svět už nestál. Dívali se před sebe a vítr jim hladil tváře. A vtom pohledu na sluce nad prádným městem se vznášela píseň tak nebeská že snad i Bůh plakal kdyý ji hráli.

Osvícení jdou svou cestou, za tebou a za mnou, byli sme vysláni na cestu dalekou pro Ně jež nás stvořili.“

 

Konec 2. části

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Palpatin
kvalita komentáře: 0 Palpatin 27. července 2008, 11:30
rikala sem ze se mi to znacne zvrtlo....
Princess
kvalita komentáře: 0 Princess 27. července 2008, 11:02
ee:nvm: už to není ono
  • Palpatin Autor
    Palpatin
  • 0 bodů
  • 2 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 25. července 2008, 18:33
  • 1316 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz