Jde to Dobré Wow!

Čistej byznys

Literatura > Krimi / Povídka
Obchod s drogami je sám o sobě těžká věc. Jak ale jde byznys, když si dealer nabrnkne dceru místního policejního důstojníka?

 

   Jmenuji se Eduard, pro přátele Ed. Studuji žurnalistiku, ale moje cena leží v drogách. Ne, že bych nějaké vlastnil, pěstoval nebo vyráběl, ale já a můj tým prostě umíme sehnat ten nejlepší matroš v rámci vašich cenových relací. ,,Herák do každý žíly!“ to je naše heslo. Značka Ed je prostě něco jako Mercedes mezi všemi feťáky na UP.

    Nastíním vám, jak naše strategie funguje. Třeba na trávě. Jste student a chcete si zahulit. Půjdete za mnou. Zeptám se vás, co byste si asi tak přáli, jestli vás to má rozstřelit, pobavit, vysadit nohy. Zadáte mi svoje požadavky. Pokud chcete něco do deseti gramů, dodám vám to do hodiny. Větší množství do dalšího dne.

   Jste-li nespokojeni, zboží můžete reklamovat. Přinesete mi to, co vám zbylo, můj Chemik to analyzuje a zbytek prodáme dalšímu, nic netušícímu zákazníkovi. Pokud si bude stěžovat i on nebo pokud Chemik najde ve zboží vadu, vracíme prachy a na další objednávku máte slevu.

   V poslední době stoupá moje hodnota ještě o to víc, že si Chemik přivezl z dovolené v Thajsku pár nových receptů a já jsem jediný, kdo v Evropě distribuuje tyhle nové srandy. Nejoblíbenější je karamel. Když se chcete rozbít hodně, písknete si to do žíly, když jemně, rozpustíte v chlastu. Je to prostě opiát, u kterého si sami regulujete množství, neskutečně populární věc. Hlavě proto, že je vysoce návyková.

   Do toho za pakatel poskytujeme vedlejší služby. Odvoz do nemocnice v akutních případech, dokonce se studentem medicíny na zadním sedadle.

   Říkám, že všechno je o ochotě nabízet zákazníkům to nejlepší. Jak tvrdí marketingoví pracovníci Jihlavanky: ,,Když děláte věci pořádně, lidé to ocení.“ Takže, studujete v Olomouci a potřebujete drogy? Volejte Eda.

   To, že se specializuji jenom na studenty má svůj důvod. Jsem přece jen pořád ucho a upřímně, můžu podnikat tak, jak podnikám jen proto, že mi to velké ryby dovolí. Nad těmi velkými rybami plave žralok bílý. Jmenuje se Antonín Jánský, ale nechává si říkat Tony Cihla. Chodí v pruhovaném kvádru a klobouku, protože je zamilovaný do třicátých let, zlaté éry amerického zločinu. Chybí mu už jen pouzdro na housle.

   Nicméně tenhle Tony Cihla šéfuje všemu, co se v olomouckém kraji děje a je to nelegální. Říká, že chce být u toho, až si dám na držku, protože tvrdí, že zločin se nedá dělat poctivě. Má pro mě slabost.

   Kdo pro mě slabost nemá, je Panic. Chlápek, který vlastní všechny kurvy v Olomouci. Neexistuje šlapka, která by se s někým vyspala a neodvedla mu daň. Už pár let aspiruje na Tonyho místo, ale když to zkusil naposledy, Cihlovo chlapi mu uřízli dva prsty s tím, že jestli se o to pokusí ještě jednou, zůstane už panicem napořád, protože už nebude mít čím to změnit.

   Mě nemá rád, protože mu jedna z jeho nejlepších holek před pár měsíci utekla s mým dealerem někam do Anglie. Nechápu, proč z toho viní mě, já z toho taky neměl radost. Ale pro jistotu se mu povětšinou vyhýbám.

   Pohybuju se v nebezpečném světě. A má to své výhody. Tak třeba vás dokáže máloco zaskočit, taky je příjemné, když můžu v rámci svého studia psát články o zločinech prakticky z první ruky. A v neposlední řadě, na parchanty mého typu letí holky.

   Co všechno se na mě ale nalepí za řezivo, to jsem ani sám netušil.

 

*     *     *

 

5. února 2012, Olomouc, restaurace u Červeného volka

   Monika je studentka práv se třemi roky za sebou, nádhernými trojkami a obrovskýma, tmavýma očima. A je velice chytrá. Mám jí rád. Hlavně proto jsem souhlasil s tím, že se sejdu s jejími rodiči, jsme do sebe prostě udělaní.

   Vybral jsem dražší restauraci a vytáhl to lepší oblečení ze svého kolejního šatníku.

   ,,To je moc pěkný sako,“ pověsí se na mě Monika.

   ,,Bugatti,“ ušklíbnu se.

   ,,Kde bereš na ty hadry, nevěděla jsem, že máš brigádu,“ políbí mě.

   ,,Po nocích dělám pro kamaráda účetnictví,“ pokrčím rameny a pověsím si to svoje slavný Bugatti sako na věšák. Podržím Monice židli, když řekne: ,,Už jsou tu!“

   Její máma je pořád moc fešná baba, ale spíš mi vyrazí dech její otec. Monika Ondřejová, proč mě to, kurva nenapadlo?!

   Podává mi ruku jako lopatu a stiskne tu mou tak, že to cítím až u páteře. Zpod krabatého čela se na mě dívají dvě šedé oči, o kterých jsem doufal, že už se do nich nikdy nebudu muset takhle zblízka dívat. ,,Ondřej,“ řekne a potřese mi rukou.

   Jasně. Poručík Ondřej, velitel místního oddělení pro boj s organizovaným zločinem. Potlačím zachvění. Ty jeho obrovské ruce jsou proslavené, znám spoustu lidí, kterým po návštěvě výslechové cely olomoucké kriminálky už nikdy nosy nesrostly správně. Já jsem se mu dostal do drápů, jen coby Cihlův svědek, doufám, že mi nevěnoval moc pozornosti…

   Posadíme se a já pořád trochu zaraženě čumím na tu holou hlavu, která šéfuje možná ještě větším zmrdům než má pod sebou Cihla. Ondřej nevypadá, že by mě poznával. Musím se dát do kupy, objednáváme jídlo, pití… Hodím pár joků, uvolníme se. Hlavně v klidu.

 

*     *     *

 

Noc z 5. na 6. února 2012, Olomouc, Svatý Kopeček

    Baziliku Panny Marie osvětlují reflektory. Kdyby měl muž, postávající před ní, náladu na romantiku, jistě by to ocenil. Ale neoceňuje to. Ani to, ani výhled na rozsvícenou Olomouc. Na něco čeká.

   To něco na sebe vezme podobu chlapíka v kabátu, vyleštěných lakýrkách a s vlasy vygelovanými nahoru. ,,Jsem rád, že jste se ozval.“

   Hora masa a kostí nespokojeně zabručí. ,,Nedělám to rád, dělám to pro svojí rodinu.“

   ,,Upřímnost za upřímnost, mě je úplně jedno, proč to děláte,“ usměje se ten menší. ,,Záleží mi na výsledku.“ Sáhne do kapsy a vytáhne flashku. ,,Tady máte místo a čas. Chci, abyste byl rychlý, efektivní a přesvědčivý. Vím, že to vy umíte. A celou zásilku chci já. Jasné?“

   ,,Úplně,“ zavrčí hromotluk, vytrhne nabízený flashdisk tomu drobnějšímu z ruky a schová ji do své bundy. ,,Hlavně pamatujte na svůj slib, jinak nebudeme přátelé.“

   ,,Myslím, že nejste v pozici, kdybyste mi mohl vyhrožovat,“ řekne studeně chlapík. ,,Hezký večer,“ dodá, otočí se a odchází po kamenných schodech pryč od baziliky a světel reflektorů.

   Ten větší se za ním ještě chvíli nespokojeně dívá a pak taky odejde.

 

*     *     *

 

6. února 2012, Olomouc, výpadovka na Opavu, odstavný pruh

   Tony Cihla chodí po vnitřku náklaďáku s doutníkem mezi zuby. Doutník je stylový, mafiánský. Ztěžka odfukuje. Nakonec vytáhne luxusně tlusté bůčo z pusy, švihne s ním o podlahu a otočí se na jednu ze svých goril. ,,Do prdele, dej mi cigáro nebo chcípnu!“

   Bouchač mu podá krabičku červených marlborek, Cihla roztřesenými prsty vytáhne jednu z nich, natlačí si ji do obličeje, připálí a tahá jako o život. Teprve po chvíli je spokojený a rozhlédne se.

   ,,Takže. Tady bylo ještě před hodinou dvacet M16ek  a skoro sto pistolí Desert Eagle, ve kterých bylo přes osm mega. A teď tu není nic.“

   Gorila raději couvne. ,,Jo, šéfe.“

   ,,Kde je řidič?!“ skoro vřeští Tony.

   ,,Nezvěstný.“

   ,,Nezvěstný!“ zakvílí Cihla a chytá se za hruď. ,,Chcete mě zabít, hajzlové?! Víte, že mám v prdeli srdce!“ křičí a dotáhne červené máčko. ,,Ještě jedno!“

   ,,Tu krabičku máte vy, šéfe,“ špitne jebaný pěšák.

   ,,Drž hubu!“ odsekne Tony, vytáhne krabičku a zapálí si další. Odfukuje kouř a pak dvěma prsty, kterými marlboro drží, ukazuje na svého bouchače. ,,Teď mě poslouchej. Najděte moje zbraně, najděte mýho řidiče a najděte toho parchanta, kterej mi pistolky ukradl! Jasný?!“

   ,,Jasný, šéfe,“ skoro zasalutuje pěšák a je rád, že může vypadnout.

   ,,A kupte mi karton marlborek!“ křičí za ním Cihla.

 

*     *     *

 

6. února 2012, Olomouc, kolej Šmeralova

   ,,Podej mi marlborka, prosímtě,“ řeknu líně a zívnu.

   Monika se natáhne přes laptop, na němž běží film, až ke stolu, kde leží cigarety. Podá mi pakl. Držím ho v ruce, dívám se na něj. Ona se ke mně znovu přitulí.

   ,,Ještě zippák,“ mrknu na ní.

   Zatváří se otráveně. ,,A tos to nemoh říct hned?“

   ,,Nemohl, protože chci znovu vidět, jak se nahá nahýbáš přes ten laptop a bledé světlo monitoru ti kreslí na prsou stíny,“ mrknu.

   ,,Pán je poeta,“ culí se slečna, ale zřejmě je jí to příjemné, protože se pro zapalovač skutečně nahne.

   Sevřu cigaretu mezi rty a pohledem zkontroluju pytlík utažený gumičkou na vlasy kolem detektoru kouře na stropě kolejního pokoje. Pak si připálím.

   ,,Když máš dost peněz, abys platil nájem za zbylý tři spolubydlící a bydlel tu sám,“ zamračí se Monika. ,,Proč nebydlíš na privátě? Už jsi ve čtvrťáku…“

   Protože jsem blízko klientům. ,,Protože na koleji to žije, to je ta strana studentskýho života, kvůli který se chodí studovat. A když mám tolik peněz, že si to můžu užívat i bez toho, abych bydlel s dalšíma třema chlapama na patnácti metrech čtverečních, proč bych se toho měl vzdávat?“ Chci poděkovat štábu i Akademii.

   ,,To je asi pravda,“ položí si rozkošnicky hlavu na můj hrudník. Její vlasy mě šimrají na břiše.

   ,,Proč jsi mi neřekla, že tvůj táta je polda?“ zeptám se jakoby mimoděk a potáhnu z cigarety.

   ,,Záleží na tom?“ zavrtí se.

   ,,Hmm, mně jo. Co kdybych byl kriminálník?“

   ,,Tak buď by to táta věděl a vyrazil by s tebou dveře… A nebo bys byl natolik dobrej, aby ses nenechal chytit. To by bylo sexy,“ vrní a na břiše už mě nelochtají jen její vlasy, ale i prsty.

   ,,Zločinci jsou sexy?“ řeknu pobaveně a vyfouknu kouř z plic.

   ,,Mhm,“ pořád ty prsty.

   ,,To ses moc nepotatila.“

   ,,Sem zlobivá holka,“ řekne takovým tím hlasem, který holka použije, když chce, aby do mě nadledvinky pumpovaly testosteron po deckách. A rukou sjede níž.

   ,,Ukaž,“ vyzvu jí a potáhnu z marlbora.

   Ukázala.

 

*     *     *

 

   Zapínám si košili a s uspokojením se dívám, jak si slečna Monika, dcera šéfa oddělení pro boj s organizovaným zločinem, po dvouhodinovém sexu s olomouckým králem drogového byznysu (proč si krom péra taky nepohonit ego?), přetahuje lem džín přes svůj nádherně tvarovaný zadek.

   Venku už je tma a přemýšlím, jestli se podívám na učení, a nebo to vezmeme přes kavárnu a doprovodím jí domů. Ale zazvoní mobil, povinnost volá.

   Ekonom – Přijmout

   ,,Ed,“ zahlásím se mu.

   ,,Nazdáááár, ty stará kurvo, víš, že mi od neděle visíš prachy ještě?“

   Rozesměju se. ,,Poláček, ty retarde, voláš mi z pracovního mobilu, tak co chceš?“

   ,,Máme práci. Karamel, sto gramů.“

   ,,Alé,“ usměju se. ,,Kdy, kde?“

   ,,Za hodinu buď v hotelu Congress.“

   ,,Na Legionářský?“ ujišťuji se.

   ,,Ne, pičo, na Křížkově!“ chláme se mi Ekonom.

   ,,Poláček, nehul to,“ šklebím se od ucha k uchu, ten člověk mě prostě baví.

   ,,A tak jednoho joshe, vole, kdo mi to může vyčítat? Tak za hodinu,“ zavěsí.

   Podívám se na Moniku, která naštěstí slyšela jen mou stranu hovoru. ,,Je to zvěř,“ podotknu na adresu mých kamarádů.

   ,,A ty jsi lev?“ kousne se do spodního rtu.

   ,,Ne, ředitel ZOO.“

 

*     *     *

 

   Po cestě do hotelu jsem si domluvil sraz s dealerem, který mi donese zboží od Chemika. Chová se podivně, dá mi pytel a ani do očí se mi nepodívá, řekl bych, že je sjetý jako puk. Neřeším, jen prodávám a myji si nad vámi ruce, smažky.

   Kurevsky mrzne, a když se konečně napojím na Legionářskou ulici a vyloupne se přede mnou budova Congressu, skoro zajásám. Nahasím si to suverénně na recepci se svým baťůžkem, třu si zkřehlé ruce a hledám na kožených sedačkách Ekonoma.

   ,,Tady,“ zamává na mě rozvalený na jedné z pohovek. Před sebou na skleněném konferenčním stolku má jeden prázdný obal od bagety a druhou, už napůl snězenou, má v rukách.

   ,,Hulihlad?“

   ,,Jak cyp,“ kývne po ostravsku Poláček, fanoušek Sparty a pražák jako poleno.

   ,,Jsi vypálenej jak Lidice,“ konstatuju. ,,Mluvit budu já, jo?“

   ,,Klidně,“ zamrkají na mě oči jako žiletky.

   Vzdychnu. ,,Ředitel ZOO.“

 

*     *     *

 

   Náš klient bydlí v posledním patře, apartmán s balkónem. Sundám si bundu, hodím jí na gauč, posadím se a položím si pod nohy batoh se zbožím. Můj Ekonom má problém si sám i sednout, ale nakonec to zvládne a je na něm vidět, že to sám považuje za jeden ze svých životních úspěchů.

   Zákazník je chlap atletické postavy se zdravými černými vlasy. Nevypadá na někoho, kdo by bral karamel. Na okamžik mě napadne, jestli to není policejní provokatér, ale ti většinou nakupují přímo na ulici a rozhodně nemají na stole položený Desert Eagle .50. Příruční dělo.

   ,,Dáte si něco k pití?“ navrhne klient poté, co si potřeseme pravicemi. Rozhodně to není polda.

   Než stihnu cokoli říct, Ekonom mlaskne a hekne: ,,Jo.“

   ,,Jemu nealko, prosím. Já bych si dal irskou, díky,“ pokouším se zachránit situaci a střílím po Poláčkovi vražednými pohledy. Je neprůstřelný. Klient mi podá panáka, sobě nalije taky a pak se smíchem podá Ekonomovi plechovku Coly z minibaru. ,,Takže máte zájem o karamel?“ přejdu konečně k věci.

   ,,Sto gramů,“ upřesní.

   Mám nutkání se zeptat na co, ale jak říká přísloví, kdo je zvědavý, tomu brzy mafiáni něco uříznou. ,,Sto gramů je v pohodě. Jak budete platit?“

   ,,Hotově, na místě, korunama a najednou,“ ujistí mě.

   To mě těší. Jednak mám obecně rád, když zákazníci platí ihned a hlavně by teď Poláček nedokázal vytvořit splátkový kalendář, ani kdybych mu za to slíbil felaci od Megan Fox.

   ,,To je šedesát tisíc. Máte peníze při sobě?“

   ,,Ne, vy snad máte zboží při sobě?“

   Pohledem oka zavadím o Deserta na stole. ,,Ne,“ zalžu plynně. ,,Chcete se sejít ještě během večera?“

   ,,Ano. Je půl sedmé, řekněme v deset?“ podívá se zákazník na hodinky.

   ,,Proč ne?“

   ,,A ještě jedna věc… Řekněme, že bych přihodil deset tisíc… Mohl byste mi ošéfovat slečnu na noc?“ zrozpačití klient.

   ,,Za deset hadrů vám ošéfuju i Yoko Ono,“ mrknu na něj.

   ,,Nějaká vyvinutá blondýnka postačí,“ zasměje se nesměle.

   ,,Rozumím,“ zvednu se, lupnu do sebe zbytek Jamesona, znovu si potřeseme rukama. ,,Omluvte ho, obvykle se takhle nechová,“ pohodím hlavou k Ekonomovi, který už se minutu zabývá svými dlaněmi.

   ,,To nic,“ mávne rukou klient. ,,Stává se.“

   ,,Jdem!“ kopnu Poláčka do holeně a vytáhnu ho ven z pokoje.

 

*     *     *

 

   ,,No?“ zahučí Panic do mobilu.

   ,,Nazdar Panici, tady Ed,“ řeknu jásavým tónem, třeba ho naladím na stejnou vlnu.

   ,,Vím, kdo volá, vidím to na svým zkurveným displayi, jasný? Co chceš?“

   Je příjemnej jak prdel, ale provokovat ho nebudu. ,,Potřebuju kozatou bloncku do hotelu Congress, zaplatím klasicky.“

   ,,Není problém. Na kdy?“

   Nějakej podezřele ochotnej. Už vidím, jak mi posílá nějakou odbarvenou šedesátnici s ceckama až na zem. ,,Na desátou.“

   ,,Dohodnuto,“ řekne a zavěsí.

   Podívám se na Poláčka. ,,A teď jdeme do první hospody, kde steak nebude stát jako gram koksu a ty to zajíš.“

 

*     *     *

 

   Blondýna vystoupí z taxíku před Congressem ve 21:50. Překvapivě, je to materiál pro Hustler. Vykračuje si ve vysokých podpatcích a drahých, krátkých černých šatech, dáma. Políbil bych jí ruku, kdybych nevěděl, co v ní ještě před hodinou mohla držet.

   Ekonom už je relativně v pohodě, ale pořád mu dělá trochu problém skládat delší souvětí, nicméně aspoň plně vnímá.

   Holka následující své poprsí, které je vždy o krok před ní, zapluje do výtahu a my za ní. ,,Tak kluci, dneska trávím noc s váma?“ zeptá se a hraje si se zipem na mých džínách.

   ,,Ne,“ zavrtí hlavou Poláček. Blondýna mě pustí. Mám chuť mu rozmlátit hlavu šutrem. Monika… Monika… opakuju v duchu mantru. Ekonom volně pokračuje. ,,S jedním naším klientem. Není to takovej fešák jako my, ale myslím, že trpět nebudeš.“

   ,,Dobře,“ upraví si profesionálka vlasy před zrcadlem, ještě než se dveře výtahu otevřou.

   Zaklepeme a zákazník nás pustí dovnitř. Sedmdesát táců, přesně jak slíbil. Podávám mu igelitový pytlík s karamelem, potřetí a naposled si třeseme pravicemi, nenápadně šťouchnu do Poláčka, abych mu naznačil, že i když slečna má šaty těsně pod zadek a sedí s nohama široce rozkročenýma, bez spodního prádla, neznamená to, že je v pořádku se dívat. A slintat si na mikinu.

   Vypadneme z pokoje a vrazím svému Ekonomovi loket do žeber. ,,Jdem to oslavit dolů do baru?“

 

*     *     *

 

  Táhne na jedenáctou, pijeme třetího panáka a druhé pivo. Cítím to v hlavě, mám náladu vézt dlouhé, nikam nevedoucí diskuse.

   ,,Řekni mi,“ zamručím do půllitru. ,,Co to kouříš za sračky, že seš z toho tak rozstřelenej? To snad nemůže být ani z našeho krámu,“ zamžourám opile na Poláčka.

   Ekonom pokrčí rameny. ,,Ale je, kámo, fakt je. Holand, no.“

   ,,Holt holand,“ přisvědčím. Chvíli kroužím sklenicí v ruce a pak plácnu dlaní o pult. ,,Ale co, zahulíme holand, ne?“

   ,,To je slovo chlapa!“ zaburácí Poláček, hmátne do kapsy a zarazí se. ,,Nemám mobil.“

   Zamračím se. ,,V tom pokoji nahoře si ho ještě měl,“ přemýšlím. Podíváme se na sebe. ,,To si děláš prdel!“ zavrčím a dnes už potřetí mám chuť ho zabít.

   ,,Nemůžu ho tam nechat, mám tam všechny čísla, kontakty a tak,“ drmolí.

   ,,Ježiši!“ zakloním zoufale hlavu a přestože jsem asi před půlminutou dokouřil, hmátnu po krabičce a naláduju si další marlboro do tlamy. ,,No, tak si pro něj jdi, no. Je ti jasný, že ten člověk od nás už v životě nic nekoupí, když ho vyrušíš uprostřed šuku?“

   ,,Zas to nehroť, má jí na celou noc,“ mává Ekonom defenzivně rukama, slézá z barové stoličky a potácí se k výtahům.

   ,,Idiot,“ bručím pro sebe a ukážu si na barmana, pro dalšího panáka.

   Hodím další tullamorku na svojí krevní hladinu a teplo mi z břicha vystřeluje do hlavy. Možná bych měl polevit. Sedím, opile čumím po okolí a natahuju do sebe cigaretový dým, aby se žaludek uklidnil, když se mi z kapsy ozvou kytarové grify.

   Vytáhnu mobil.

   Ekonom – Přijmout

   ,,Co-“

   ,,Přijeď nahoru!“ vyštěkne na mě.

   ,,Ale-“

   ,,Okamžitě!“ zavřeští na mě do telefonu hystericky.

   ,,OK! OK!“

 

*     *     *

 

   ,,Pičo,“ řeknu a během sekundy vystřízlivím. Pomalu vytáhnu z krabičky další cigaretu, vložím mezi rty a zapálím.

   ,,To je všechno, co k tomu řekneš?!“ přechází kolem pohovky sem a tam Ekonom.

   ,,A co bych na to jako měl říct?“ ukážu na dvě chladnoucí těla na gauči. ,,Skládat o tom sonety?“

   ,,Předávkovali se naším zbožím!“ vyštěkne Poláček.

   ,,Neřvi,“ řeknu tiše. ,,Jo, vizitka to nebude úplně nejlepší.“

   ,,Jestli nás nezavřou, tak nám dá Panic sežrat tu mrtvou holku! A ty myslíš na marketing? To je absurdní!“

   ,,Jo, to je. Ekonom jsi ty, ty bys měl myslet na marketing. A říkám, abys neřval!“ snažím se mluvit tiše a nevzrušeně, přestože mi srdce buší jako bicí speedmetalové kapely. ,,Uklidni se.“

   Opře se o kolena, předkloní se a zhluboka dýchá. Po chvíli už klidněji se na mě otočí: ,,Co budeme dělat?“

   Promnu si čelo. ,,No, vezmem drogy, injekční stříkačky, ten kvér, všechno po sobě pěkně umyjem a vypadnem. Čím dřív, tím líp.“ Civí na mě jako na zjevení. ,,Tak dělej!“ zatleskám.

 

*     *     *

 

   Na kolej se dostanu až kolem třetí ráno, dám si horkou sprchu a zalezu do pokoje. Valím se v posteli a prohlížím si Desert Eagle. Kdo ten člověk byl, že u sebe nosil interplanetární dělo? A pořád si nejsem jistý, jestli byl včerejšek pěkně zkurvený nebo parádní. Buď jsme si zadělali na pořádný průser, a nebo máme pořád velkou, ale velkou hromadu drog plus sedmdesát tisíc a kvér navíc.

   Uvidíme zítra.

 

*     *     *

 

   Hromotluk od Svatého Kopečku použije univerzální klíč a vstoupí do hotelového pokoje. Dvěma mrtvolám na pohovce ani nevěnuje pozornost, ale… Obchází celý byt a v latexových rukavicích zvedá peřiny, otvírá kufry a dveře. Nejen, že nemůže najít drogy ani prachy, ale hlavně nikde není ten Desert.

   ,,To je pěknej průser,“ zabručí a sahá pro mobil.

 

*     *     *

 

7. února 2012, Olomouc, Horní Náměstí

   Vejdu do Zbraní a střeliva, počkám, až odejde zákazník s balíkem střeliva a přejdu k pultu.

   ,,Ahoj, Mušketo.“

   Mušketa je vyhlášený znalec a prodejce zbraní na černém, bílém, šedém a vůbec na trzích všech barev a odstínů. Bříškatý pán s cédéčkem na hlavě a decentním knírkem znuděně kývne. ,,Ede.“

   Když mi poprvé řekli, že Mušketa sloužil u Cizinecké legie, málem jsem se umlátil smíchy. Ale jakmile toho člověka uvidíte střílet, už nikdy nepochybujete.

   Vytáhnu z báglu Desert Eagle .50 a položím mu ho na pult. ,,Dokážeš zjistit odkud to je?“

   Veterán vezme pistoli do ruky a potěžká ji. Podívá se na výrobní číslo hlavně a pak zase na mě. ,,Počkej,“ zamručí pak a zmizí kdesi vzadu.

   Opřu se o pult a dívám se po loveckých puškách, když mě zabrní na zadku a zapípá SMSka. Sáhnu pro telefon. Poláček.

   CHECKNI IDNES!!!

   Zamračím se, otočím mobil horizontálně a konektnu se na internet. idnes.cz… a je mi to jasné. Hlavní zpráva dne: POLICISTA NALEZEN MRTVÝ V OLOMOUCKÉM HOTELU CONGRESS, PŘÍČINA SMRTI ZATÍM NEZNÁMÁ Srdce mám v krku.

   Ozve se zamykání venkovních dveří. ,,Ede?“

   Zvednu hlavu od mobilu. Přede mnou stojí Mušketa s elektrickým paralyzérem v ruce. ,,Na co to, kurva-“

   Přiloží mi paralyzér ke krku, pustím si do trenek a kácím se k zemi. Dřepne si ke mně, přetáhne mi černý pytel přes hlavu a čímsi těžkým a tupým mi vezme vědomí úplně.

 

*     *     *

 

   Po strhnutí pytle z hlavy se mi stropní zářivky snaží nadělat z očních bulev krokety. Mžourám do světla, hučí mi v uších a pokouším se pohnout. Ruce mám svázané za zády. Dobře, sice nevím, jestli byl včerejšek, ale dnešek je určitě pěkně zkurvený.

   ,,Eduarde, Eduarde,“ ozve se povědomý hlas káravě.

   Zaostřím pohled na postavu za velkým stolem. ,,Cihlo!“ Na vteřinku se mi uleví. Ale jen na vteřinku.

   ,,Drž hubu, Ede!“ vyštěkne Cihla, vstane, obejde stůl a prošacuje mi kapsy. Vytáhne moje marlborka, jedno si vezme a zapálí si. Posadí se na roh stolu a dívá se na mě jako zklamaný učitel na nadaného, ale neposlušného žáka.

   ,,Ty kouříš?“ pípnu nesměle.

   ,,Neříkal sem ti, abys držel hubu?“

   ,,Říkal.“

   ,,Tak jí, kurva, drž a poslouchej mě.“

   ,,Dobře, budu.“

   ,,Ede…“

   ,,Promiň.“

   ,,Umlč ho!“ štěkne Cihla na kohosi za mnou. Ten kdosi mě vezme telefonním seznamem po palici. Hučení zesílí. ,,Už mě řádně vnímáš?“ nakloní se ke mně Tony a vyfoukne mi cigaretový dým do obličeje. Mlčky kývnu. ,,Tak je to správný. Víš, včera, velice brzo ráno mě rozladila novinka, že kdosi ukradl mojí zásilku zbraní. Kvéry skoro za deset mega. Chápeš asi, jak mě to pobouřilo, viď?“ Kývnu. ,,Tak. Hlavní část tý zásilky, tvořilo sto kusů ruční pistole Desert Eagle, ráže padesát. A představ si, co se nestane hned druhý den dopoledne? Můj oblíbenec Eduard se jeden z těch kvérů pokouší prodat.“

   ,,Nepokoušel jsem se ho prodat!“ bráním se. ,,Mušketa to asi maličko přepálil, jen jsem se pokoušel zjistit odkud ta pistole je!“

   ,,Proč? Kdes jí sebral?“ vyzvídá Cihla a tahá moje marlboro.

   ,,Našel jsem jí u chlápka, kterej se včera v noci v Congressu předávkoval mým zbožím. A teď to nejlepší, byl to polda! Ha ha!“ zasměju se hystericky a je mi do pláče.

   ,,No tak, vzpamatuj se, chlape,“ pleskne mě Cihla po rameni a na toho někoho za mnou kývne. ,,Rozvažte ho, proboha.“

   ,,To sme jako zase hned hrozný kamarádi?!“ vyjedu na Tonyho a mnu si odkrvená zápěstí. ,,Pochcal jsem si kvůli tobě kalhoty!“

   ,,Za prvý, nebuď drzý, Eduarde,“ vypočítává Cihla na prstech. ,,Za druhé, ne kvůli mně, ale kvůli Mušketovi, fakt to přepálil, to si vyřiď s ním. A za třetí, potřeboval jsem zjistit, jestli v tom nemáš prsty.“

   ,,No nemám,“ řeknu nevrle. ,,Máš něco k pití?“

   ,,Minerálku nebo panáka?“

   Podívám se na něj jako na idiota. ,,Mám pochcaný kalhoty.“

   ,,Whiskey nebo vodku?“

   ,,Whiskey,“ odkývám. Dostanu panáka Grantsky. ,,To je skotská“ poznamenám, ale vypiju ji na jeden zátah. Trochu to pomáhá. Jestli to takhle půjde s mým podnikáním dál, stane se ze mě alkoholik.

   ,,Takže… Polda si od tebe koupil drogy a předávkoval se,“ zopakuje Cihla ucucávaje svůj díl Grantsky.“

   ,,Jo. I s Panicovo děvkou, ale o tý se naštěstí nikde nepíše,“ dodám.

   ,,Hmm… A určitě to byl polda?“

   ,,Jo.“

   ,,A ten polda měl mýho ukradenýho Deserta?“

   ,,Přesně.“

   Cihla najednou luskne prsty, ukáže na mě prstem a vyhrkne: ,,Víš, co to znamená?“

   ,,Ne,“ zavrtím hlavou.

   ,,Hmm, já taky ne,“ přizná on. Nakonec vezme ze stolu to příruční dělo a podá mi ho. ,,Tohle si nech, možná to ještě budeš potřebovat. Když zjistíš cokoli ohledně mých zbraní, dej mi vědět, jasné?“

   ,,Naprosto,“ kývnu rezignovaně.

   ,,Můžeš jít.“

   ,,A půjčíš mi kalhoty?“

 

*     *     *

 

21. února 2012, Olomouc, kolej Šmeralova

   Už dva týdny se snažím nevystrkovat nos, chodím jen z pokoje do menzy a z menzy na pokoj… Občas z pokoje do klubu… Někdy z klubu rovnou na oběd do menzy. Každopádně se kolem nikoho z branže nevyskytuju a nechávám těch svých pár dealerů prodávat za mě. Ono se těch pár tisíc neposere.

   Jediná moje větší akce byl paranoidní převoz těch několika desítek gramů z kolejí zpátky do laborky s tím, že Chemik zjistí, jak se tím mohl ten problémový pár z hotelu Congress, doprdele, předávkovat.

   Z tohoto mrtvého bodu jsem se díky tomu posunul jen o trochu, protože se v laboratoři zjistilo, že karamel není karamel, ale prvotřídní herák. Což není tak špatný, protože cena heroinu je posledních pár let na vzestupu. Zlatá klasika všech závislých duší.

   Napadá mě, že by něco mohl vědět ten dealer, který mi pytel s fetem přinesl. Ale volat mu nehodlám, protože bych ho zbytečně vyděsil a jak je jejich dobrým zvykem, už by mi mával přes Skype odněkud z Oxfordu.

   S Monikou to jde do kelu, protože pro samý stihomam nemám čas se jí věnovat a navíc mám neurčitý pocit, že všude kolem ní je vyloženě horká půda. Těžce to nese, chudinka. Uvažuju nad tím, když volám Chemikovi, aby mi řekl, kde se můj dealer pohybuje.

   ,,Dneska vyrazil s hašem do Účka, tam ho zastihneš,“ drmolí svým vlastním, pro méně znalé lidi prakticky nesrozumitelným, jazykem Chemik.

   ,,Vyhráváš zlatýho bludišťáka,“ pochválím ho a zavěsím.

   Do Účka tak na jedenáctou večerní. To stihnu ještě sprchu a pak na lov. Hrozně rád bych řekl, že se konečně cítím živý, protože něco dělám, ale faktum je, že mám staženou prdel tak, že seru Maggi v kostkách.

 

*     *     *

 

   U-KLUB vaří jako každé úterý. Dívám se na spolužačky v minisukních, jak skáčou na nějakou R’n’B pecku a jako vždy v těchto chvílích si říkám, že miluju svojí práci. Dám si jedno, druhé pivo a pak prochodím celý klub. Bar, hajzlíky, vchody, druhý bar, pod pódiem… Ale můj malý drogový mučedník nikde.

   Kde asi vláčí svůj hašišový kříž?

   Otráveně se sunu k východu, ale když už beru za madlo dveří, zarazím se. Přes sklo dveří problikává modrá barva policejních sirén. Zadržím dech a vylezu ven.

   Od té chvíle jen klipovitě. Můj delaer, jak se baví s poldama. Nenápadnou, pomalou chůzí se vydávám pryč a zapaluju si cigaretu. Jakoby mimochodem po nich střelím pohledem. Čert ví, jestli to ten můj malý zmrd vycítí, každopádně se podívá mým směrem. Já zúžím oči, on je rozšíří. A pak ukáže mým směrem.

   Trochu zapružím v kolenou, nahnu se dopředu, benga za mnou vyrazí. Nechám svoje nechutně drahé niky využít svůj potenciál, odrazím se a uháním pryč.

   ,,Stůjte!“ křičí polda.

   ,,Čekej,“ zafuním pro sebe, odhodím cigaretu a soustředím se na svoje nohy.

   Podél řeky až na ulici, směrem na hlavní nádraží, v nejhorším se jim ztratím někde tam mezi vagóny. Nasadím stálé tempo, pravidelně oddechuju a snažím se nevnímat pálení ve stehnech, to přejde.

   ,,Podezřelý prchá po třídě Kosmonautů směrem k nádraží!“

   Otočím hlavu. Řítí se za mnou pět polyšů, ale mírně zaostávají, to je dobře. Pořád pozvolna zvyšuju svůj náskok, a když si říkám, že bych už mohl zahnout mezi paneláky a ztratit se jim, ze zatáčky vyjedou dva houkající policejní vozy.

   Zahekám, jdu do předklonu a pořádně zaberu. Ještě ani nejsem u nádraží a před ním čeká další policejní Octávka. Co jsem, kurva, terorista?! Střihnu to doleva, přeskočím okrasný keřík, minu dětské hřiště, proskočím prolézačkami a mířím mezi paneláky.

   Vyjebu s nimi, dvakrát proběhnu sídliště a když už si myslím, že mám vyhráno, na rohu paneláku se mihne uniforma. Otočím se a znovu rozbíhám, ale...

   Ten obrubník tam vyloženě nečekám. Moje tělo uhání vpřed, ale moje noha se zastaví o kus betonu. Letím možná tři metry a padám po hlavě. Zakryju se rukama, dopadnu a ještě se třikrát převalím. Nic mi není, ale kurevsky mě bolí kostrč, protože jsem jí při tom převalování hodně dobře seznámil s pistolí Desert Eagle .50, kterou jsem si vzal s sebou, abych jí mohl narvat dealerovi pod bradu a trochu ho postrašit.

   Teď mi asi malé dělo v mých kalhotách maličko přitíží. A nebo…

   Zvedám se na nohy a přibíhá ke mně policista vytahujíc pistoli z pouzdra na pase. Je to nějaká čézeta. Trhnutím (které jsem si na pokoji s gustem nacvičoval) vytáhnu z kalhot Deserta a namířím mu ho do obličeje.

   ,,Hlavně klid, borče,“ řeknu tiše.

   ,,Podezřelý má zbraň!“ vyhrkne polda do vysílačky připevněné na jeho rameni.

   ,,Jakou zbraň?“ ozve se povědomý hlas z vysílačky.

   ,,Velkou,“ polkne polda, když k němu přijdu blíž a přiložím mu hlaveň k čelu.

   ,,Je to Desert Eagle?“ praská vysílačka. „Strážmistře, je to Desert Eagle?!“

   Vůbec nechápu, co se děje. Strážmistr s kvérem na čele se klepe jako osika. Ale má koule. ,,Je to Desert Eagle, pane,“ špitne.

   ,,Odvolejte akci, okamžitě, nechte ho jít!“ velí hlas z vysílačky.

   Policista se na mě zadívá. ,,No jdi,“ mrknu na něj jedním okem.

   Odlepí čelo od hlavně mé zbraně, udělá pár kroků pozpátku a pak se otočí a uhání pryč. Schovám zbraň a zachovám se podobně.

 

*     *     *

 

 

   Posílám uřvanou SMSku Poláčkovi, aby se, proboha, uklidil někam, kde ho nikdo nenajde, a doufám, že mě poslechne. Napsal jsem mu, že jsem musel mířit z deseti cenťáků strážníkovi do ksichtu, tak mě třeba vezme vážně.

   O Chemikovi vím, že mě bude brát vážně, takže mu pošlu krátkou zprávu o tom, ať se drží dál od laborky. Asi tam následujících pár dní nebude úplně bezpečno.

   Bloudím Olomoucí, vyhýbám se ulicím a osvětleným prostranstvím. Něco se děje a já o tom vůbec nic nevím. Ale je to všude kolem a já jsem prostě jen slepý. Potřebuju otevřít oči. Doopravdy otevřít oči.

   Musím navštívit Krysáka.

 

*     *     *

 

   Krysák prodává v grow shopu nedaleko Dómu. Je to ten typ prodejce, který si našel ve své práci smysl života a kdykoli ochotně pomůže každému zákazníkovi. Hlavně od peněz. Přijdete tam s tím, že si chcete koupit papírky a odejdete s bongem a pytlem semínek.

   Ale hlavně je to největší expert v oboru psychadelik v Olomouci. Dělá mi externího poradce přes šalvěj, lysohlávky, kyselinu a tak dál. Kyselinu teď potřebuji, takže žhavím mobil a domlouvám si s ním sezením.

   ,,Doval ke mně dóm,“ zahlaholí Krysák do telefonu. ,,Domluvíme se.“

 

*     *     *

 

   ,,Nech mě to shrnót,“ zamumlá Krysák a chodí bosý ve svém batikovaném triku po perském koberci uprostřed obýváku a lá nirvana/karma/meditace. ,,Tebe honijó benga a chceš po mě tak deset LSD papírků, abys věděl, jak z toho vybruslit.“

   ,,Tak nějak,“ připustím.

   ,,Tak na to hópnem, že, Auguste?“ poškádlí na čumáku potkana, který mu celou dobu fellí na rameni. August kníkne. ,,Včil ti vysvětlim, o co ide. V jednom papírku, většinó pět na pět milimetró je standardně tak padesát až sto mikrogramó LSD. Při užití papírku přichází stav, kerému říkáme psycholitický. Upravování získaných vjemů, syntéza smyslů a tak podobně, bereš to?“

   ,,Jo.“

   ,,Dobré. Ty se potřebuješ úplně odjebat od reality, dosáhnót psychedelického stavu. Prostě totálně jiná dimenze. Na to potřebuješ desetinásobek, něco kolem pěti set mikrogramů LSD. Pokud jsem to správně pochopil, chceš v tom stavu vyřešit nějaký myšlenkový problém.“

   ,,Přesně.“

   Krysák pokývá hlavou a dál svým důkladným moravským stylem vysvětluje: ,,To je samozřejmě možné. Možné je ale i to, že se na to vyjebeš, bo ti to nebude připadat důležité. Budu ti dělat guida, aspoň první půl hoďku, hoďku, aby ses vyhnul tomu, že chytneš bad trip nebo že se ti nebude chtít makat. Dám si jeden papírek a jeden rozpustím Augustovi ve vodě. Že, Auguste?“

   Kník.

   ,,Ty dáváš potkanovi lysergin?“ zamrkám.

   ,,Jasné. Splynutí dvou duší, říká ti to něco?“

   ,,Spíš mi něco říká batikovaná srst.“

   ,,Chceš helfnout nebo ne?“

   ,,Promiň.“

   „Po té hodině, až budeš mít najeto v hlavě a budeš v pohodě, zamknu tě vevnitř a nechám tě pracovat. Donesl sis noťas? Dobré, dám ti svůj. Dám ti tam i pár papírů a fixy, tužka by byla moc nebezpečná.“

   ,,Díky,“ řeknu vděčně a pro jednou to myslím upřímně.

   ,,Nenechám tě polykat deset papírků, takže tady máš dvě pilulky. Možná se ti trochu zvýší teplota, jiné fyzické účinky to nemá, pokud si něco nevsugeruješ. Dám ti i dva kartóny vody.  Můžem začít, pičo?“

   ,,Jasně.“

 

*     *     *

 

   Asi půl hodiny kvasíme v místnosti s matracemi na podlaze, stěnách i stropu. Sedím v tureckém sedu a kolem mě se povalují fixy, čtvrtky a v rohu je noťas píchnutý v napájení. Kolega je evidentně na návštěvy tohoto typu zvyklý.

   ,,Už?“ zadívám se na Krysáka a pak na svoje ruce. Mám pocit, že se mi rozmazává vidění.

   ,,To asi ne… I když, jestli nejsi zvyklý, může ti to najet dřív, zvlášť s takovou dávkou, jakou jsi dostal. Ale myslím, že až tak za dvacet minut,“ gestikuluje Krysák a živě u toho gestikuluje. A gestikuluje. Gestikulovat je zvláštní slovo, když gestikulujete tak kulujete gesty, ale zamýšlel se někdy někdo nad tím, co je to kulovat?

   Potřepu hlavou, ale pořád se točí a má tendence se vychylovat z předem určené trajektorie. ,,Není mi nejlíp,“ zamrkám.

   ,,To je autosugesce, hoď se do klidu, ať nechytneš bad trip.“

   ,,Fajn,“ přikývnu a zhluboka dýchám. ,,Dáš mi napít?“

   ,,Mi casa es su casa,“ usměje se on a podá mi lahev s vodou.

   Uchechtnu se. ,,To, jak si mluvil španělsky… Úplně cítím, jak to musí jít jinými částmi mozku, abych to dekódoval pro centrum rozpoznávání sdělení někde tady,“ píchnu si prstem za ucho, ale cítím to někde na zátylku. Potřepu hlavou a napiju se Rajce. ,,Tys to sladil?“

   ,,Ne.“

   ,,Tak já myslím, že už je to tady.“

   ,,Taky bych řekl, podle těch teorií, které vedeš,“ připustí Krysák.

   Zírám mu do obličeje, na kterém raší šedé chlupy a zpod rtů mu lezou tesáky. Všechno se houpe. ,,Protahuje se ti nos do krysího čumáku,“ řeknu a upřeně se dívám do červených oček metr sedmdesát vysoké krysy, která sedí přede mnou.

   ,,Jo, si sjetý jako Michelin.“

   ,,Je to hustý,“ musím uznat.

   ,,Bude to hustší,“ ujistí mě on.

 

*     *     *

 

  Po deseti minutách mě Krysák zamkne v místnosti se slovy: ,,Neboj, jsem hned vedle, kdyby se něco dělo, zakřič.“

   Přikývnu, ale mám pocit, že nic hrozného se nestane, nemám už žádné stavy úzkosti ani nepříjemné halucinace. Zbývá zhruba další hodina na to, než se mi stav rozjede úplně na plno, ale už teď mě napadají různé teorie, které by mi v současné situaci ulehčily.

   Ta vzpomínka přijde odnikud a šlehne jako bič. ,,Ondřej,“ podává mi ruku, silný stisk. A je to pryč.

   Otevřu si word a bavím se tím, že píšu slova různými barvami, fonty a velikostmi. Sleduju svoje prsty, jak se chapadlovitě kroutí a automaticky tančí po klávesnici takovou rychlostí, že to zní jako střelba z kulometu. Přestanu se na ně dívat, pořád datlím a čumím do stropu, kde vlhké skvrny plísně tvoří pohybující se surrealistické obrazy. Barvy problikávají, chvíli vidím svět černobíle a pak zase v barvách, které jsou lidskému oku absolutně nepřístupné.

   Dealer mi dává pytel a ani do očí se mi nepodívá.

   Pocítím silné nutkání poslouchat muziku, vlezu na YouTube a pustím si Čajkovského, bůhví proč na něj mám náladu. Ale ve Slovanském pochodu mě sere jakýsi tón navíc, svědí mě na zádech, nemůžu si to poškrábat a strávím dvě hodiny v barevném světě internetu, kde z hlavy zapisuji do příkazového řádku http kódy, aniž bych věděl, odkud je mám, a stahuju audioprogramy. Upravuju Čajkovského, lítám prsty po touchpadu, vytahuju výšky, tuním basy, stahuju hloubky a prokládám to jakýmisi techno skladbami.

   Podezřele ochotný Panic v telefonu.

   Když jsem konečně spokojený, pustím se se svým remixem do práce. Vidím zpěv, dotýkám se hudby, čichám k fotkám. Zavřu oči a rozhlížím se rukama, nasávám hudbu nosem a rozpadám se v barvách, až se úplně rozpustím ve světelných efektech hmatových vjemů, které do mě jdou ušima. Vžjůůů…

   „Eduarde, Eduarde,“ pohoršuje se Cihla.

   A jakmile nemám tělo a jsem jenom entita plynoucí v jakémsi morfovém poli kolektivního vědomí, beru si jednotlivé faktory posledních okolností, porovnávám to s fakty, které sbírám okolo sebe, z vědomí jiných lidí, takového psychického internetu, a stavím si pavouka různých možností a alternativ. Jako LEGO. Nebo IKEA skříň. Severský pavouk.

   ,,Je to Desert Eagle, pane.“

   I když už jsem jen psyché bez těla, stejně mě něco tlačí vzadu v zátylku, pálí a já nevím proč. Vždyť přemýšlím a jde mi to, ne?

   ,,Desert Eagle, pane.“

   Probleskne kolem mě jasná záře a přede mnou se vznáší červená fixa jako svatá relikvie. Jasně… Vše kolem se vybělí a jediné, co zůstane rudé, je fixa a to, co s ní napíšu. Chápu se svým myšlenkovým chapadlem fixy a začínám psát.

   „Desert Eagle, pane.“

   Desert Eagle…

 

*     *     *

 

   Krysák otevře dveře a nahlédne dovnitř.  Zvednu krví podlité oči od grafu, který si kreslím na podlahu.

   ,,To je příjemný, nech otevřeno,“ řeknu a dveře na mě uznale přikývnou.

   ,,Jo?“ poškrábe se na nose on.

   ,,Jo, je tu vedro a ze dveří jde chládek. Jsou to dva protichůdný pocity, víš. Úplně cítím, jak se mi na kůži tlučou receptory chladu a tepla a svádějí nelítostné bitvy o signál, který vyšlou do mozku a to je celý smysl jejich existence a života. A možná, Krysáku, jenom možná, jsme taky jen části nějakého receptoru a žijeme své životy v domnění svobody, ale celý náš vesmír je určen k záhubě v čase, ale ne v čase, jak ho chápeš ty, kdy nebo kde nebo co já vím, s dalšími paralelními vesmíry narazíme na další dimenzi, která bude jiným receptorem na Božím těle.

   Ale to jsem odbočil. Důležité je to, že ty receptory žijí proto, aby vyslaly signál. A to je smysl i našeho života. Stejně jako je smysl života cokoli jiného, víš. Všechno souvisí se vším a v jedenácti rozměrech zase opačně. A stejně jako jsme my receptory Božího těla, je Bůh receptor na našem těle. Všichni jsme všechno a dohromady tvoříme vesmír. Několik vesmírů, multivesmír, chápeš? Nekonečno obalené v nekonečnu.

   A jakmile tohle víme, můžeme hrát na struny, které podle fyziků tvoří všechno. Je to symfonie, všechny ty multivesmíry jsou symfonie. Taková,“ pustím Čajkovského. ,,Ale já, Krysáku, chci takový svět,“ podívám se na něj a pustím svůj techno remix. ,,He?“

   Krysák přikývne. ,,Tak já tě tu teda ještě pár hodin nechám.“

   ,,Dobře,“ mávnu rukou a pokračuji v kreslení grafu.

 

*     *     *

 

   ,,Krysáku? Krysáku!“

   Dveře se otevřou. Sedím opřený o stěnu a k smrti unavený se dívám na toho hašišáka. On na mě. August na jeho rameni zakníká.

   ,,Hotovo?“ rozhlédne se po kompletně popsané místnosti. ,,Jak se ti podařilo popsat strop?“

   ,,Nevím,“ pokrčím rameny. ,,Ale ještě před pár hodinami jsem bojoval s démony, takže tohle mě zas tolik nepřekvapuje.“ Čuchnu k sobě. Po těch dvaceti hodinách smrdím jako ragbistická šatna a mám příšerný hlad. ,,Nemáš cígo?“

 

*     *     *

 

21. února 2012, Olomouc, Lazce

   ,,Ahoj!“ skočí mi Monika kolem krku.

   ,,Nazdar, kotě,“ zasměju se a vezmu jí kolem pasu. Obtočí nohy kolem mého a políbí mě.

   ,,Pojď dál.“

   ,,Jasně,“ kývnu.

   Vede mě do bytu. ,,Mami, tati, je tu Ed.“

   Jdeme přes kuchyni, kde si potřesu rukou s paní Ondřejovou. ,,Dobrý večer,“ usmívám se.

   ,,Ahoj, Ede, jak se ti vede?“

   ,,Moc dobře,“ začnu, když do místnosti vejde on.

   ,,Vítám tě,“ řekne bez úsměvu.

   ,,Dobrej,“ podám mu ruku.

   Stiskne ji. ,,Přišel jsi na návštěvu?“

   ,,Jo.“

   „Kdes byl tak dlouho?“ povytáhne obočí.

   ,,Tati, zpovídáš ho,“ kárá ho Monika.

   ,,Ale vůbec ne,“ zavrtí hlavou poručík Ondřej. ,,Dlouho jsem tě neviděl,“ otočí se pak zase ke mně. ,,Málem už jsem chtěl vyhlašovat pátrání.“

   Dívám se mu do očí. Jsou studené a zlé. Ale nemůže na mě a já to moc dobře vím. Usměju se mu do ksichtu. ,,Děláte, jako bych byl jeden z vašich případů.“ Pohodím báglem na zádech a vevnitř to kovově cinkne.

   Střelí po batohu pohledem a skoro neznatelně přimhouří oči. ,,Dáš si něco k jídlu?“

 

*     *     *

 

   ,,Co to mělo znamenat?“ zeptá se Monika a posadí se na postel, když se dostaneme do jejího pokoje.

   ,,Co jako?“

   ,,To s tím tátou, jako byste se vraždili očima,“ zamrká na mě.

   ,,To se ti zdá. Žádnej táta nemá rád kluka svý dcery,“ krčím rameny a hodím batoh s Desertem do rohu pokoje. Zaduní to.

   ,,Co v tom máš?“

   ,,PSPéčko v kovový pixle.“

   Monika se protáhne. ,,No, ale říkal, že jsi tu vždycky vítán.“

   ,,Myslím, že toho budu hojně využívat,“ usměju se a vlezu si za ní. ,,Zamknul jsem.“

   ,,Cleverboy.“

 

*     *     *

 

   Následující tři týdny jsem věnoval provokování poručíka Ondřeje. Oba moc dobře víme, že následující situace je pat jak od Grishama, ale pořád mám trochu vítr z toho, že přijde na to, jak ze situace vybruslit. Prozatím ovšem, jsem pořád o pár tahů napřed. A to znamená obědy, večeře, přespávání, divadla, žolíky a všechno další, co patří do rodinného života Ondřejových.

   Moničina máma mě má za svatého („Jsi úplně jiný, než ti grázlové, se kterými Monika chodila před tebou, viď, táto?“ „Hmm.“) a její otec mě trpí, protože s tím nic dělat nemůže. A co se Monči týče, tu si pomalu, otáčku po otáčce omotávám kolem prstu, aniž by kdokoli z té šťastné rodinky věděl, co je vlastně mým hlavním účelem všech těch návštěv.

   Cihla na mě ale posledních pár dní začíná dost tlačit skrze ty kradené zbraně a navíc stíhám pozorovat, že se pantáta Ondřej chová jinak než dřív. Vypadá nemocně, bledě a unaveně. Vsadil bych se, že se dnem i nocí snaží vykoumat, jak mě dostat.

    A když pak jednou přijde z práce absolutně spokojený, vím, že je čas na další fázi plánu.

 

*     *     *

 

17. března, 2012, Olomouc, nightclub Žlutá vila

   Indián patří mezi nejděsivější lidi vůbec. Dva metry vysoká, černovlasá mánička, oblečená do mokasín a ručně šitých bavlněných hadrů s třásněmi a ornamenty. Při pohybu na něm chrastí bambiliony náramků a náhrdelníků z tesáků vlků a medvědů. Rovněž vlastní výroby. A pak ty nože. Asi pět nožů různých velikostí, tvarů, účelů a stupně nebezpečí.

   Ale všechny jdou použít k zabíjení lidí.

   Nakloní hlavu ke straně. ,,Sebrat bouchačku, ale nezabít.“

   ,,Přesně,“ kývne Panic. ,,S ostatníma můžeš dělat, co budeš chtít.“

   Indián se usměje. ,,Dobře,“ řekne potěšeně.

 

*    *     *

 

Olomouc, periférie

   S předstihem volám, na sto procent odposlouchávaným telefonem, Poláčkovi, ať dovalí do laborky, protože s ním potřebuji nutně mluvit. Pochopí, že je to urgentní a i když s kecama okolo, stejně dorazí.

   Naše laborka je umístěná v opuštěném baráčku 6+1 na periférii Olomouce. Cihla nám ho pomáhal za jistou menší/větší úplatu zařizovat a nasměroval nám, kam máme poslat prachy, aby se nám strážníci vyhýbali.

   Zazvoním dvakrát krátce a dvakrát dlouze, Chemik prostě miluje tyhle stealth hry. ,,Kdo je náš svatý?“ ozve se z mluvítka.

   ,,Kurt Cobain,“ řeknu poslušně.

   ,,A naše víra?“

   ,,Kokain… To je fakt nenápadný, vole.“

   ,,Drž se textu,“ okřikne mě Chemik.

   Vzdychnu. ,,Zazvoň mi nebo tě pošlu na detox.“

   BZZZZZZZ

   Podržím dveře Poláčkovi, který právě vybíhá z tramvaje. ,,Kolego,“ usměju se na něj a klepneme si klouby.

   ,,Až po vás, kolego,“ opáčí.

 

*     *     *

 

   ,,Chemiku!“

   ,,Šéfe! Ekonome!“

   Obejmu bříškatého mužíčka v laboratorním plášti s nažloutlou pletí a rozhlédnu se po laborce. Hned u vstupu je soustava křivulí na výrobu jednodušších drog, jako je piko nebo jiné efedrinové produkty, a kolem jsou rozestavěny kýble pro výrobu hašiše. Vzadu je experimentální laborka, sterilizovaná, s počítači a moderními přístroji. To je pro karamel. A další čtyři místnosti jsou zařízeny jako pěstírna trávy.

   Chemik s Poláčkem si podají ruce. ,,Vypadáš jako malej Vietnamec,“ zalichotí Ekonom.

   Všude hučí odvětrávání, ale i tak se místnostmi line odporný chemický zápach. Možná pro ty výpary je konkrétně tohle naše skéro taková síla. Celá tahle malá báze je vyloženě okrasná záležitost pro doby nouze a výrobu karamelu. Nešlo by uživit celý studentský trh z jednoho domku.

   ,,Jak tady můžeš fungovat?“ začichám. ,,To je síra, alchymisto?“

   ,,Jo! Napadlo mě, že bychom mohli vyrábět karamelový koktejly s lihem a zapalovat to jako absinth. A s různými příměsi síry má plamen zajímavé odstíny. Jen nevím ještě, jak to ochutit, aby to nebylo tak odporný jak to zatím je.“

   ,,Tys to zkoušel?“ vytřeštím na něj oči.

   ,,Jasně,“ zazubí se na mě žlutým úsměvem. ,,Den jsem pak prospal.“

   ,,Blázen,“ zasměje se Poláček a hledá místo na sezení.

   ,,Chodíš vůbec domů?“ zeptám se žlutého mužíčka já.

   ,,Občas, ale teď jsem se tu na týden zdržel, krzevá tu síru.“

   ,,Aha, no každopádně, teď si dáš na pár týdnů oraz.“

   ,,Jakto?“ vyvalí Chemik skoro vyděšeně oči se zažloutlými bělmy.

   ,,Začíná být pekelně horko, zajímá se o nás leckdo. Bude lepší, když to tu necháme pár týdnů ladem, OK?“

   ,,To platí i pro kšefty?“ povytáhne Ekonom obočí.

   ,,Jo,“ přikývnu a vzdychnu. ,,Úplně nejlepší by bylo, kdybyste vypadli z Olomouce, možná dokonce ze země, ale to po vás nemůžu chtít.“

   Oba se na mě zaraženě dívají. Nakonec Chemik pokrčí rameny. ,,Jak myslíš, ty jsi tu šéf, ale- Co to bylo?“

   ,,To byl zvuk rozbitýho skla,“ vysvětlím mu ochotně a nahlédnu do koupelny, odkud se to ozvalo. Plameny. ,,Někdo nám hodil molotov do vany.“

   ,,Co budem dělat?“ stojí Chemik zaraženě v předsíni. Poláček vyděšeně vstane a rozhlíží se.

   ,,Hledáš důstojnost, vole? Zdrhejte,“ vyštěknu a strhnu si ze zad bágl. Čas vypustit Pouštního Orla.

   Přišlo to trochu dřív, než jsem čekal, ale je to tady a já jsem připravený. Nervózně se usměju.

 

*     *     *

 

   Indián zapálí další Molotovův koktejl a zkušeným pohybem ho prohodí oknem ve druhém patře. Pak vytáhne pistoli, se samozřejmostí vystřelí zámek vchodových dveří a jde dovnitř. Ví, že má asi tři minuty než přijede policie. Ale to by mohlo postačit.

 

*     *     *

 

   Nechám Chemika s Ekonomem seběhnout do mezipatra a skočit z okna. Z chodby se ozvou dva výstřely. Srdce mi spadne až do kalhot a zvedne se mi žaludek, ale možná je netrefil. Ostatně, hlavní cíl jsem tady já, o ně tady nejde.

   Možná…

   Plameny se rozlévají po bytě a chytají různé chemikálie, které v obláčcích barevného dýmu vybuchují do vzduchu. Vrazím do pěstírny a servu alobal z okna, abych se dostal k čerstvému vzduchu. V pravačce svírám Deserta a levačkou beru za kličku, abych otevřel několik let zavřený okno. Nejde.

   Přehodím pistoli do levačky, pravačku obalím rukávem košile a znovu do ní vrátím pistoli. Vysklím hlavní dvě tabulky těžkou hlavní a hustý barevný dým se valí ven. Přetáhnu si límec košile přes hubu, abych se ničeho nenadýchal, a pak už slyším kroky ve dveřích.

   Tipuju to na Indiána.

 

*     *     *

 

   Ten jako profík vstupuje pistolí napřed a snaží se tmavýma očima prohlédnout hustý dým. Stojí na prahu dveří a rozhlíží se. Dveřmi do jedné místnosti se táhne kouř, tam nejspíš ten hajzl probořil okno, aby mohl dýchat, protože pak už by tu mělo být jen to okno, kterým zabiják prohodil molotov dovnitř a tam se určitě zůstat nedá.

   Indián nahlédne do pěstírny.

 

*     *     *

 

   V životě jsem nestřílel a rozhodně jsem nechtěl začít s půlcentimetrovou ráží. Pokleknout na jedno koleno, kvér do obou rukou, jemně je pokrčit, zacílit, nadechnout, jak jen to jde v místnosti plné kouře. Slzí mi oči.

   Vidím vysokou siluetu, která nakoukne dovnitř. Vydechnout a stisknout spoušť.

   Pistole mi skoro urve pazoury, zpětný ráz vyhodí obě moje paže vysoko do vzduchu a málem se převážím na záda. Samozřejmě minu, ale projektil vykousne do stěny pořádnou díru a Indián je nucen zase zalézt.

   Snažím se znovu zamířit, ale ruce se mi klepou.

   Pičo…

 

*     *     *

 

   Indián se s ledovým klidem zkušeného střelce opře z druhé strany o stěnu a hrábne do své mošny s korálky pro další zápalnou lahev. Propátrá pohledem stále hustší dým a srovnává si v hlavě fakta.

   Dochází čas a je tu skutečně nedýchatelno. Přilijeme vodku do ohně. Strčí pistoli do koženého pouzdra s třásněmi a vytáhne zippák s vyraženým Geronimem. Ušklíbne se, zapálí a hodí.

 

*     *     *

 

   Mezi květináči se skérem se rozstříkne hořící líh a kytky zachvátí plameny. Nemám čas si toho ale všímat a s bolestným výkřikem vystřelím znovu. Desert vybourá zub ve dveřním rámu. ,,Kurvakurvakurvakurva…“ drtím mezi zuby, když na mě Indián skočí.

   Vrazí mi loket do ksichtu a pošle mě k zemi. Padám, pouštím těžkou pistoli, do nosu se mi valí dým a z nosu krev. Nesmím se nechat vyděsit a hrábnu do míst, kde tuším pouzdro s bouchačkou. Ale nahmátnu jen nůž. Nevadí, otočím ho čepelí proti Indiánově stehnu a zatlačím.

   Shora z dýmu se ozve výkřik, na obličej mi dopadnou cákance horké krve a hned potom podrážka jeho mokasín. Otočím čepelí a trhnu. Zřítí se s řevem vedle mě. Převalím se na břicho a pokouším se odplazit pryč.

   ,,Kam lezeš, mrdko,“ osloví mě Indián přátelsky a sápe se po mě.

   Zkouším se dostat na nohy, ale on i s kudlou ve stehnu se stejně postaví dřív, chytne mě za vlasy a nakouří mi pěstí do spánku. Zase klesám do lehu, moje vědomí vypadává a zvenčí se ozvou sirény. On se pro něco sehne a… zvedá můj Desert.

   Nemůže mě zastřelit, prostě nemůže. Nesmí, nebylo by to podle plánu…

   Rozkročí se i na pajdavou nohu a namíří mi izraelský příruční kanón z metru do obličeje. Zalapám po dechu. A pak už to nejde, plíce plné marihuanového dýmu udělají své, THC přejde volně do oběhu a já se hrozně rozesměju.

   Sirény sílí, Indián se podívá k oknu, věnuje mi ještě jeden zuřivý pohled a s klením se odbelhá do dýmu. Pomalu se zvedám a za hysterického smíchu se po čtyřech plazím ke dveřím. Tam mě chytají dvě silné uniformované ruce, které mi nasazují klepeta. Když mě táhnou po schodech dolů, probíhají kolem nás hasiči.

   O tom bych napsal článek pro svého profesora. Rekordní zásahová doba. Nikdo by nemusel vědět, že byli všichni už dvě hodiny nastartovaní. To mě znovu rozesměje. Pak míjíme dvě ležící těla mých kamarádů a já se pozvracím.

 

*     *     *

 

   Dají mi nadýchat trochu kyslíku z bomby a pak mě vezou na stanici. Sedím zaraženě na zadním sedadle policejní Octávky a čumím do zrcátka. Vypadám hrozně. Mám oči jako dvě jizvy, jsem prohulený jako uzené maso, špinavé hadry, černé šmouhy na obličeji a krvácející nos.

   Pořád mi úplně nedochází, že zemřeli mí dva kolegové a kamarádi. Cítím, jak ta myšlenka plave ve vzduchu kolem, ale nemůžu jí uchopit a prosakuje do mě jen velice pomalu. Zhluboka dýchám, snažím se okysličit mozek a jsem nasranější a nasranější.

 

*     *     *

 

  Nechají mě trochu vystřízlivět a vypít tak tři silné kávy, abych se z té trávy vzpamatoval, než se pustí do výslechu. Takže hodinu sedím v místnosti se zrcadlovým sklem sám. Čumím zarputile do stolu a je mi hrozně špatně od žaludku. Chemik, ten roztomilý nažloutlý mužíček se zálibou ve vědě a Ekonom, bohém jedenadvacátého století. Miloval život.

   Nakonec vejde poručík Vlastimil Ondřej, se svými sto kily svaloviny a složkou v ruce. Posadí se naproti mně. Zapadlé oči se na mě upřou, ale postrádají tu sílu, kterou dřív a podivně se lesknou. Po čele se mu perlí nezdravý pot.

   ,,Vůbec nevypadáš dobře,“ konstatuji suše.

   ,,Jaký je kafe?“ ignoruje mojí poznámku, položí papíry na stůl, vytáhne z kapsy diktafon, položí ho na ně a zapne.

   ,,Doufám, že je to sarkasmus,“ zavrčím a zvednu pohled k němu. ,,Přejdem k věci?“

   ,,Ty víš, že jsem tě pár týdnů podezíral, že?“ usměje se samolibě.

   ,,Co to na mě hraješ?“ natáhnu spoutané ruce a diktafon zase vypnu.

   ,,Prosím?“

   ,,Zkrátíme to,“ spiklenecky na něj mrknu, opřu se do nepohodlné plastové židle a spojím ruce v konečcích prstů. ,,Věděl jsi, kdo jsem už na tý první večeři. Proto ten pevnej stisk. A potřeboval ses mě zbavit, abych se nemotal kolem tvý dcery. Ale jak? V tichosti, se svědky, aniž bys mi dal čas se zdejchnout nebo tě přes Moniku vydírat. Abys jí ochránil, upsal ses ďáblu a spolčil se s Panicem. V olomouckým podsvětí je to jedinej člověk, kterej by proti mně bez skrupulí svědčil aniž by hnul brvou.“

   Dívá se na mě prázdným pohledem, tak pokračuju.

   ,,Je to ale byznysmen a určitě by to neudělal zadarmo. A co bys mu ty mohl dát, aby to Panice zaujalo? Jediná možnost: Cihlu. Ale nesměl bys ho zatknout jako polda, to ne, Panic by pak vypadal jako hnusnej práskač. Takže jsi navlíkl kuklu a spolu se svýma dvěma věrnýma jsi přepadl Cihlovu dodávku zbraní. Zbraně dodal Panicovi a pár Desertů jste si nechali.

   Jeden z těch tvých věrných pak měl pohnout s mým případem a dělat agenta provokatéra. Koupil ode mě několik gramů karamelu a přesně podle plánu si šlehl. A abys mě dostal za katr na dost dlouho, nechal jsi Panice vyměnit mojí zásilku karamelu za herák, proto si můj dealer tyká s bengama, koupili jste si ho. Obětoval jsi svýho člověka a Panic svojí kurvu, kterou si tvůj polda objednal, aby pro mě vypadal důvěryhodně.

   Problém je, že jsi zapomněl na toho Deserta, co měl u sebe a chtěl jsi se toho kvéru zbavit, ale já tě předběhl. Trabl. Dokud jsi tu zbraň neměl v ruce, nemohl jsi mě zatknout, budila by nežádoucí pozornost, kdyby se u mě našla.“

   Začíná si mnout čelo, jakoby si chtěl vyrvat mozek z hlavy. Sáhne do kapsy a vytáhne orbitky. Strčí si jednu do pusy, žvýká, snaží se tvářit neutrálně, ale s takovým tempem bude mít brzy čelisti jako gorila.

   Jak vyprávím, dostávám konečně ten stav, který ve mně měly dvě mrtvoly mých kamarádů vybudit už na začátku.

   ,,Proto jsi mě tři týdny musel trpět u sebe doma a hrát hodnýho tchána, abych se nevyplašil a nevzal roha,“ plivu vztekle. ,,Ale sralo tě to, takže Panic poslal svýho nejlepšího bouchače, Indiána, aby mi zbraň sebral. Což se mu podařilo poté, co vypálil laborku i pěstírnu trávy a zabil moje dva kamarády. Jak jinak by věděl, že musí zmizet dřív, než se vy objevíte? Perfektně naplánovaný. Takže teď mě máte.

   Ale ne nadlouho.“

   S jistým uspokojením pozoruju, jak svírá desku stolu tak, že mu bělají klouby.

   „Poslední tři týdny jsem ti doma do pití i jídla přidával trochu karamelu, dávku po dávce. Nepozoruješ na sobě v poslední době únavu, roztržitost, nesoustředěnost nebo bezdůvodný vztek? Máš absťák. Paradox je, že díky Indiánovi, který zastřelil Chemika i Ekonoma, jsem já jediný na světě, kdo ti včas může dodat další dávku, abys nezkolaboval. A upřímně… Šéf policie závislý? To by se v Blesku vyjímalo, co?

   Vím, že se k Panicovi nedostaly všechny ty bouchačky a že ty jsi věděl, kde je prodat. Chci pět mega a chci je do desíti hodin. Místo předání vyberu já.

   Teď mi sundej pouta, přepiš kolonku u mýho jména z podezřelý na svědek a nech mě jít.

   A nečum.“

   Natáhnu ruce, zapnu diktafon a pošlu mu vzdušný polibek.

  

*     *     *

 

Olomouc, kolej Šmeralova

   Sedím ve sprchách možná dvě hodiny a tečou mi slzy. Policejní vůz mě dovezl až před kolej a celou dobu jsem hrál tvrďáka, ale teď, když mám čas přemýšlet, mi vyskakují obrazy Poláčka i mého malého Chemika a nemůžu se zbavit pocitu, že je to trochu moje vina.

   Když si Ed hraje na Boha, umírají lidé.

   Zavřu oči a pustím úplně ledovou vodu. Než den skončí, umře jich ještě víc. Jen musím vyřídit pár telefonů.

 

*     *     *

 

Olomouc, periférie

   Rozhlédnu se po prázdném skladišti a uznale kývnu. Vybral jsem dobře. Pohodím bágl na zádech, tři kila drogy. Podívám se na mobil a jsem tu dokonce o pár minut napřed.

   „Ede,“ ozve se z druhé strany opuštěné haly.

   Otočí se, Ondřej dojde se sportovní taškou až ke mně. ,,Máš?“

   ,,Ty?“ Shodí tašku na zem a rozepne jí. Balíky bankovek v nejrůznějších měnách. Jak je dobrý polda, tak je dobrý obchodník. ,,Dík, vyperu si je už sám,“ přikývnu.

   „Nejdřív mi ukaž karamel,“ vyzve mě.

   Hodím mu k nohám bágl, zapnu sportovní tašku a hotovím se k odchodu. „Trochu jsem od tebe čekal nějakou levárnu,“ dodám ještě.

   Pokrčí rameny a jeho vchodem napochoduje dovnitř pět goril s automatickými puškami M16 z ukradené dodávky zbraní pro Tonyho Cihlu. „Vážně jsi myslel, že nechám hrabat tvoje špinavý pracky na mojí holčičku?“ narovná se Ondřej a hodí si můj batoh na záda.

   Za bouchačema s kvéry se ozvou lehké kroky naleštěných lakýrek. Skoro zasténám. Panic ve svém drahém obleku a s vlasy na Travoltu se spokojeně usměje. ,,Ede, chlapče,“ rozhodí ruce jako nejlepší kamarád. ,,Říkal jsem si, jak dlouho mě asi budeš ještě mrdat. A vidíš, už je tomu konec.“

   ,,Definitivní,“ řeknu po pravdě. ,,Asi je čas, Tony.“

   Handsfree pod mojí bundou převede můj hlas do mobilu, ten vyšle signál do patnáct kilometrů vzdáleného vysílače, ze kterého putuje do Cihlova mobilu. Ten je v kapse Cihlova saka, které má boss právě na sobě. Asi dvacet metrů napravo ode mě.

   Ozve se řev motoru a rezavou bránou projede do skladiště sportovní SUV vozidlo, až dosud stojící venku, přetažené špinavou plachtou, aby si ho Panicovi chlapi nevšimli. SUV s neprůstřelnými skly a plné po zuby ozbrojených maníků.

   Vrhnu se i se svojí cennou taškou za nejbližší barely a pokusím se si zacpat uši. Střelba je ohlušující.

 

*     *     *

 

   Poručík Ondřej vyklouzne z vřavy ve skladišti a utíká ke svému autu. Svírá popruhy batohu, jakoby na něm závisel jeho život. Což je vlastně pravda. Posadí se, hodí batoh na vedlejší sedadlo a odjede na lesní cestu, několik kilometrů za Olomouc.

   Nakydat pořádnou dávku na karamelu na lžíci, nahřát, natáhnout do stříkačky. Ováže si řemínkem ruku, tak jak to už tolikrát viděl u svých případů. Zapumpovat rukou, najít žílu, napíchnout a stisknout píst.

   Trvá mu asi pět minut, než ztratí vědomí a dalších dvacet než zemře. Předávkování heroinem.

   Kdo s čím zachází…

   Pozdravujte Ekonoma s Chemikem, poručíku. Ed salutuje.

 

*     *     *

 

24. března, 2012, Olomouc, Neředín, krematorium

   ,,Poručík Ondřej byl jedním z nejodvážnějších mužů, jaké jsem měl tu čest poznat a sloužit pod ním. Byl to vynikající manžel, otec i polda. Vlasto, budeš nám chybět,“ řekne policista v parádní uniformě, a když jde od pultíku dolů, pohnutě přejede prsty po kamarádově rakvi.

   Všichni si popláčou a za doprovodu Division Bell od Floydů, rakev zajede z dohledu. Loudám se za plačící Monikou ven z obřadního sálu, když mě za ruku chytne její matka a odtáhne mě stranou.

   Otře si uslzené oči. ,,Ede, jen jsem ti chtěla říct, že oceňuju to, že jsi Monče takovou oporou, když ti zemřeli dva kamarádi. Jsi skvělej.“

   Usměju se. ,,Pan Ondřej byl ten, kdo ty grázly, který to měli na svědomí, dostal. Vždycky bude mít můj respekt.“

   Pokývá hlavou a znovu natahuje. ,,Byl to skvělý chlap. No, k té dovolené. Myslím, že by to bylo moc fajn, Monika by se potřebovala odreagovat, takže do toho Egypta určitě leťte. Ale teď se vším tímhle,“ vzlykne. ,,Ti na to asi nemůžu dát ani korunu.“

   Mávnu rukou. ,,Z jistý brigády mám dost peněz, to neřešte.“

   Obejme mě. ,,Jsi úžasný kluk. Vím, že Vlastovi by ses líbil.“

   Nechám se objímat a plakat si na rameno. Po nějakých pár minutách se mi omluví a odejde. Všimnu si v rohu elegána s doutníkem v pruhovaném kvádru a doutníkem ústech. Dojdu k němu.

   ,,Co ty tu, Tony?“

   ,,Ondřej mi byl po hodně let důstojný soupeř, přišel jsem mu vzdát holt,“ řekne Cihla a dívá se na velkou vystavenou, černobílou fotku plukovníka Ondřeje ještě z vojny.

   ,,To jako fakt?“

   ,,Ale hovno. Přišel jsem ti nabídnout spolupráci. Líbí se mi styl, jakým pracuješ a ty právě teď nemáš žádný zázemí. A nic si nenalhávej, s tím, jak žiješ, ti ty prachy brzy dojdou.“

   ,,Ne, končím s tím svinstvem. Už nikdy,“ zavrtím hlavou. Pobaveně se na mě podívá. „Měl bych pro tebe bonus.“

   „Ano?“

   „Indiána.“

   Nenápadně se usměju. ,,Možná až se vrátíme z dovolený, OK?“ 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Studna Autor
    Studna
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 06. dubna 2013, 03:02
  • 599 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz