Jde to Dobré Wow!

Záznamy z Aljašky

Literatura > Cestopis
Krátké zápisky z mého deníku, který jsem si vedl na Aljašce.

     Po celou dobu přípravy na můj velký výlet jsem nepociťoval žádnou nervozitu. Bral jsem to spíš jako dlouhou pracovní cestu, kde si sáhnu na dno a plně poznám, co doopravdy ve mně je.

     Jo, tak takhle nějak začíná můj deník, který jsem si psal během dlouhokrátkého pobytu na Aljašce. Sice to zní jako slabý scénář začínajícího hollywoodského filmu, ale moc času na psaní nebylo, protože to, co mě čekalo na druhé straně zeměkoule, se moc popsat nedalo, protože bylo tolik roboty, že tomu nekonkuruje žádná brigáda, kterou jsem do té doby dělal. První dojmy jsem začal sepisovat na cestě z New Yorku do Seattlu. Při tom dlouhém letu jsem se snažil sepsat všechno, co se zatím do té doby událo. Let trval kolem pěti hodin a po obou stranách se vedle mě na jedné straně tlačili tlusťoch a na straně druhé docela sympatická čtyřicátnice, která se mě vzhledem k tomu, že jsem nepsal její rodnou řečí, začala vyptávat, odkud jsem apod. Já se však necítil na to, abych se vybavoval s rodilou mluvčí o tom, jak pocházím z Ostravy, je mi dvacet dva a mé jméno je Lukáš Puška. Tak jsem na její otázky odpovídal chabým ano a ne a navíc se u toho přiblbe usmíval. Nakonec její snažení pominulo a já mohl v klidu psát svůj deník, takže dovolte mi, abych rád pokračoval v tom, jak jsem začal - hollywoodským scénářem naší letní výpravy. Očekávejte výlet plný výbuchů, krásných žen, velkých zbraní a mimozemšťany.

    Náš trip na Aljašku startoval u našich polských sousedů v Katowicích. Na místo nás odvezl tata od mého dlouholetého kamaráda Tomáše a společně s ním jela i jeho přítelkaně Karin, aby se s ním na krátkou dobu rozloučila. Tady je třeba upozornit na rozdíl ve vnímání času u mě a těch dvou. Moje cesta do Ameriky by reálně měla trvat do tří měsíců. Pro ty dva zamilované je však čas velice zkreslený, a tak se může stát, že pro ně to znamená pár let. Racionalita si jednoduše dává ve vztazích dovolenou.         

     Kolem jedné hodiny odpoledne jsme se připravovali k odletu. Zamilovaní si užívali poslední chvíle spolu a snažili se svým silným vzájemným objetím vtisknout kousek své energie do druhého. Já jsem si jich moc nevšímal a spíš jsem se přiblbe usmíval a tiše těšil. Po nějakém tom úmorném čekání jsem si nakonec podal ruku s Tomášovým tatou, ale při tom stisku jsem si připadal, jako bychom šli zachraňovat svět. Jako by to byla naše poslední mise a jen na nás bylo, jestli bude lidstvo existovat, ale podle mě moc fantazíruju, protože v tom stisku bylo úplně něco jiného. V hlavě mi to znělo spíš jako: „Vy tam chcípnete.“, což na druhou stranu nebylo daleko od pravdy. Během mé krátké mimoslovní stiskové konverzace s tatou se dva zamilovaní s posledníma kapkama slz rozloučili krátkým ústním tancem a pak jsme konečně vyrazili ke kontrole. Moc nás teda nešacovali a říkali jsme si spíš, jaká je to pohoda, ale pro všechny případy, jsem radši smazal veškeré porno a jiné prasečinky z Japonska.

    Za pár minut jsme seděli v malém tryskáči, který měl namířeno do Frankfurtu nad Mohanem. Tahle zrůdnost, kde si připadáte, jako krysy v bludišti přitahovala všechny vzdušné koráby světa. Lidi vystupovali, nastupovali, do toho pípaly obluhovací automaty. Už jen těm uklízečkám chyběly diody k signalizaci výměny baterie. Každopádně když jsme našli svůj gate, který byl někde o patro výš, rázem jsme poznali, že letíme do Ameriky. Nebylo to ani tak tím, jací lidé tam stáli, ale spíš co měli na nohou, protože snad všichni měli žabky. My, mající na krku misi uhasit plameny na Aljašce, jsme byli vybaveni soupravou do arktických podmínek a nakonec máme leťet s žabařema? No, už to tak vypadalo, tak jsme radši drželi krok a po x-tém pípnutí našich lístků jsme si šli najít místa v letadle.

    Náš stometrový (ne-li víc) vzdušný koráb mířící do New Yorku vůbec nešetřil místem. Po stranách letadla byly umístěny třímístné sedačky a uprostřed se nacházely sedačky čtyřmístné. Každá sedačka byla vybavena obrazovkou, kde jste si mohli přehrát filmy nebo hudbu. Ovšem výběr byl úžasný. Filmy, které se zrovna promítaly nebo aspoň nedávno byly v kinech. Hudba skrývala nemainstreamové kapely, což jsem čuměl jako puk, ale stejně jsem si pustil mptrojku a na obrazovce jsem si nechal běžet informace o letu a koukal se, kde se zrovna nacházíme, v jaké výšce letíme a jestli je venku kosa, ale na druhou stranu musím ocenit kulturní bohatost, což se nedalo říct o letadle, ve kterém píšu tyto řádky, kde je vše zpoplatněno. Americký sen pro Čecha zhýčkaného věcmi zdarma naprosto nepochopitelný. Letadlová posádka se skládala asi ze třiceti lidí a našemu sektoru se věnovaly čtyři letušky a jeden stevard. Všichni byli německé národnosti a poznalo se to tak, že byli čistotní a uhlazení. Tito lidé s neustálým úsměvem na tváři pracovali jen proto, aby vám na ksichtě upekli také takový rohlík. S Tomášem jsme seděli na pravé straně letadla. Já v uličce, on uprostřed a vedle něj u okénka jeden tlustší Němec.

     Před startem nám dávali klasickou instruktáž jak používat pás, jak používat dýchací masku, že se máme kouknout po nejbližším východu, kde se nachází záchranná vesta apod. S tou vestou mě vždycky napadá, jestli tam pod tím sedadlem opravdu je a jestli jde jednoduše sejmout, protože někdy mám u nových aut problém najít i páčku, díky které si můžu posunout sedadlo dopředu nebo dozadu. A nenajdu ji jen proto, protože s každým modelem tu debilní páčku dávají někam jinam. Tak třeba za pět let se můžeme dočkat změny a záchrannou vestu najdeme u souseda vzadu nebo vepředu. Každopádně jsme se připravovali na odlet, který na rozdíl od malého tryskáče nešel skoro poznat. Co se však dělo dále, bylo naprosto královské.

     Letušky a ten jediný stevard začali po palubě různě tancovat a kouzlit úsměvy. Nabízely pití z bezedného pojízdného vozítka. Nad Velkou Británií začali podávat první oběd, kde jste si mohli vybrat vegetariánskou nebo masovou variantu. Oba jsme si samozřejmě dali masíčko. Navíc jsme dostali malý salát, zákusek, pečivo, máslo, camembert a dresing. Naprostá špica. Jídlo výborné a hlavně zadarmo, že jo. Poté přišla tříhodinová pauza na trávení, kterou jsem prospal. Ke konci letu, kdy jsme se blížili k americké půdě, nám dali menší snídani ve formě tortily. Já ji měl opět výbornou, ale chudák Tomáš dostal zrovna nějakou hnusnou tortilu, takže se moc nenajedl. Poslední kouzelné úsměvy byly rozdány a pod našimi okny se mezitím rozkládaly newyorské rezidence. V sedm hodin večer místního času jsme přistáli na letišti JFK.

    Na neworském letišti si nepřipadáte ještě jako v Americe. Stále jste totiž v budově, která je jakousi stanicí mezi státy, ale jakmile vylezete ven… Jakmile překročíte práh mezi letištním vchodem a chodníkem v New Yorku, tak…uvidíte velké patrové parkoviště, projíždějící auta, žluťásky, kteří vás svezou na Manhattan za 150 dolarů, turisty s bágly, kteří těmto žluťáskům neodolali a nakonec mezi těmi lidmi jsou dva Češi, kteří absolutně nemaj páru co dělat, protože další let je čeká za 13 hodin. Nevím, asi jsem měl představu, že když přiletím do New Yorku, tak mi před nosem vyrostou mrakodrapy, ale ony tam žádné nebyly. Prostě klasický filmový střih – letadlo a za pět minut centrum New Yorku. Naivka. Ale ještě než se mi tento naivní pocit rozplynul, tak nás čekalo finální vpuštění do Ameriky. Taky se mohlo ještě stát, že nás mohli poslat zpátky, ale když jsem tomu černochovi vysvětlil, že jedu rubat ryby, tak mě pustil dál a popřál mi hodně štěstí. Nakonec nás poslali ještě k jedné kontrole, ale než jsme tam došli, tak jsem si pro jistotu snědl jeden z řízků, který mi usmažila maminka, a to kvůli jednomu papíru, který vyplňujete během letu. Musíte třeba přiznat, jestli nejste nakažení, nemáte zvířata s sebou, jestli máte jídlo a jaké to vlastně je. Jsem Čech a mám rád paštiky a řízky, takže když jsme došli k té závěrečné kontrole, stačilo ukázat naše pasy a už jim bylo vše jasné. Jen natáhli ruku a řekli nám, ať si ten schnitzel vytáhneme.

     A bylo to. Bez pití a bez jídla v New Yorku. V Americe. V té svobodné Americe, kde se nám vůbec nic nemůže stát, protože tady se dodržuje zákon. V Americe, kde všichni mají zbraň a můžou vás pro narušení nočního klidu klidně zastřelit. No, dalo by se říct, že moc dlouho jsem nedumal nad tím, co budeme dělat a radši jsem si smotnul cígo a zapálil si a hned jsem přemýšlel nad tím, jak nás dostaneme z letiště na Manhattan. A jelikož nedám dopustit na můj orientační smysl, tak s naprostou jistotou jsem tvrdil, že za tím patrovým parkovištěm se nachází vchod do metra, který nás mezi ty mrakodrapy doveze. To jsem však za 15 minut nevěděl, jak ta Amerika dokáže být reálná a jak ty brožury ohledně obchodování s lidmi na americkém velvyslanectví nejsou úplně k ničemu. Amerika nás okamžitě vyfackovala.

- Pokračování příště -

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Alexandr
kvalita komentáře: 0 Alexandr 24. února 2013, 19:04
0.3 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Andels Autor
    Andels
  • 0.6 bodů
  • 0 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 23. února 2013, 15:54
  • 796 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz