Jde to Dobré Wow!

Vyškov ve středověku

Literatura > Úvaha
Kompilace

 

 

 

Vyškov v období středověku

 

Má – li se psát o historii Vyškova ve středověku, není relativně o čem psát. Jak v období Keltů, tak i v období Velkomoravské říše měly větší význam místa v okolí Vyškova. V okolí Podivic se nacházelo staré kultovní místo. Ve středověku se v okolí Podivic těžilo stříbro. V období raného středověku měly jistý dnes odhadovaný význam spíše místa v okolí Pustiměře, jako samotná Pustiměř, Zelená Hora a další. O starém osídlení v okolí Vyškova svědčí i některé názvy jako Hradisko a další. Jména vsí ukazují svými koncovkami na prastarý původ, ať jsou to jména na – any, Brňany, – ice, Dědice, - eč, Luleč, - ěř, Pustiměř.  V období středověku bylo centrem zdejšího kraje město Pustiměř, v jehož okolí se nacházela ves, ze které se později stalo město Vyškov. Svůj význam měl také dědický hrad.  

 

Vyškovsko náleží ke starým sídelním územím, která byla opakovaně osídlována od nejstarších dob ( jsou zde nálezy a důkazy osídlení již z doby kamenné ). Přispěl k tomu především bohatý výběr výhodných geografických poloh spříznivými nevysokými svahy i strmými dobře chráněnými ostrožnami v blízkosti vodních toků s vysokou bonitou půdního horizontu.

 

Morava se v důsledku odlišného teritoriálního vývoje na konci starší doby bronzové a hlavně ve střední době bronzové rozdělila v době popelnicových polí na dvě oblasti, kde se paralelně vyvíjely dva rozdílné kulturní komplexy. Jižní část se hlásila k okruhu středodunajských kultur, střední a severní Morava pak ke kultuře lužických popelnicových polí. Tato územně kulturní bipartice pokračovala i v době halštatské a netýkala se pouze materiální kultury, ale i sociálních poměrů a způsobu života. Postupným formováním obou celků se také vytvářela hranice mezi jejich světy. Její rámcový průběh lze na základě výrazných odlišnoští v materiálním projevu stanovit poměrně snadno. Více problémů přináší bližší definice jejího charakteru a významu. Tj. zda se jednalo o striktně vymezenou linii, mající určitý geopolitický význam nebo zcela nepostřehnutelnou hranici, kterou si obyčejný člověk ani neuvědomoval. Jedním z důležitých hraničních regionů byla oblast Vyškovské brány, která fungovala jako komunikační spojnice mezi severní a jižní Moravou a kterou vedly trasy dálkového obchodu. Předpokládaná kulturní hranice probíhala jižně od Vyškova, dále po hřebenu Litenčických vrchů a Chřibů do napajedelské brány. V průběhu času se však měnila v závislosti na povaze té které kultury. Jejímu přesnému geografickému vymezení bylo věnováno několik odborných statí. Pro období mladší doby bronzové se této otázce v několika studiích věnoval J. Říhovský ( 1958, 1960 ), který stanovil jižní hranici souvislého lužického osídlení na linii Tišnov – jižní svahy Drahanské vrchoviny – Rousínov – vodní předěl řeky Moravy a Svratky u pramene Litavy – Kyjov – Veselí n. M. ( Říhovský 1958, 208 ). Zároveň upozornil, že nacházíme jak lužické nálezy na jih od této hranice, tak icharakteristické velatické tvary v lužické oblasti ( Říhovský 1960, 45 ). V pozdní době bronzové se zřetelně projevuje výrazná aktivita slezského lidu při pronikání na jih a tvary slezské keramiky se běžně objevují hluboko v oikumeně podolské kultury ( Podborský 1970, 20 ). Na práce Říhovského navázal J. Nekvasil, který konkretizoval kulturní poměry vyškovska pro dobu halštatskou ( Nekvasil 1962 ). Ve své práci konstatoval posun středodunajského živlu na sever a hranicí horákovského osídlení vytyčil na linii Pozořice –Viničné Šumice – Rousínov – Letonice – Staré Hvězdlice ( Nekvasil 1962, 143 ). Je otázkou, zda je možné tyto dva sousedící celky takto striktně a přesně oddělit. Přibývající archeologické prameny naopak ukazují, že určení kulturní příslušnosti lokalit v době halštatské na vyškovsku je v mnoha případech komplikované. Vzájemné působení obou kulturních fenoménů zde vytořilo specifické prostředí s vlastní svéráznou hmotnou kulturou, která se vyznačuje společnou přítomností znaků typických pro obě oblasti. Prolínání těchto prvků naznačuje, že ostrý předěl mezi oběma kulturami neexistoval.

 

V době římské bylo vyškovsko hustě osídleno germánskými kmeny, jejichž aktivita se začíná rozvíjet od počátku 2. století a vrcholu dosahuje v jeho druhé polovině. V průběhu 3. století sídelní struktura poněkud prořídla až dospěla k úplné redukci a postupnému odchodu obyvatelstva začátkem 5. století někam na západ pod tlakem přemísťujících se východoevropských kmenových společenstev.

 

Poznámka

Naleziště doby římské ve Vyškově :

Drnovice ( sídliště ), Luleč ( sídliště ), Nemojany ( sídliště ), Podivice ( sběr ), Pustiměř ( sídliště ), Pustiměřské Prusy ( nález římských mincí ), Vyškov ( Žleby – sídliště, Dědice – sídliště, Marchanice – sídliště, Nosálovice – sídliště ).

 

Na přelomu 5. a6. století přicházejí na naše území Slované. Pro jejich sídliště jsou charakteristické nálezy keramiky pražského typu. Neklidné období po zániku Velké Moravy bylo završeno až začátkem 11. století, kdy se Vyškovsko stalo součástí českého přemyslovského státu. Prvním správním střediskem našeho kraje na úsvitě dějin v 11. a 12. století byla Pustiměř s dnes již zaniklým románským hradem a s dosud zachovanými zbytky románské rotundy svatého Pantaleona. Od 13. století přebírá její funkci Vyškov, který je tímto hospodářským, kulturním a správním centrem dosud. Město Vyškov získalo toto postavení díky výhodné komunikační poloze v raném středověku, neboť se v jeho místech rozvětvovala do Olomouce a do Kroměříže významná obchodní cesta směřující z Brna. Významný pro jeho další rozvoj bylo období 13. století, kdy se ze zemědělské a tržní osady stává městem, které definitivně přechází ze zeměpanského majetku do vlastnictví olomouckých biskupů.

 

Poznámka

 

Věnujme se chvíli významu cest, jejich křižovatek a určitých míst pro zákonitosti rozvoje měst. Řada měst vznikla v místech kultu. Je známo, že v Pustiměři se nacházela významná románská rotunda a v okolí Vyškova bylo několik kultovních míst ( Podivice – posvátný háj, podle některých výkladů, na kultovní místo upozorňuje i název obce – Podivice, byla zde údajně uctívána pohanská bohyně Diva, dále Luleč, Černov – u Račic a další ).

 

Helmut Tributsch, Záhadná fata morgána, Úvodní poznámka, str. 9, 10. V mnoha různých zemích nacházíme obrovské prehistorické stavby. Výzkumy v Nazce a Carnaku ukázaly, že byly zřizovány vždy tam, kde velmi často docházelo k zrcadlení vzduchu. Přímo se nabízející závěr, že náboženské představy prehistorických lidí byly určovány zmíněnými neobvyklými a nanejvýš působivými fenomény, které si tehdejší obyvatelé daných oblastí nedokázali vysvětlit, se nakonec změnil v opravdové zjevení. Tehdejší lidé pociťovali neodbytnou potřebu prostřednictvím pozorování faty morgány navazovat kontakty s oním světem.

 

Záhadné jevy, z nichž některé mají pro pozorovatele význam potvrzení jeho víry, se koncentrují podél cest. Dnešní cesty kopírují staré cesty, staré cesty vedly podél řek, řeky tekly podél zemských zlomů. Je známo, že v místech zemských zlomů dochází k fyzikálně vysvětlitelným světelným úkazům.

 

Dr. Radan Květ píše v knize Základy nauky o starých stezkách : Osnova krajiny je dána složitou hierarchicky odstupňovanou soustavou řídících vlivů a zpětných vazeb. Nejvyšší subsystém tvoří síť geologických zlomů, poruch zemské kůry, které se protínají v krajině, ať už jsou dobře patrné nebo na první pohled neviditelné. Bloky zemské kůry se podél nich vertikálně posunují nebo horizontálně rozestupují. Tato síť poruch zemské kůry vytváří předpoklady pro proudění dešťové vody. Ta se při stékání po povrchu země koncentruje do poruchových zón ve směru spádu. Teče často po složitých liniích, které křivkami propojují na sebe navazující, původně přímkové úseky poruch. Na nich vznikají vodní koryta nejrůznějších podob, trvalá - i sezónní či příležitostná. Soustava vodních toků vytváří dobře viditelnou a sledovatelnou osnovu krajiny -  hydrografickou síť. Té se podřizuje další subsystém, jímž je na okolí vodních toků vázaná síť starých stezek. Vodní toky zajišťovaly jediný schůdný koridor v neprostupných pralesích a vrchovinách a také zcela bezpečnou orientaci ( budˇ se šlo po proudu, nebo proti proudu ). Z toho také pochází název oboru stibologie, z řeckého stibos - prošlapaná dráha, pěšina. Když se hledaly v krajině stopy nejstarších cest, které postupně narůstaly do sítě cest, zjistilo se, že tato síť měla systém, který byl podmíněn terénem, a byl opatřený orientačními bodmi - přírodními, nebo záměrně zbudovanými. Tato síť spojovala důležitá hradiště, svatyně, tržiště, zapadlé osady a samoty. Po této síti se šířila civilizační a kulturní výměna. Kolem cest také narůstaly příběhy a pověsti, dobrodružné zážitky novějších poutníků se prolínaly s ohlasem pradávných mýtů. Tento systém přetrval do počátku novověku.

 

Výše uvedené poznatky potvrzují i nejnovější poznatky teorie systémů. Vznik a velikost měst má matematické zákonitosti, které platí v každém státě a v každé době. Historikové se ubírají při poznávání těchto zákonitostí jinými cestami. V tématu, jakým je vznik měst v českém státě 13. – 14. století byla zdůrazněna potřeba mnohostranného studia jednotlivých především průměrných lokalit jako nutného východiska pro poznání obecných zákonitostí a jevů ( Kejř, Nad počátky našich měst, Československý časopis historický XXIV, 377 – 401, 1976, 392 – 395, 1979, 325 ). Za výraz této snahy dobrat se k základním a obecně platným poznatkům prostřednictvím pokud možno úplného komplexu vyhodnocených sídel městského charakteru lze považovat i rozpracovaný projekt Repertoria českých a moravských měst doby přemyslovské ( Kejř – Žemlička – Richter 1991, Bulletin historického ústavu ČAV ). Jiří Doležel se do jisté míry účastní tohoto projektu. Z jeho práce ( Ke vzniku a vývoji několika měst střední a severozápadní Moravy Blansko, Ivančice, Tišnov, Velká Bíteš, Vyškov ) bude čerpáno pro další řádky. Zmíněný soubor spojuje následující : jsou shodně situovány v půlkruhu od 19 do 30 kmna jihozápad až severovýchod od jednoho ze čtyř nejvýznamnějších moravských královských měst, Brna, tj. v dosahu jednoho dne cesty, některá z nich navíc na tradičních cestovních trasách, z tohoto centra vycházejících. Čtyři z nich leží přitom na území či v hranicích bývalého brněnského dílu a poté cúdy. I páté město, Vyškov, ač již ve starém Olomoucku, tíhl vždy, a to nejen městským právem, spíše k bližšímu Brnu. Vytčená geografická a historická zpřízněnost více nebo méně ovlivňující život a vývoj těchto měst, je z dnešního pohledu spojuje do určité vyhraněné skupiny, vnitřně dále diferencované a představující tak určitý vzzorek jednotlivých kategorií moravských středověkých sídel městského typu v konkrétním regionu. Zkoumání skupiny uvedených měst, metodicky se snad blížící formě sondy do určité oblasti v pojetí J. Bakaly ( 1977, Zrod městského zřízení na středověkém Opavsku, Časopis Slezského muzea, Série B, 26, 97 – 122 ), poskytlo k závěrečnému hodnocení heterogenní soubor poznatků. Mezi společné znaky, pochopitelně mimo geografickou blízkost, patří především příslušnost všech lokalit ( snad až na nejisté Blansko ) do okruhu městského práva brněnského, i většinou silné a všestranné ovlivňování těchto osad brněnským centrem. Po stránce ekonomické pro vytčená místa představovalo snadno dosažitelné Brno především zdroj zboží, včetně některých nedostatkových surovin ( například Blansko a Tišnov kupovaly okolo roku 1353 v Brně slad – CDM VIII, 188 – 189, č. 250 ), sama však rovněž nabízela a poskytovala brněnské aglomeraci zboží svoje i možnost místního odbytu produktů brněnských řemesel ( k polovině 14. století je například doloženo docházení brněnských usedlíků na pondělní trhy do Tišnova – Flodr, M. , 1990, 248, č. 315, právní kniha města Brna z poloviny 14. století III. Rejstříky a přehledy, Brno ). Při známé populační pasivitě velkých městských center středověku sloužila okolní města a městečka pro Brno jako určitý populační rezervoár, zejména z Tišnova a Vyškova pocházelo velké množství brněnských měšťanů 14. století, včetně až tehdy do Brna přecházejících osob ( Mendl, B. , 1935, Knihy počtů města Brna z let 1343 – 1365 , Brno ). Brněnské prostředí zřejmě lépe přijímalo sociálně i stavovsky bližší obyvatele těchto lokalit ( samozřejmě i s přihlédnutím k příbuzenským  a jiným vazbám ), než prosté venkovany. Některé společné rysy lze dále nalézt i ve vzájemném srovnání popsané pětice měst, při pominutí společného brněnského centra. Jedním z nich je například všem uvedeným obcím společný průběh rozhodující etapy jejich přerodu v místa městského charakteru v 2. polovině 13. století i jejich konečná kvalitativní krystalizace ve 2. polovině 14. či na počátku 15. století, dané ovšem obecnými tendecemi rozvoje společnosti. Obecným jevem je rovněž u tří ze čtyř pojednávaných měst či městeček poddanských shodná doba jejich přechodu z rukou zeměpána do vlastnictví nižší vrchnosti ve 30. či 40. letech 13. století ( Tišnov, Velká Bíteš, Vyškov ). Také ke konečnému, archeologicky zčásti ověřenému dotváření půdorysné osnovy došlo obdobně někdy na konci 13. století asi u většiny popisovaných případů. Naopak velké množství odlišných rysů při vzájemném srovnávání vyvstalých přispívá ke kategorizaci jednoltivých měst skupiny podle jejich společenského významu. Do repertoriem přemyslovských měst vytvořené kategorie center širokého regionálního významu, a zárověň mezi skutečná institucionální středověká města lze z lokalit výše uvedeného vzorku začlenit pouze Ivančice a Vyškov, obě s celou řadou společných znaků. Obě navazovala přímo na starší kastelánská centra 11. a12. století ( u obou opět se staršími středohradištními předchůdci ), obě ležela na nejživějších obchodních a dopravních trasách, stimulujících rozvinuté místní trhy, rozhojněné již ve 2. polovině 14. století vysazením trhů výročních. Také přítomnost židovských komunit v obou městech asi již ve 14. století vypovídá výmluvně o jejich progresivním ekonomickém prostředí, vyvolávajícím i umožňujícím právě židy zajišťované finanční úvěrové a úrokové operace. Nechybí ani náznaky existence bohatších, především obchodujících jednotlivců ( Vyškov, Spáčil, V. , 1982, Nejstarší městská kniha olomoucká – Liber actuum notabilium, z let 1343 – 1420, 76, 77 – 78, č. 529 a538, Olomouc ). Z dalších příznaků centrálních funkcí těchto měst v oblasti spíše společenské lze vzpomenout jejich uvádění jako míst sankčních ležení ( Vyškov, CDM XV, 55, č. 69, 144, č. 168, 312, č. 350 ). Z výsad v oblasti ius civile mohli měšťané obou obcí například od 2. poloviny 14. století volně odkazovat své majetky, konečně vnějším výrazem důležitosti i možností Ivančic a Vyškova byla od 14. či 15. století budovaná skutečně funkční měsská opevnění. Další tři ve sledovaném období spíše již jen městečka pak případ od případu rozdílné součásti komplexu městských atributů postrádala, variabilita těchto lokalit se ale i v tak malém vzorku ukázala natolik velká, že k jejich podrobnějšímu třídění by bylo třeba zpracování daleko většího souboru. Z celé řady dalších problémovýh okruhů se lze dotknout například vztah církve ke zkoumaným lokalitám. Jestliže ve všech osadách pravděpodobně již v 1. polovině 13. století existovaly farní kostely s předkolonizačními patrocinii ( nanebevzetí P. Marie v Ivančicích a Vyškově, sv. Martin v Blansku, sv. Václav v Tišnově a sv. Jan Křtitel ve Velké Bíteši ) a dvě z nich ( Tišnov, Vyškov ) se staly ve 14. století sídly děkanátů, pro moravská města zcela příznačně ani v královských Ivančicích, ani nikde jinde se neusadily po celý středověk žebravé, městské řády, pouze v Tišnově je znám již koncem 13. století špitál pod správou pánů z Kunštátu. Příčiny tohoto pro moravská města obecného jevu nelze hledat jen v nepřízni dvou za doby zakládání měst na Moravě působících biskupů Roberta a Bruna vůči mendikantům či v odlišné religiozitě lidu nebo menším významu či lidnatosti moravských měst oproti městům českých, ale snad zde mohly působit i další, dosud nepoznané společenské faktory.

 

Pokud se týká vzdálenosti Vyškova od Brna v hodnotě vzdálenosti možné urazit během jednoho dne ( v současnosti oficiálně 33 km, ve středověku byla tato vzdálenost z různých důvodů – menší velikost měst, ne tak rovná cesta, která měla i trochu odlišný průběh od stávající státní silnice, zřejmě větší ). Mezi Vyškovem a Brnem se nachází město Rousínov ( přibližně 9 kmod Vyškova směrem k Brnu ). Význam Rousínova vzrostl, když král JanLucemburský roku 1333 zrušil povinnost pro kupce jedoucí od Vídně, vstupovat do Brna přes Měnín, čímž se snížily náklady na cestu a Brno se tak stalo význačnou křižovatkou cest z Vídně přes Olomouc do Polska. Tím se zvýšil ruch na cestě z Brna přes Olomouc a samozřejmě i přes Vyškov. Je třeba podotknout, že z Vyškova vedla ve středověku přímá cesta do Slavkova a dále. Tato cesta byla  v souvislosti se stavbou císařské silnice Brno – Vyškov – Olomouc zrušena. Do druhé poloviny 20. století se z ní dochovaly části ve formě polní cesty a část náspu, ten byl ve druhé polovině 20. století zrušen.  Podíváme – li se na vzdálenosti směrem od Vyškova k Olomouci a ke Kroměříži, vidíme opět přibližně jednodenní vzdálenosti mezi městy. Kroměříž je od Vyškova vzdálen přibližně tak, jak je vzdálen od Brna Vyškov, tj. 30 kilometrů. O něco menší vzdálenost je mezi Vyškovem a Prostějovem a mezi Prostějovem a Olomoucí.

 

Ze zmíněné skupiny měst, jsou nejvýznamnější Ivančice. Jsou jediné z pojednávaných měst, které byly až do poloviny 15. století v přímém majetku panovníka. Leží v úrodné kotlině na soutoku tří řek. Měly svého nejstaršího raně středověkého předchůdce asi již v rénské středohradištní ostrožné fortifikaci, vzdálené jen 0,8 kmna jihovýchod, možném středisku zdejší sídelní komory na trase z Dyjsko – svrateckého úvalu do podhůří Českomoravské vrchoviny. Rovněž druhé nejvýznamnější město skupiny, Vyškov, vyrostlo v blízkosti důležitého raně středověkého střediska. Byl jím 5 kmseverovýchodně vzdálený kastelánský hrad 11. – 12. století s tržištěm a kostelem v Pustiměři, na místě již středohradištního centra. V samotné vsi Viscoue drželo sice již  ve 40. letech 12. století jedno popluží olomoucké biskupství, výhodná poloha vsi ve středu teplé Vyškovské brány s kvalitními půdami a na styku probíhající cesty brněnsko – olomoucké s její odbočkou na Kroměřížsko však nejprve vedla asi koncem 12. století k přesunu přemyslovského správního aparátu z Pustiměře do Vyškova, po němž se roku 1201 psal králův kastelán ( comes ) Jakub. Snaha olomouckého biskupství o rozšíření již v 1. třetině 13. století kompaktní skupiny držav kolem již dříve nabyté Pustiměře však vedla po jistých potížích do konce roku 1253 k zisku také samostatné vyškovské osady i s mýtem. Již tehdy je možné počítat s určitými střediskovými funkcemi správními, ekonomickými i tržními tohoto sídliště, o jeho podobě i přesné poloze však chybí spolehlivé indicie. Vedle ojedinělých nálezů keramiky 11. století není Jiřímu Doleželovi znám z areálu vrcholně středověkého města žádný prokazatelnější archeologický materiál 1. poloviny 13. století. Roku 1267 však již charakterizoval biskup Bruno Vyškov jako oppidum forense, tj. jako osadu městského typu s trhem, zřejmě vybavenou těmi městskými právy, kterými mohl Bruno v té době se svolením krále disponovat. Přetvoření zeměpanské osady na biskupské městečko, ekonomické centrum vyškovsko – pustiměřské državy biskupství na místo Pustiměře právě za brunova episkopátu mezi lety 1253 a1267 nasvědčuje i přikoupení předměstských vsí Křečkovic a Brňan k biskupství v letech 1247 – 1267, resp. 1260 – 1267 ( CDB V / 2, 77 – 78, č. 526 ), i zpráva z konce 70. let o obchodní cestě, kerou vyškovští občané ( cives… de Wiscowe ) podnikli do Dolních Rakous ( Redlich O. , Eine Wiener Briefsammlung zur geschichte des deutschen Reiches und der osterreicischen lander in der zweiten halfte des XIII. Jahrhunderts, Wien,1894, 177, č. 162 ). Pobyt krále Přemysla Otakara II. s dvorem ve Vyškově na přelomu let 1268 a1269 ( Karlin, W. , Das Saal – Buch des Benedictiner – Stiftes Gottweig. Fontes rerum austriacrum VIII., Wien, 1855, 320, č. 53, Lampel, J. , Urkundenbuch des aufgehobenen Chorherrnstiftes sanct Polten I : 976 – 1367, Wien, 1891, 120, č. 91, též CDB V / 3, 289 a292, č. 1 437 a1 442 ) může přitom svědčit o určitých pozůstatcích přímého majetku panovníka zde ještě v té době ( dá se srovnats Ulbrichová, J. , Itinerář krále Přemyslava Otakara II., Rkp. diplomové práce, FF UJEP Brno, 1979, 46, 59 – 61 ). Mocenské a správní středisko vyškovské skupiny biskupských statků zůstalo sice na pustiměřském hradě, obnoveném bezpečně v 2. polovině 13. věku ( CDB V / 2, 558, č. 845 k roku 1277, dá se srovnat s prací Staňa, Č. , 1993 : Pustiměřský hrad, AH 18, 181 – 197, dále Procházka R., 1993, K vývoji a funkčnímu rozvrstvení hradů 11. – 12. stol. Na Moravě, In lokalne osrodki wladzy panstwowej w XI – XII vieku w Europie Srodkowo – Wschodniej, 109 – 141, Wroclaw ). Tehdejší samostatnou správu městečka však dokládá osoba bývalého vyškovského fojta heřman roku 1294 ( CDM v, 3 – 4, č. 3, k funkci biskupských městksých fojtů např. Hrabová, L. , 1964, Ekonomika feudální državy olomouckého biskupství ve 2. pol. 13. století, 78 Praha ). Dynamickému rozvoji osady v 2. polovině 13. století odpovídají i početné keramické nálezy z více částí městského jádra, ve výsledné podobě tvořeného dosti jednoduše pěti bloky parcel, seskupenými kolem trojúhelníkového náměstí na styku tří nejpodstanějších komunikačních tras. Století 14. přineslo završení vývoje osady v jedno předních měst olomouckého biskupství, od 2. poloviny století převážně jmenovaného jako civitas ( poprvé již 1317 ). Správu městské obce a soudnictví ovlivńoval především fojt ( rychtář ) jako prostředník biskupa, pronajímatele rychty. Pozoruhodným rysem městské samosprávy byla existence dvou správních sborů, kde vedle sebe vystupovali jak členové soudu ( iurati ), tak členové rady ( consules ). Zřejmě residuum nebo vliv magdeburského právního okruhu, když obec se jinak prokazatelně řídila brněnským právem. Od poloviny století je též pod vlastní pečetí vydávanými písemnostmi obce doložena městská kancelář  ( RBM VII / 5, 865, č. 1 430, CDM XV, 370, č. 429 ).Z tržních výsad lze důvodně již od 13. století předpokládat konání týdenních, asi sobotních trhů.Někdy v 2. polovině 14. století snad i udělení prvého trhu výročního. Je rovněž pravděpodobné, že Vyškov patřil do skupiny těch biskupských měst a městeček, kterým byla vrchností roku 1389 udělena odúmrť. Pro Vyškov zvláště obnovená roku 1460.roku 1322 královo povolení iniciovalo vznik zdejší malé, dále ale aktivní a bohatě doložené židovské obce pod biskupovou jurisdické. Etnické složení města 14. století lze jinak označit za smíšené, německo – české. Nepochybně starší fara s kostelem, poprvé zmiňovaná až roku 1328  ( CDM VI, 278 – 279, č. 361 ) se koncem století stala sídlem děkanství ( MVB V / 2, 1137, č. 1 964 ). Město bylo opevněno snad již od poloviny 14. století, zděná fortifikace je prokázána ve století následujícím.

 

Václav Skřivánek – Oldřich Knap, Ochrana přírodního prostředí na Vyškovsku

Vyškovským okresem probíhá hranice dvou horských soustav, Českého masivu a Karpat, které vyplňují území našeho státu. Tato hranice probíhá Moravou na čáře : Znojmo- brno – vyškov – Hranice – Ostrava. V našem okrese běží vyškovským úvalem ( branou ), od něhož severozápadně vyplňuje území okresu Drahanská vrchovina, prvohorního stáří, patřící k Českému masivu ( Vysočině ) a na jihovýchod leží Ždánský les a Chřiby, starotřetihorního stáří, patřící k sosutavě Karpatské. Samo území Vyškovského úvalu patří rovněž k soustavě karpatské, poněvadž je vyplněno sedimenty mladotřetihorního ( miocenního ) moře.

 

Zemi Moravskoslezskou protíná údolní pruh od nynější  Moravské brány směrem  jihozápadním přes Přerov, přes Vyškov, jenž byl v 16. století pokládán za střed Moravy, přes Vyškovskou bránu k Brnu a dále k jihu. Tento pruh rozděluje nejen Českou republiku na oblast Českého masivu s jedné a na oblast soustavy Karpatské s druhé strany, ale zároveň, aspoň zčásti je hranicí dvou různotvárných celků evropských. Do severní oblasti tohoto údolího pruhu pronikl v pleistocénu ( ve starší době čtvrtohor ) asi před jeden a půl milionem let Skandinávský ledovec. Když se mu nedařilo přesmyknouti se přes severní hraniční hory Čech, posouval se na východ a pronikl dnešní Moravskou branou do nitra České republiky až někam do našich končin.

 

Když se nejpozději roku 1029, dobyta Břetislavem na Polácích, Morava opět vrátila do svazku české říše, vracela se do něho země, nad níž se víc než po jedno sto let rozprostíralo historické temno. Prvé dějství jejich dějin, oslňující svou kulturní náplní stejně jako mocenskými úspěchy, které dalo Moravě kostru její nejstarší sídelně – geografické kresby, uzavřelo se vpádem Maďarů do středního Podunají na samém začátku desátého věku. Komu pak patřily úvaly dolnomoravských řek, jaká tu byla společenská organizace a do jaké míry pod nájezdy Maďarů utichl obchod a zašla industrie z velkomoravských dob, o tom budiž psáno jinde. Za těchto okolností znamenal druhá půle XI. století pro Moravu dobu velkorysé generální obnovy. Český stát ji začal připoutávat do organisace své hospodářské a církevní správy stejně tak, jako v téže době uherský stát svatoštěpánský připoutával k Ostřihomi staré Nitransko. Břetislavovým dílem se Moravě dostalo nového teritoriálního vymezení. Její hranicí přestal být na východě Váh a na jihu pásmo na severních březích Dunaje. Takže proti velkomoravské se otónská Morava stáhla na menší prostor za Karpaty a řekou dyjí. Její územní těžiště se tím posunulo výš, nástupcem velkomoravského Velehradu se stala severněji položená Olomouc. Oblast obydlené pšeničné země se tím ještě nezvětšila. Jak ukázal Fr. Hrubý ( Severní Morava v dějinách, Brno 1947 ), sahalo toto obydlené a zemědělsky zpracovávané území stále ještě na severu jen k horám nad Olomoucí, takže hranice dnešní Hané nad Šternberkem, Uničovem a Úsovem byly zároveň až do konce 12. století hranicemi tehdejší organisovatelné Moravy. Haná se stala jejím středem a Olomouc nejdůležitějším hradem. Když roku 1055 Břetislav zemřel, rozděli tehdy svou říš, jak říká kanovník Kosmas mezi své syny tak, aby nejstarší Spytihněv vládl v Praze a v zemi České, tři mladší měli dostat úděly na Moravě, Vratislav obdržel část olomouckou a Konrád a Ota část brněnskou. Tenkrát se jméno Olomouc praví Fr. Hrubý po prvé objevuje v našich pramenech a dějinách. Po prvé se stával tento hrad sídlem vedlejší větve rodu Přemyslova a hlavním střediskem severní a východní Moravy.

 

Půda kolem Vyškova lákala k osídlení pro úrodnost. Ale poloha Vyškova byla i jinak pro osídlení výhodná. Vyškov ležel v přístupném ruhu země mezi posledními výběžky Drahanské vysočiny a Chřibů na prastaré římské obchodní cestě, důležité tím, že cesta přicházejíc na území Moravy od Dunaje procházela poblíž Brna, střediska Moravy na jihu, navazujíc tam spojení se Znojmem, šla přes vyškovskou bránu k hlavnímu středisku Moravy na severu, k Olomouci, pokračovala dále na sever, případně odbočovala již ve Vyškově, či v Olomouci i na východ. Část této obchodní cesty s názvy míst na ní zaznamenal řecký astronom a zeměpisec Ptolemaios. Na této římské obchodní cestě v okruhu vyškovské brány a města Vyškova byly zjištěny četné nálezy římských mincí z 2. století př. n. l. a z 1. – 4. století n. l. v obcích : Nemojany, Luleč, Tučapy, Vyškov, Dědice, Lhota, Rychtářov, Pustiměř, Hoštice – Heroltice. Moravské Prusy, Ivanovice na Hané, Hlubočany. O Olomouci máme zprávu  z roku 1247, jež má pravděpodobně platnost i pro století předcházející, že byl hlavním tržištěm zboží z Polska, z Ruska i z nejsevernějších končin Evropy ( ze švédských ostrovů Oelandu, Gotlandu a z dánského Falsteru ). To dosvědčují nálezy mincí na těchto místech, na nichž pospolu nalézány vedle mincí anglosaských, irských, švédských, dánských a německých i mince české se jménem sv. Václava, Boleslava, Oldřicha, Spytihněva a krále Vratislava ( tj. panovníků z X. a XI. století. Právo razit vlastní minci patřilo ode dávna k výhradním právům panovníka, který razil své mince v jedné či více mincovnách. Na Moravě jsou jsou jako první ražby známy  známy denáry Břetislava I. z olomoucké mincovny na počátku 11. století, kdy Břetislav byl správcem Moravy, dobyté zpět na Polácích. Ve 12. století se dovídáme o mincovním právu olomouckých biskupů. Počátkem roku 1660 počala ražba biskupských mincí ve Vyškově. Po určité době zde byla ražba zastavena.

 

První zpráva o Vyškovu souvisí se soupisem biskupského majetku na Moravě, který pořídil roku 1131 biskup Jindřich Zdík. Vyškov v něm nezaujímá žádné zvláštní místo. K postupu do popředí mu pomohla jeho příznivá poloha, později na křižovatce sedmi silnic, z toho dvou mezinárodních, jedné přes Olomouc z Polska do Rakous, druhé přes Kroměříž z Uher. Tato příznivá poloha způsobila, že se ve Vyškově někdy počátkem 13. století objevuje panský slouha – zeměpanský úředník Jakub. To znamená, že si král nebo moravský markrabě počali činit nároky na vyškovsko. Současně však olomoucký biskup tu měl též majetek. Ve 40. letech 13. století král na čas odňal Vyškov biskupovi. Teprve asi pomoc biskupa Bruna králi Václavovi I., proti odbojnému jeho synu Přemyslovi II. se stala podnětem vrácení Vyškova biskupovi. Při té příležitosti postoupil král biskupovi i mýto ve Vyškově, které se stalo důležitým zdrojem příjmů. Vyškov byl povýšen na město zřejmě ještě za života Brunova ( zemřel roku 1271 ). Přetvoření zeměpanské osady na biskupské město za Brunova episkopátu mezi lety 1253 a1267 nasvědčuje i přikoupení předměstských vsí Křečkovic a Brňan k biskupství i zpráva o obchodní cestě, kterou vyškovští měšťané podnikli do Dolních Rakous. V procesu rozvoje stavebních aktivit pokračovali iniciativně i jeho nástupci Jan Filipec – Pruisz a Stanislav Thurzo. Od poloviny 14. století je doložena městská kancelář s vlastní pečetí. Vyškov se stal do počátku 15. století ohrazeným městem ( podle nejstarší pečeti města z roku 1403 ). Vyškov byl opevněn snad již od poloviny 14. století. Opevnění je prokázáno ve století následujícím. Z pozdějších dokladů je zřejmé, že Vyškov měl silné hradby, v některých místech zdvojené ( na východě ) a vstup do něj byl možný jen třemi pevnými branami : brněnskou, olomouckou a kroměřížskou. Brány byly v 19. století zbořeny. Opevnění se dochovalo pouze částečně. Stavebním materiálem je lomový kámen. Výška dosahuje 3 metry, místy až 6 metrů.. Šířka je přibližně 155 – 160 centimetrů. Zachoval se vzácný trojúhelníkový tvar náměstí ve Vyškově. Na okrese Vyškov ho má ves Orlovice. Městské jádro je tvořeno pěti bloky parcel, seskupených kolem trojůhelníkového náměstí. Šířka parcel je 6 – 15 metrů. Hloubka 36 – 76 metrů. U většiny domů na náměstí, i těch, které ještě spadají do obvodu hradební zdi, jsou z období středověku zachované sklepní prostory stavěné z lomového kamene a zaklenuté valenými klenbami. V raném středověku se vysazené sídlo omezeovalo na trojúhelné tržiště, jež obkličovaly jednostranné domovní bloky. Pouze na jižní straně, v předzámčí, později přibyl ještě druhý paralelní úzký blok, spoluvymezující Růžovou ulici ( nyní Dobrovského ). Hlavní komunikační osou byla na záapdní straně tržiště cesta Olomouc – Brno, křižující se zde s cestou od Kroměříže, sledující přes náměstí osu podélnou. Vzdor starší zprávě o kachlech z doby kolem roku 1400, nalezených při demolici staré radnice ( čp. 47 na severní straně náměstí ), nebyl nynějším průzkumem identifikován žádný slohově uchopitelný architektonický detail u doby lucemburské ( předhusitské ) gotiky. Konci 14. či počátku 15. století mohou odpovídat vysoké gotické cihly – buchty, vyskytující se možná iv druhotném použití v suterénech domů čp. 110, 82 ave dvorním křídle radnice čp. 108. předhusistská měšťanská zástavba ve Vyškově podle všeho byla ještě převážně dřevěná, i když se sklepy zděnými a klenutými z lomového kamene, často kladeného jen na jílovitou hlínu. Právě tato technika zdění, doložená ve slepech několika domů ( například čp. 82, 107, 111 ), která nebyla staticky příliš pevná, zcela určitě počítala jen s nevelkým zatížením lehkými dřevěnými, případně hrázděnými nadzemními konstrukcemi, zprvu většinou ne vyššími než přízemními.

 

Poznámka

Jan Eliáš ve sborníku 110 let muzejní práce na vyškovsku na str. 52 píše : Usuzovat na existenci hradeb kolem města v předhusitské době jen z městské pečeti z roku 1403, na níž byla zobrazena hradební zeď s věží a otevřenou branou, není při absenci jiných dokladů zcela spolehlivé. Ovšem ani v kladném případě by nebyly tyto hradby zvlášť pevné, neboť roku 1423 město jako bašta strany pod jednou bylo husity dobyto a zničeno. Téměř jistě bylo hradbami trvanlivě obehnáno až po husitských válkách. Svědčí o tom snaha biskupa Tasa z roku 1448 prodejem statků získat na tento účel finanční prostředky. Po husistských válkách sotva obnovený Vyškov – město i tvrz byl na samém počátku uhersko – českých válek roku 1464 obsazen a vypálen vojskem krále Jiřího. V té době už hradby kolem města existovaly, neboť v urbáři z roku 1465 se zaznamenává povinnost měšťanů střežit a opravovat městské brány a hradby. Při obsazení Vyškova vojskem krále Jiřího roku 1464 byla tvrz, resp. Hrad, připomínaný k roku 1449, poškozena a poté olomouckým  biskupem Tasem Černohorským z Boskovic obnovena. Uvádí se, že posléze měl hrad přibližně tvar pětiúhelníku a dvě věže. Z období pozdní gotiky jsou z něj zachovány rozsáhlé sklepy s impozantními valenými, převážně lomenými klenbami. Další stavební úpravy hradu dal provést biskup Stanislav Thurzo ( 1497 – 1450 ). Vyškovský pozdně gotický fortifikační systém podle kresby z počátku 18. století, jak ji sledoval D. Líbal, skládala hlavní hradba, zvýšená nadezdívkou se střílnami. Věžovité hranolové brány byly u brány Olomoucké a Kroměřížské chráněny barbakány s předsunutou hranolovou vížkou s branou. V patě hlavní hradby probíhal vodní příkop, před ním byla zřejmě založena vnější parkánová hradba s několika baštičkami.

 

Čtvrtá čtvrtina 15. století znamenala dobu hospodářského a stavebního rozmachu města, který vyvrcholil v průběhu 16. století, v němž rámec vymezený pozdně gotickým hradebním okruhem byl ve značné míře doplňován novým, renesančním architektonickm obsahem. Rámcově druhé polovině 15. století, od doby biskupa Tasa z Boskovic, jenž věnoval Vyškovu velkou pozornost a péči, odpovídá přeměna převážně dřevěné měšťanské zástavby ve zděnou. Byla to zřejmě i doba vzniku vyškovských podsklepených podloubí. Největší význam byl již od lokace nepochybně přikládán širší západní polovině tržiště, jež kvůli tomu byla také časem souvisle a výstavně podloubím obestavěna. Naopak u domů kolem užšího konce tržiště směrem ke kroměřížské bráně vykazovala podloubí jen místně izolovaný výskyt ( čp. 62, 64, 65, 66, 77, 78 ). Pozdně gotický a goticko – renesanční zděný dům na vyškovském tržišti ( podle zřetelných znaků v čp. 82, 84, 85, 65, 67 i jinde ) měl obvyklou hloubkovoudispozici a městiště jdoucí celým blokem k zadnímu vjezdu z okružní ulice při hradbě. Byl dvoutraktový, bez mázhausu, se zprvu dřevěným podloubím nebo bez něj, s krátkým dvorním křídlem. Sklep byl obvyle přístupný z průjezdu nebo ze dvora. Míval dva valeně klenuté prostory. Jeden při průčelí, eventuálně pod podloubím, druhý pod dvorním křídlem. Přední a zadní sklep spojovala klenutá chodbička, jdoucí podél substrukce hraniční zdi se sousedem. U několika domů patřil ke sklepům i klenutý prostor vpředu pod náměstím ( čp. 43, 45, 62, 79, 82, 85 ). Rozsáhlejší systém podzemních propojených prostor se však ve Vyškově, udá se, nevyvinul, nebo zanikl bez výraznější stopy. Za případným loubím v přízemí vedle průjezdu byl krám, za ním valeně klenutá komora s černou kuchyní. Bydlelo se v krátkém dvorním křídle a v patře předního domu. Dvůr, rozkládající se k zadnímu vjezdu, byl zaplněn dřevěnými staveními hospodářského využití. K nejvýstavnějším objektům ve městě té doby náležel dům ( čp. 108 ) vedle uličky z tržiště k zámku, původně snad obydlí biskupského fojta, po polovině 16. století reneasnčně přestavěný na tzv. novou radnici. Pro gotiku v měšťanských domech vyškova je příznačná absence, resp. Nedochování výtvarně pojednaného kamenicky opracovaného detailu. Určitou výjimkou je právě dům čp. 44 na protější straně náměstí z kraje někdejšího podloubí s půlkruhovým okoseným portálem průjezdu, jenž má obdobu ve spíše už goticko – renesančním portálu věžové brány po straně tzv. Nového zámku. Hospodářský a stavební rozmach města v průběhu druhé poloviny 16. století akceleroval. Středověký biskupský hrad byl v té době definitivně přebudován na pohodlnější zámek. Soudobou městskou vybavenost doplnil s nástupem renesance městský špitál s kostelíkem sv. Anny na předměstí. Je příznačné, že v 16. století se město samo stalo feudální vrchností ( statek Zvonovice, několik mlýnů ). Po stavbě nové radnice roku 1569 renesanční proměnu města jako by roku 1613 symbolicky dovršila její znovuvýstavba, když před tím byla radniční budova poničena výbuchem střelného prachu.

 

Sotva nalezneme v moravské historii oblast, kde by se na tak malé ploše soustředilo tolik zájmů různých církevních institucí jako právě na vyškovsku. V jiných oblastech se udržel jen jeden církevní  ústav a někde ani ne po celou dobu. Na vyškovsku se setkaly zájmy olomouckého biskupa, kapitul olomoucké a brněnské, čtyř a později pěti klášterů.

 

Podíváme – li se dnes na mapu Vyškova a okolí uvidíme divnou věc. Městem Vyškovem se nazývá jen malá část prakticky souvisle zastavěného území. Toto území má navíc takové vzájemné vazby, že prakticky tvoří jedno město. Nejprve popíšeme situaci olomouckým směrem. Z pravé strany silnice na Olomouc vidíme vyškovské letiště, to končí prakticky v místech, naproti nimž začíná vesnice Pustiměřské Prusy. Tato vesnice je součástí ( ulicí ) vesnice Pustiměř. Z levé části zmíněné silnice uvidíme průmyslovou zónu, jejiž poslední závod, končí pár desítek metrů před prvním domem v Pustiměři. Po silnici přes kopec, je vesnice Drysice, a za ní nedaleko vesnice Želeč a Brodek. Zmíněné vesnice jsou si přes své polní a zahradní části mnohem bližší. Nedaleko Pustiměře směrem k Vyškovu se nachází vesnice Zelená Hora ( dříve součást vesnice Pustiměř ), za ní pak vesnice Podivice, která je již trochu vzdálenější. Přesto organicky patří do popisovaného území. Od Zelené Hory se můžeme dostat přes blízké vesnice Radslavice a Radslavičky do Vyškova. Zmíněné vesnice jsou prakticky kousek od Vyškova.

 

Podobná situace se opakuje v případě vesnice Drnovice, která se po silnici nachází přes kopec směrem od Vyškova, a přes stavby a zařízení postavená u polní cesty s ním prakticky souvisí. Drnovice mají na dohled několika metrů vesnici Luleč, jejíž součástí je vesnice Nemojany. Velice blízko Drnovicím je také vesnice Pístovice, která je součástí vesnice Račice. Směrem na Ivanovice vidíme stejnou situaci. Vyškov sice končí značkou konec obce Vyškov, přesto ale pokračuje dále nově stavěným sídlištěm naplánovaným až k hvězdárně, čističkou odpadních vod, benzinkou, hvězdárnou ( na území ve středověku zaniklé vsi Marchanice ) a končí prakticky několik desítek metrů před obcí Křižanovice ( kde se neustále plánuje nějaká dosud neuskutečněná výstavba ) a snad sto metrů před obcí Topolany.

 

Nejstarší domnělou pověstí zaznamenanou z Vyškovska v první polovině 18. století je smyšlené vyprávění o založení Vyškova u mohyly Sámovy dcery Višky ( někdy se uvádí varianta Sámovy ženy Víšky ). Pověst je smyšlenkou císařského historiografa Abrahama Hossmanna. ( Vojtěch Procházka, Pověst o založení Vyškova, Vyškov 1932 ). První zmínka o Viškově je z roku 1026. Tenkrát se stal Zvěst županem v Holomouci, a bratr jeho Luta županem města Pustoměře. Tentýž Zvěst daroval, jak listina v diplomatáři archiváře Bočka svědčí, svůj podíl ve Viškově ( na wiskowe ) holomouckému kostelu u sv. Petra. K čemuž Luta, župan Pustoměřský roku 1034 jedno role dvoudenní práce a 2 osadníky, Mrakeše totiž a pekaře Svatíka ve Viškově, pak role denní práce a služebníka Chvala v Pustomíři připojil ( Boček, Codex diplom. Moraviae, p.I. – Volný : Topografie ).

 

Poznámka

Zpráva již zaznamenal, profesor Dr. Řehoř Volný, rajhradský benediktin, jehož osmisvazkové dílo  Die Markgrafschaft  Mahren se stalo základem pro další pracovníky. Ve 2. svazku II. dílu svého díla na str. 550 zaznamenává Volný, že první známé zprávy o Vyškově lze stopovati kolem roku 1026.Tehdy správce olomouckého hradu, kastelán Zvěst daroval biskupskému tehdy kostelu Sv. Petra v Olomouci svoje zboží nauishaue, tj. na Vyškově. Bylo to zboží, které prý dostal Zvěst od knížete Oldřicha ( 1012 – 1034 ) za platné služby, prokázané mu ve vítězných bojích pod vůdcovstvím Oldřichova syna Břetislava, jimiž byla osvobozena Morava z násilného obsazení Poláky. Stalo se asi  roku 1018. Zlomek listiny, která uvádí toto svědectví je datována klem roku 1026 ( CDM I. Č. 125 p.111 ). Byla prý objevena jak tvrdil archivář stavů moravských Antonín Boček, profesorem Monse  krátce před jeho smrtí, patří mezi tzv. fragmenta Monseova, připisovaná Bočkovi, v jejichž pravost se nevěří, a nemůže být pokládána za historický pramen. V latinském textu tohoto zlomku z roku 1026 výraz nauishaue, jak jej zapsal Ř. Volný – odchylně od Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae ( CDM ), kde se uvádí čtení nauishoue, je hned při prvním čtení nápadný, poněvadž není možný, ježto přenáší výslovnost z doby pozdější do doby  o dvě století starší. To, že citovaný výraz nauishaue v textu latinském má českou předložku, by o sobě ještě nebylo důkazem k podezření, je to místní vyjádření českého sídliště, za to druhá část by ukazovala na pozdější německé Wischau s českou pádovou příponou. František Fišer v článku K nejstarší minulosti Vyškova ( Zprávy okresního vlastivědného muzea ve Vyškově, květen 157 ), z jehož článku je čerpáno k této poznámce uvádí : vypsal jsem z CDM, v němž jsou přetištěny nejstarší naše listiny do roku 1411, místa, kde se vyskytlo méno našeho města. Bylo to celkem 79 krát ve 49 listinách, a to ve třech českých, třech německých, ostatní listiny byly vesměs latinské. V nich, a to v prvních pěti svazcích CDM vyskytuje se v označení našeho města samohláska o jako v českém Vyšk – o – vě. Jinak měla latina potíže s přepisováním našich jmen. Nemajíc vůbec hlásek měkkých, nahrazovala například písmenem s nejen naše s, ale i š, písmenem cnejen naše c, ale i č a také k atd. později bylo naše š přepisováno v latinských textech zdvojeným ss. Přihlížíme – li k přepisování jména našeho města, bylo počátečné a koncové v jen ojediněle přepsáno naším v, jinde bylo v nahrazováno naším u, což je zjev v latinských textech ne neobvyklý. Psávalo se naopak i v za u. V převážné většině nalézáme v latinských listinách přepisováno v dvojitým w, což myslím ukazuje k národnosti písařově anebo aspoň, kým byl školen. Někde se nahodí, že po s či po zdvojeném ss následuje ch, což pak svádí k tomu, jako bychom tu měli německé sch = š. Tomu však tak není. To je latinské c ( k ) s přídechem, tj. kh a třeba číst Vyškhov. Několikráte bylo v listinách psáno i y. teprve v VI. sv. CDM se vyskytl první případ transkripce, přepisu Wyssaw a dvakrát Wischaw. Obojí tyto přepisy jsou v téže latinské listině z roku 1328 ( CDM VI., č. 361, p. 278n ). To začala pronikat do označení našeho města místo dosavadního českého o samohláska a, jež nabývá v dalších svazcích CDM převahy. Tak vznikalo poznenáhlu německé znění našeho Vyškova. Uvedené Wyssaw s koncovým w podle českého Vyško – v zdá se být přechodným tvarem k pozdějšímu poněmčelému Wischau. Z rozmanitých přepisů našeho Vyškova uvádím ( Fišer ) uvádím spolu s údajem roku v němž po prvé takový přepis přichází v listinách CDM jednak latinských ( 1 ), jednak českých ( č ) a jednak německých ( ň ).

 

Viscou ( e )                  1131     ( 1 )

Wiscou                        1201      ( 1)

Wischow                     1247      ( 1 )

Wisschow ( e )            1248      ( 1)

Wiscow ( e )                1267     ( 1 )

Wyschowia ( m )         1355     ( 1 )

Vyškov                        1401     ( č )

Wyssaw                       1328     ( 1 )

Wischaw                      1328     ( 1 )

Wisschaw                     1383     ( 1 )

Wyschaw                      1384     ( 1 )     

Wischau                        1394     ( ň ) , tamže  2 krát Wischaw

Wissaw                         1396     ( 1 )

Wysschkaw                   1399     ( 1 )

 

V přepisech jednoty nebylo, ani vyskytovalo – li se v téže listině jméno města několikrát. Vraťme se k olomouckému Zvěstovi. V tzv. falzech Bočkových ( Fragmenta Monseana ) a podle nich ve Volného Die margrafschaft mahren jest uváděn ještě Zvěstův bratr Luta, comes et praefectus Pustimirensis ( purkrabí pustiměřský ), který přidává na spásu duše bratrovy ze svého patrimonia, z majetku in uiskoue roku 1034 ( CDM I. č. 130, p. 116 ) témuž biskupskému kostelu sv. Petra pole asi dvoudenní práce ( = 2 jitra ) se dvěma usedlíky, totiž s Mrakšem a pekařem Svatíkem, a mimo to v Pustiměři pole jednodenní práce s obsluhou Chvalovou, že také tento latinský zlomek je falsum, o tom utvrzuje i přepis Vyškova v něm, totiž užití k místo c. Toto vypravování Volného o Zvěstovi a Lutovi z let 1026 a1034, vyvěrající z padělků Bočkových nutno jako historický pramen odmítnouti. Je pravděpodobno, že aspoň již v XI. století, tu Vyškov stál.

 

 

Od té doby se počíná panství biskupů holomouckých nad Viškovem, které až do druhé polovice 13. století jen na skrovný díl se obmezovalo a snad i vícekrát přetrhnuté bylo.

Tyto údaje uvádí Karel Mojmír Michálek v knize Historie města Vyškova, vydané v roce 1847 ( znovu pak v roce 1947 ), na stranách 18 a19. Vojtěch Procházka v knize Z minulosti vyškovského zámku, vydané v roce 1928, na straně 5 píše : nejstarší zmínka o Vyškovu, tehdy ovšem vsi, je z roku 1026. Olomoucký purkrabí Zvěst daruje kostelu sv. Petra v Olomouci zboží vyškovské, jež mu věnoval český kníže Oldřich za služby ve válce proti Polákům. Pustiměřský Luta pak přidal k tomu roku 1034 dvě jitra s dvěma usedlíky, Mrakšem a pekařem Svatíkem. Údaje tyto, pocházející z tak zvaných zlomků Monseových, jsou padělky. První jistou zprávu máme teprve v darovací listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131, z níž je zřejmé, že k olomouckému biskupství nepatřil tehdy Vyškov celý, nýbrž jen jedno popluží. Stejně tak patřilo do Olomouce v Rostěnicích, Nemojanech a Dědicích jedno popluží, v Hlubočanech dvě, v Drnovicích čtyři, kdežto Medlovice a Podivice celé. Že sídlil ve Vyškově zemanský rod, je zřejmo z listiny z roku 1201, jíž daroval král Přemysl Otakar I. Ves Drysice kostelu sv. Václava v Olomouci. Na této listině je podepsán mezi svědky Jakub z Vyškova ( Jacobus comes de wiscou. To je první známý hradní pán vyškovský.

 

Poznámka. Ladislav Hosák v knize Příspěvky k historickému místopisu vyškovska na str. 51 uvádí : Roku 1131 náleželo tu popluží kostelu olomouckému ( Viscoue ). Vyškov byl původně zeměpanským zbožím. Roku 1201 jmenuje se vyškovský ( de Wiscou ) župan Jakub. Později dostala se trhová ves biskupství olomouckému. Ještě před nastoupením biskupa Brunona bylo městečko od biskupství zcizeno, ale biskup Bruno je získal zpět. ( V pol. 13. století bylo zboží od biskupství zcizeno, ale biskup Bruno získal je před 1267 od šlechtice Mukaře zpět. CDM III. 402. Pozn. Zcizovat není totéž co ukrást. ). Král VáclavI. Postoupil 1248 biskupu Brunonovi záměnou mýto ve Vyškově ( Wisschowe ). Již roku 1293 jmenuje se tu fojt, jímž byl krátce před tím Heřman. Znovu připomíná se fojtství roku 1365 a1396 jmenuje se Mikuláš Broder, fojt vyškovský. Na začátku 14. století byl Vyškov střediskem biskupského manského obvodu. Král Jandovolil roku 1322 biskupovi chovat v městě Vyškově žida lichevního. Město náleželo k mensálním statkům biskupským, kdežto léna byla jen před městem a byla počítána na konci 14. století k obvodu melickému. Roku 1388 biskup Mikuláš zastavil Vyškov markrabímu Joštovi. Některé manské zboží držel tu roku 1434 Racek z Vyškova. Za válek husitských Vyškov zůstal věrný biskupovi, pročež táboři roku 1432 město vypálili, načež bylo město obnoveno a vystavěna tu nová tvrz. Vyškov byl po válkách husitských téměř pustý, teprve za biskupa Tasa se opět povznesl. Brány a hradby ( 1465 jmenuje se brána Olomoucká ) byly zničeny a musily být za Tasa znovu vystavěny. Měšťané tehdy ( 1465 ) nekonali robot, než dováželi panské víno. Při rekonstrukci budovy, kde dnes sídlí knihovna Karla Dvořáčka, byla nalezena gotická středověká studna hluboká 10,5m, široká 1,2 m, vody v ní je 0,5 m. Přibližně v těch místech byla brněnská brána. Je možná, že studna byla přímo součástí objektu brány.

 

Poznámka

Podle Fišer, K nejstarší minulosti Vyškova : Mýto byl pro Vyškov znamenitý přínos. Kdo by byl chtěl obejít město a vyhnouti se zaplacení povinného poplatku, přejítí mýto a neopověděti  se. Vyškovský mýtný měl pravomoc takového smělce vzíti a pobrati mu celý náklad. Zajímavý obšírný český záznam o tom čteme, pokud jde o pozdější dobu, roku 1465, v díle Klarla Lechnera, Die altesten Belehnungs und Lehensgerichtabucher des Bisthums Olmutz p. 127 nn. Pravomoc správce vyškovského mýta nebyla omezena jen na vyškovský přejezd přes Hanou, sahala daleko po silnicích na sever až na most do Brodku, do Viceměřic, na jihu až na most do Brankovic, na most do Bučovic, směrem na Slavkov na Větrník, směrem k Brnu na most do Tučap. Pod jeho dozorem byla i část horské silnice z Brna do Prostějova. Zmíněný záznam otiskl v úplnosti profesor Vojtěch Procházka v monografii Z minulosti vyškovského zámku ( jako I. příloha ), jež byla vydána roku 1928, zdobíc účetní závěrku první kontribučenské spořitelny ve Vyškově za rok, tehdy právě uplynulý, tj. 1927. Pokud jde o výnos mýta, ten plynul do pokladnice zeměpána, později olomouckých biskupů, ale mýto ve Vyškově dovoluje předpoklad, že z města původně zemědělského se stává oppidum forense, tj. tržní městečko.

 

Kdy byl Vyškov vysazen na město, přesně nevíme. Jisto jest, že stal se městem z původní slovanské osady při řece Hané, která vzrůstala právě pro svou příznivou polohu na obchodní cestě nejen moravské, nýbrž mezistátní. Je zde totiž rozcestí dvou velkých obchodních cest, kudy se ubíral jednak obchod s Polskem. Tj. silnicí olomouckou, jednak s Uhrami – silnicí kroměřížskou. Proto právě mělo mýto vyškovské velkou důležitost a také biskupové o ně stáli. Rovněž nevíme bezpečně, kdy se Vyškov stal majetkem biskupským. Za biskupa Bruna, rádce krále Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II, je již úplně v moci biskupské jako město. Týž biskup dostal roku 1248 vyškovské mýto přes řeku Hanou, které král Václavvyměnil za část města Olomouce. Stal se proto Vyškov městem pravděpodobně mezi lety 1238 – 1248. Vzrůst vsi ve město dál se asi tak, že v podhradí usadili se kupci a konali trhy. K místům takovým pak se hrnuli němečtí kolonisté, povolaní do země nedočkavou finanční politikou vládců, kteří cizím vzorem uměle zrychlili přirozený vývoj. Pro další vzrůst Vyškova měl význam pokles Pustiměře a zánik hradu Melic ve 14. století. Manský distrikt melického hradu, ještě roku 1388 zmiňovaný, ve století 14. mizí. Vyškov se stává často místem manských sněmů, soudů a posudků. Zde přísahal každý nový lenník, že knězi biskupovi a kostelu olomouckému věren bude, jich dobrého pomáhati a jejich zlého vystříhati.

 

V roce 1113 patřily biskupu jen 2 lány. Ve 13. století činí se první zmínka o zdejší faře. Vyškov v té době byl zřejmě vesnicí. Biskup Hynek inkorporoval roku 1328 vyškovskou faru děkanství olomoucké kapituly. ( CDM VI. , 213, 361 ).  Roku 1376 město Vyškov náleželo přímo biskupovi, kdežto léna byla jen před městem a bylo počítáno k obvodu mejlickému. ( CDM XV. , 68, Lechner I. , 11 ). Některé manské zboží držel roku 1434 Racek z Vyškova ( P III. 89 ). Roku 1241, 9. května, vpadli Mongolové, které nazýváme Tataři do Moravy. Zřejmě i Vyškov poplenili. Nemáme o tom, ale žádné zprávy. Pravděpodobně byl příliš nevýznamný. Sousední Dědice se tenkrát připomínají. V literatuře je také známo, že když ochránce Moravy a celé západní Evropy před záhubou od Tatarů, Jaroslav ze Šternberka, z Čech k ochraně Moravy táhl, přestoupil u Jihlavy hranice a stáhše ze všech stran branný lid k sobě, opatřil Brno a jiná pevná místa posádkou a pospíchal přes Dědice k Holomouci. V roce 1247 se zde musel zdržovat markrabě Přemysl, pozdější král Otakar II. aspoň zde vyhotovil listinu, jíž klášteru hradišti u Holomouce, Tatary spuštěnému, příjmy z Dědic, Hejčína a Holomouce a z Uvalina na Opavsku daroval. V roce 1248 obdržel biskup Bruno od krále Vácslava, jemuž částku města v Holomouci podstoupil, mýto ve Viškově na vzájem. Tentýž biskup praví ve svém kšaftě z roku 1267 dne 29. listopadu : že on toto před svým povýšením na biskupství církvi odňaté městečko od krále co odměnu za prokázané služby obdržel a k němu 11 lánů, koupených od Radslava ze Sečic, připojil. ( Volný. – pilař a Moravec, I., p.286. Bona … quibus ipse sua industria Eclesiam ol. Auxit, quo pertinet etiam telonium et oppidum Viskoviense ). Roku 1322 dovolil král Janbiskupovi Konrádovi Bávoru jednu židovskou rodinu zde usaditi, která by jen od jeho právomocnosti závisela. ( Pilař a Moravec p. 294, jediná zmínka o židech ve Vyškově z té doby. Kromě židů usazovali se ve Vyškově a na vyškovsku i v obdobé kolonizace Němci, což později přineslo mnohé problémy, jak ve středověku tak v novověku a prakticky i v dnešní době. ). Že by biskup Mikuláš okolo roku 1390 město markraběti Jodokovi v zástavu dal není jak Volný myslí, dokázáno. Roku 1392 připomíná se nějaký Bohuš z Viškova, zdejší měšťan. Jemu a Bedřichovi z Lulče daroval Vok z Holenstejna 9 lánů a mlýn v Nemojanech. ( Volný ). Zprávy posud tak řídké, stanou se v 15. století, kde Viškov již co město dosti znamenité i na pole dějin domácích vystupuje, hojnější. Vácslav Králík, holomoucký biskup aneb jak jej letopisci nazývají zástupce biskupský ( comendatarius ), držel tu roku 1412 dne 1. září církevní synodu, na které se zvlášť o to jednalo, jak by se zkažené mravy kněžstva napraviti a Husovo učení vykořeniti dalo. ( Pilař a Moravec, p.312, Pravidla synody této viz u Fasseau, c. s. p. 24. – 43. ).

 

Poznámka

Na úsvitu husitské revoluce, 1. září 1413, slavil na Moravě patriarcha antiochejský a správce olomouckého biskupství Václav Králík z Buřenic diecézní synodu. Soupeření markrabat navzájem a markraběte Jošta s olomouckými biskupy stabilitě situace na Moravě v závěru 14. století nepřidalo. Země byla postižena permanentní lokální válkou a řáděním lapkovských družin. Olomoučtí biskupové se rychle střídali. Pod ochranou markrabat se mohly šířit reformní myšlenky. Jošt provozující finančně nákladnou politiku po své smrti ( 1411 ) zanechal Moravu zpustošenou a zchudlou. Mocenské vakuum vyplnil zemský hejtman Lacek z Kravař, který sehrál nikoliv nevýznamnou roli při vytváření husitské strany na Moravě. Rostla moc šlechty. Moravská města zachovala věrnost církvi, hlavní husitskou silou se na Moravě na rozdíl od Čech stávají páni. Správcem olomouckého biskupství se Králík stal roku 1412. Tehdy došlo k trojvýměně beneficií. Albík z Uničova přenechal pražský arcibiskupský stolec Konrádovi z Vechty a odešel na Vyšehrad. Dosavadní probošt vyšehradský Václav Králík z Buřenic se stal doživotním správcem olomouckého biskupství, z kterého odchází Vechta. Anonymní autor kroniky olomouckých biskupů Granum catalogi praesulum Moraviae, charakterizuje Králíka jako člověka k ničemu, ale marnivého a slávychtivého.Viklefovo učení : Jedinou a výlučnou hlavou církve je Kristus. Kristus neustanovil ve své církvi ani moci zákonodárné, ani soudní, ani výkonné. Není možné vyobcovat člověka z církve, leda, že by byl vyobcován od Boha. Ten kdo je stavu smrtelného hříchu, toho država není před Bohem spravedlivá. Vyzývá světské velmože, aby církevní zboží zabavili. Kněz – hříšník nepřisluhuje platně svátostmi. Synody jsou shromáždění vyššího duchovenstva a zástupců všeho kléru diecéze. Biskup je svolával k projednávání zásadních otázek církevního života diecéze i otázek okamžité potřeby. Na synodách byla vydávána statuta, která vychází z biskupovy jurisdikce a má závaznou normativní platnost. Na 4. lateránském koncilu ( 1215 ) bylo rozhodnuto o každoročním konání diecézních synod. Realita byla tomuto požadavku vzdálena. Synody se konaly v Pustiměři, Olomouci, ve Vyškově a nejčastěji v Kroměříži ( tam nejčastěji kolem svatého Mořice, jemuž je zasvěcen kapitulní chrám, tj. 23. září ).Statuta, která z vyškovské synody vzešla, jsou se svými 43 články nejrozsáhlejšími z předhusitských synodálních statut olomoucké diecéze. Dotýkají se a řeší širokou škálu otázek církevního života diecéze. Řešené otázky můžeme rozdělit do několika skupin. 1. Obsazení a obsazování beneficia, cizí klerici. 2. Život kněžích. 3. Ohrožení kleriků, klerici a šlechta, města. 4. Správní otázky. 5.  Svátosti. 6.  Řeholníci. 7. Slavení svátků a jiné.Vyškovská statuta nás informují o šíření viklefských názorů týkajících se způsobilosti špatně žijících kněží vykonávat duchovní péči a spravovat své beneficium a práva církve exkomunikovat. Králík se zmiňuje o stezcích značného počtu prelátů a kleriků diecéze na cizí kleriky a jimi ovlivněné laiky. Tito vyhlašují, že římská církev a nejvyšší pontifex ( pro tuto situaci s výstižným názvem – pontifex = stavitel mostů ) nemohou exkomunikovat. Statky špatně žijících kleriků je možno zabavovat bez hrozby trestu exkomunikace. Králík církev a její majetek brání odkazem na kanonické právo a tvrdí, že laici nemají nad kleriky a jejich statky moc. Zapomíná ovšem na to, že původně v počátcích křesťanství neměli klerici nad laiky moc. Tu si přisvojili až později a zakotvili si ji v kanonickém právu, podobně jako byla vedoucí úloha strany. Dále Králík zapomíná na to, že původní církevní majtek vznikl krádeží. Později církev majetky také kupovala, ale z výnosů majetku ukradeného. Kromě toho každý majetek v počátcích organizované společnosti vznikl krádež, takže církev kupovala kradený majetek. Jiní zase tvrdí, že kněz, který je ve smrtelném hříchu, nemůže proměňovat tělo Kristovo a udělovat absoluci od hříchů. Patriarcha tyto heretické chyby odsuzuje. Autorita písma svatého říká, že Bůh přináší účinek jak skrze dobrého, tak skrze špatného služebníka. Kněz jakkoli nectný nemůže zneuctít svátosti, a tak od jakéhokoliv kněze mají být poslouchána boží mystéria a přijímána svátost. ( Vychází se zde z toho faktu, že se žádá Bůh, ne kněz. Hříchy kleriků to ale nemůže ospravedlňovat. ).

 

Při valném zmáhání a rozšiřování se Husova učení zůstali měšťané, co poddaní biskupští, věrni náboženství katolickému, začež i všeho ukrutenství a nátisků náboženských válek přetrpěli. Ustavičně se o ně husité pokoušeli. Zdá se, že při prvním hlavním outoku nepřátelském město šťastně zachráněno bylo, ačkoliv díl města, radnice, a všechny privilegie se spálily. Nicméně později v ruce nepřátelské upadlo. Roku 1422 upevnili se Husité, v jejichž čele Mikuláš z Bučova, Ctibor z Drnovic a Jan Zub na hradě račickém, který tenkrát pánům Kravařům patřil, a odtud plenili pole Viškovské. Proto přitáhl biskup Jan X., Železný zvaný, se silným vojskem a hradu udatně a hrdinsky bráněného, teprv, když největší díl posádky padl, dobyl, a jmenované 3 náčelníky zajal aniž více na svobodu propustil. Ale nebylo se biskupovi z vítězství tohoto těšiti, neb milovný jeho vůdce Herbert z Fullsteinu, okrasa vítězství tohoto, jak jej letopisci nazývají, obdržel při ztečení hradu smrtelnou ránu, na kterou po několika dnech k největší bolesti biskupově ve Viškově zemřel. ( Pešina z Čechorodu, Mars Morav. P.482, Pilař a Moravec, Moraviae historia II. p. 13 ). Následujícího roku přepadl Drastil z Kojetína, husitský vůdce město a plenil okolí, až jej Albert ze Sternberku do Čech zahnal. ( Pešina, p.533 a 538, Pilař a Moravec ). Roku 1447 je město v držení jednoho lomu na kameny blíže Topolan. Roku 1450 přišel do Viškova ( 18. srpna ) svatý Jan Kapistran, slavný františkánský mnich a obránce Bělehradu proti Turkům, na své cestě z Brna do Holomouce ( Pilař a Moravec II. p.50 ). Roku 1464 dne 18. října stala se tu smlouva mezi biskupem Tasem z Boskovic, Karlem z Vlašimě a Hynkem z Ludanic z jedné, a mezi Matyášem ze Šternberku z druhé strany, aby poslední od války proti Uhrům odstoupil. ( Pešina p. 774, tam je celá smlouva v české řeči otištěna. Jiná smlouva se zde potvrdila na den sv. Doroty r. 1470, stran postoupení hradu Novyhradu tehdejšímu zemskému hejtmanu L. z Podmanin od Čeňka z Kunštátu za 1000 dukátů ). Když na to král Jiříod papeže do klatby dán byl, odpadl biskup od něho a spojil se s Matyášem, králem Uherským, ouhlavním nepřítelem Jiřího z Poděbrad. Za to přitáhl králův syn, Jindřich vévoda z Munsterberka s vojskem do Moravy a Viškov napřed vyloupil a pak z většího dílu spálil r. 1469. ( Pešina p. 849, Volný, Schwoy p. 443 ). Načež Protas nejen kostel a zámek ze základu postavil, ale i vystavění města velice napomáhal. ( Pešina 759, Pilař a Moravec 177, Volný ).

 

( poznámka : V té době vidíme ve Viškově autodafé. Jakob Chulava, měšťan zdejší a znamenitý pikardita, byl co kacíř z města vyobcován. Když se ale navrátil a náboženství katolické tupil, do žaláře uvržen, kde skrz celá 3 léta seděl a konečně, an nijakým způsobem do lůna církve katolické se vrátiti a od bludů svých ustoupiti nechtěl, z rozkazu biskupova byl na hranici upálen. Pešina 759, Pilař a Moravec 177, Volný. Tentýž biskup ale potvrdil městu staré, ohněm ztracené privilegie a udělil mu i mnohé nové ).

 

Poznámka

Za válek husitských byl Vyškov několikráte středem válečných událostí. Roku 1422 táhl tudy biskup Jan Železný proti odbojnému hradu Račicím, jehož po těžkých ztrátách dobyl. Roku 1427 svolal sem vojenskou pohotovost, vytáhl s ní k Brnu proti husitům, obléhajícím město a obsadil je. Tento biskup, který vystupoval na kostnickém koncilu jako žalobce proti Janu Husovi, byl husity velmi nenáviděn. Ničili proto nemilosrdně všechno biskupské zboží. Tehdy byl jimi vypálen a do základů rozvalen biskupský hrad Melice u Pustiměře. Také Vyškov byl dobyt a zničen.

 

Od poloviny 13. století patřil vyškov jako centrum rozsáhlého pantví k důležitým sídlům olomouckých biskupů. Význam vyškovské rezidence byl praidelně posilován v těch obdobích, kdy byla oslabena rezidenční funkce Kromeříže. Konkurenční soupeření obou rezidencí tvoří základní osu dějin vyškovského zámku, a to jak v rovině stavebně historického vývoje sídla, tak jeho využívání jednotlivými biskupy. Důležitou érou bylo z tohoto hlediska 15. století, kdy biskupové ztratili na dobu téměř 70 let Kroměříž. Ta byla nejprve roku 1432 dobyta a obsazena pány z Moravan, poté v průběhu druhé poloviny 15. století zastavována a vyplacena teprve roku 1500 biskupem Stanislavem Thurzem.

 

Poté co byla obdržena … zpráva o jistém příjezdu, byl především knížecí biskupský zámek, který je postaven na dvou prostorných místech a sám o sobě okázale a sestává z mnoha pěkných a pořádných, také veskrz uměleckými díly zdobených pokojů, docela na obou místech potažen červeným sametem, květovaně vyšívaným damaškem a jinými drahocennými látkami, v pokojích připravených jak nejmilostivější císařovně, tak jejímu majestátu královské nevěstě byly upraveny dva baldachýny z červeného sametu a ostatní pokoje byly bez výjimky opatřeny křesly potaženými červeným sametem a hedvábím, koberci, drahocennými postelemi a vším potřebným. ( ZAO – O, AO, sign. 55, kart. 80, inv. Č. 527, 1670, fol. 202 – 230, 260 – 263. Popis vjezdu a pobytu císařovny vdovy Eleonory a jejich dvou dcer ve Vyškově z 15. na 16. února 1670 při tzv. polské cestě, jehož autorem je Tomáš Sartorius, biskupův komorník a účetní ). Výše uvedená zpráva sice nepochází přímo ze středověku, můžeme si ale aspoň udělat přibližnou představu o tom, že zámek dříve aspoň občas vypadal jak zámek. Dnešní stav vnější úpravy ( schází jen McDonald před nádvořím ) a zejména vnitřní výzdoba vzbuzuje u obyvatelů a návštěvníků Vyškova dojem, vyjádřený autentickými slovy : Tady ta budova je ten zámek ve Vyškově. Stavební úpravy rezidence v 16. století nejsou známy, byť zpráva o provedení malířské výzdoby v době episkopátu Viléma Prusinovského z Víckova ( 1565 – 1572 ) dává tušit pokračující zájem biskupů o odpovídající podobu vyškovského sída, přestože hlavní pozornost byla soustředěna ke kroměříži, kam byla od počátku 16. století znovu přenesena hlavní rezidence olomouckých biskupů. Vývoj v polovině 17. století směřoval k potvrzení vyškova jako konkurenčního rezidenčního města olomouckcýh biskupů. Po roce 1649 byl do vyškova přesunut manský soud, a to včetně části lenního archivu. A. Breitenbacher si povšiml, že ve vyškovském zámku, který vedle olomouckého a kroměřížského býval od biskupů nejčastěji obýván, bylo neméně než 223 obrazů, rozdělených po 34 lokálech, takže počtem zůstává nemnoho za hlavní residencí kroměřížskou. ( protože inventář, vypracovaný v rámci soupisů sloužících jako podklad darovací listiny roku 1691, se nedochoval, lze alespoň pro základní představu využít tu část inventáře, již publikoval A. Breitenbacher ( c. d. 1927, s. 175 – 178 ), který uveřejnil z jednotlivých místností obrazové položky ). Zbývá jen dodat, že co platí pro architekturu platí též pro zámecké kapely v Kroměříži a ve Vyškově.

 

O zámku vyškovském máme spolehlivé zprávy až z 15. století. Biskup Václav Králík z Buřenic svolal sem 1. září 1412 synodu, aby zastavil šíření kacířství v diecési. ( Zámek byl původně gotický hrad ze 14. století, do dnešních dob se z něj zachovala jen rotunda. O kostelu je první zmínka z roku 1328 ). A zvláště aby napravil pokleslé mravy kněžstva. Již za jeho nástupce, biskupa Jana Železného byl Vyškov úplně zničen husity, ač se dříve statečně bránil. Někteří měšťané vyškovští odešli tehdy do Polska a byli přijati do svazku města Krakowa. Například Štěpán, řečený Hulko, který se ani listem od rodu nemohl vykázati, protože obec vyškovská byla zničena. Hloubení rýhy pro položení elektrického kabelu přes nádvoří zadního traktu vyškovského zámku, v němž je umístěno muzeum, poskytlo zajímavé nálezy. Při rohu bývalé zámecké věže byly odkryty v hloubce necelého metru základy dvojité vstupní brány se zbytky středovékého zdiva, o něco dále cihlová klenba, příslušející zřejmě chodbě a zhruba uprostřed nynějšího nádvoří v hloubce 1,5 mzlomek původního dláždění. Existenci vstupní brány dokládá MUDr. Jan Zháněl ve své práci Zámek ve Vyškově ( Zprávy muzea č. 2 1956 ). Při generální opravě zámku byla totiž u zámecké věže odkryta lícovaná zeď, patřící zbourané vstupní bráně, vedoucí na nádvoří starého traktu. Tento starší zámecký trakt obsahuje doklady gotické architektury, o níž se dá usuzovat, že patří původnímu gotickému hradu, kdežto přední trakt náleží stavebně až 17. století. Půdorysná dispozice zadního traktu byla zhruba obdélníková s jednou sešikmenou stranou a tvořila ji dvě kolmo na sebe navazující křídla zámeckých budov, jedno z nich ukončeno pětibokou rožní věží. U této věže situovaná brána, zprostředkující vstup na nádvoří, na ni navazující hospodářské budovy tvořily třetí, šikmou stranu nádvoří, uzavřenou na jihu hradební zdí. Tato dispozice je doložena ještě na plánu z roku 1843. dnešní stav zadního traktu postrádá jak vstupní bránu s hospodářskými budovami, tak i hradební zeď, takže původní dispozice byla porušena a zůstávají jen vlastní zámecké budovy s věží.

 

Poznámka

Zámecká zahrada měla původně větší rozsah než má nyní. Na jejím území je dnes například, bytový podnik, hřbitov, základní škola, obchodní dům Kojál ( jehož součástí je bývalý  Katolický dům ). Roku 1451 zastavil se ve Vyškově sv. Jan Kapistran, obhájce Bělehradu proti Turkům ( V roce 1451 v okolí Blanska, ale i jinde přemluvil mnoho šlechticů aby se opět stali katolíky ). Jeho životopisec Herman popisuje při té příležitosti Vyškov jako město vznešené, obehnané hradbami, ozdobené krásným sídelním zámkem biskupa olomouckého s příjemnou zahradou. Je to první zmínka o zámecké zahradě ve Vyškově. Vedlo se jí v historii různě. Karel z Lichtensteina ( 1664 – 1695 ) nalezl ve vyškově sešlou a již neplodnou středověkou štěpnici, mezi městskými hradbami a hospodářským dvorem. Udělal z ní zahradu. Ta byla později výběhem vepřů, záhumenky zahrádkářů apod. Ve 20. století po druhé světové válce byla částečně obnovena.

 

Z pestré minulosti vyškovského zámku přiblížíme zde zajímavou kapitolu biskupských lenních soudů. Z podstaty lenního poměru a z účelu lenního soudnictví vyplývalo, že na lenních soudech se mohli soudit navzájem jen manové olomouckého biskupa. Nastupoval – li však pořadem práva na biskupa nebo na jeho mana někdo, kdo nebyl manem, musel se zaručit, že se podrobí rozhodnutí soudu lenního. Nejstarší dochovaný listinný doklad o lenním soudu ve Vyškově pochází z roku 1378. Nevíme ale kde se soudilo. Tehdy tu byla přítomna kancelář biskupského lenního soudu ( Lech. II. 77 ). V uvedené době byl biskupem olomouckým Jan ze Středy ( 1364 – 1380 ), dlouholetý kancléř císaře Karla IV., s nímž konal četné cesty po Německu a Itálii. Cestoval také hojně svou diecésí, zvláště po té, když byl zproštěn funkce kancléřské. Necestoval zpravidla sám, nýbrž s celým svým dvorem i se svou soudní kanceláří. Například 21. května 1378 byl ve Vyškově. Po druhé nacházíme lenní soud ve Vyškově roku 1382 za vlády biskupa Petra, řečeného Jelito. Snad i zasedání lenního soudu ve Vyškově se uskutečnilo proto, že biskup nerad sídlil a jednal v Kroměříži. V protokolech z roku 1382 je rovněž uvedeno jako místo konání soudu pouze Vyškov bez bližšího označení místa a místnosti. Je tu psáno in Wischkow a in Wischaw ( Lech. II. 97 – 98 ). Okonost, že písaři neuvedli tehdy, podobně jako roku 1378, v které budově soudní kancelář zasedala, může nás vésti k důležitému a dosti pravděpodobnému závěru o vyškovském hradě. Spolu se soudní kanceláří byl roku 1378 přítomen ve Vyškově i biskup Jan ze Středy. Také roku 1382 byl zde zasedání přítomen biskup Petr Jelito. Můžeme se domnívati, že zvláště při osobní přítomnosti biskupů, by se řízení konalo na biskupském hradě, kdyby tu byl. Vezmem – li v úvahu, že z doby předhusitské nemáme vůbec jediné listinné zprávy, která by jasně dokazovala existenci hradu ve Vyškově, můžeme mít za to, že není opodstaněna domněnka, že roku 1378 a1382 lenní soud zasedal na vyškovském hradě, a že je vůbec nejisté, zda tehdy vyškovský hrad stál. Pravděpodobně až po husických válkách, v nichž byl rozbořen biskupský hrad Melice, postaven byl ve Vyškově nový biskupský hrad, který převal funkci hradu melického. Po válkách husitských jsou o vyškovském hradě zmínky častější a to právě se zasedáním lenního soudu a při skládání přísahy lenníků biskupských. Za biskupů Jana Háze ( 1450 – 1454 ) a Bohuše ze Zvole ( 1454 – 1457 ) se lenní soudy nekonaly. Zmiňuje se o tom výslovně úvodní formule soudního protokolu z roku 1461. Lenní soudy obnoveny byly z příkazu krále Jiřího z Poděbrad uvedeného roku za vlády biskupa Tasa Černohorského z Boskovic ( 1457 – 1482 ). Za něho stal se Vyškov sídelním městem biskupů olomouckých a také pravidelným sídlem biskupského lenního soudu. Při protokolaci roku 1461 zaznamenává písař doslovně, že se soudní jednání konalo na hradě a dvoře biskupském ve Vyškově ) in castro et curia episcopali in Wissav ). Jednání probíhalo za přítomnosti biskupa Tasa, slovutného Tomáše z Koválovic, tehdy soudce předsedajícího soudu, za přítomnosti Beneše a Václava rodných bratrů z Boskovic, Mikuláše z Lanštejna, Jindřicha Supa z Fulštejnu, Ondřeje ze Studnic, Oldřicha  Mládence z Miličína, Jana z Bludova a Bučovic, Hynka ze Zvole, Jana Seličky z Dobré Vody, Václava Majska z Brantic, Jiřího z Kvasic, Jana z Doloplaz a četných jiných leníků olomouckého biskupství ( Lech. II. 330 ). Zkusme určit v které místnosti bylo zasedání soudu. Vodítkem by mohl být údaj o počtu účastníků na soudě. Zápis z roku 1461 vypočítává 12 osob kromě jiných nejmenovaných. Zápis z pátku o Suchých dnech po Popelci roku 1462 vypočítává jich 27. Mimoto byly u soudu i sporné strany, tj. žalobce a žalovaný, ani ti nechodili nikdy sami. Z toho plyne, že při soudu mohlo být přítomno 30 i více lidí. Tehdejší stav vyškovského hradu byl následující. Byl jím jen dnešní dvorní trakt zámku ( tam kde je umístěno Okresní muzeum ) a také tento trakt měl jinou podobu. Jedno křídlo gotického hradu směřovalo od věže ( na níž jsou dnes sluneční hodiny ), kolmo ke hradební zdi. Tam zalamovalo se v pravém úhlu druhé křídlo a tvořilo svou zevní zdí městskou hradbu. Později – pravděpodobně po třicetileté válce, byly tu do nádvoří představeny arkády. Toto křídlo bylo však kratší než dnes, zasahovalo jen ke kruhové věži, dodnes zachované pouze v přízemí. ( je to okrouhlá místnost používaná dnes jako předsálí velkého musejního sálu ). Zbývající část dvorního traktu obrácená ke hřbitovu je rovněž pozdějšího původu. Z místností starého hradu připadala by nejspíše v úvahu jak síň místnost v přízemí, vpravo od dnešního hlavního vchodu do dvorního traktu. Je dostatek prostorná, byla vytápěna. Má dodnes zachován původní krb. Měla zvláštní vchod točitým schodštěm pro biskupa. V době gotické nacháezla se  tato místnost v pvním poschodí ( nebo ve zvýšeném přízemí ). Dokazují to nálezy při opravě zámku. Dnešní nádvoří zadního traktu má úroveň zvýšenou násypem přes dva metry vysokým. Výšku podlaží zmíněné místnosti lze určit také podle zachovaných gotických portálů a podle polohy krbu. Podlaha byla původně výš než dnes. Místnost ležela skutečně v prvním poschodí. Je to sice dohad, co tu dovozujeme o  místnosti, ale stavební dispozice hradu dává k této doměnce dobré oprávnění. Když roku 1500 vyplatil biskup Stanislav Thurzo ( 1495 – 1540 ) Kroměříž ze zástavy a postavil tu zámek, stala se Kroměříž opět rezidenčním městem olomouckých biskupů a pravidelným sídlem biskupského lenního soudu. Dle usnesení z roku 1529 měl lenní soud zasedat napříště trvale v Kroměříži. Přesto však zasedal ještě dvakráte ve Vyškově, a to po třicetileté válce v letech 1650 – 1662 za biskupa Leopolda Viléma, arcivévody rakouského, a pak jednorázově 15. května 1752, když v březnu toho roku vyhořela Kroměříž i její zámek : lenní soudy byly definitivně zrušeny roku 1850 při velké soudní reformě rakouské, následující po roce 1848. vyškovský zámek byl v minulosti útulkem i jiných soudů, především vrchnostenského. Staré plány zámku nás informují například o umístění věznic v této budově. Bylo to v přízemí, kam dnes chodíme na přednášky, koncerty a výstavy. V 2. polovině 19. století umístěn byl v zámku okresní soud i s věznicí. ( V zámku se dříve hrávalo i divadlo v divadelním sále ). Tehdy vybudován i malý vězeňský dvůr k procházkám pro vězně. Tento stav trval do roku 1934, do doby postavení nové soudní budovy na Kašíkově ulici.

 

Předpokládaný zeměpanský hrad po přechodu osady do biskupských  rukou ve 13. století snad zanikl a teprve po čase byl nahrazen nějakým hrazeným biskupským sídlem, o němž jinak nemáme bližších zpráv. Jeho přece jen trvající existenci ale může naznačovat zpráva o konání diecézní synody za biskupa Konráda z Vechty ve Vyškově roku 1412. jasno do problému by snad vnesl žádoucí podrobný stavebně historický průzkum tzv. Starého zámku – hradu ve Vyškově. ( Eliáš, 110 let muzejní  práce na vyškovsku, str. 61 ). Ve 14. století, do husitských válek, funkci střediska manského obvodu a příležitostného opevněného sídla olomouckého biskupa na vyškovsku plnil biskupský hrad melice u pustiměře. Po jeho rozboření husity ještě před polovinou 15. století jej v tomto ohledu nahradila biskupská tvrz ve Vyškově, aby nadále zajišťovala funkci centra dominia i zdejší manské provinicie. Nová ( obnovená ? ) tvrz ve Vyškově se připomíná roku 1449. Jako hrad je označena roku 1460.

 

Starobylé výsady a svobody městské padly za oběť plamenům, proto žádali měšťané biskupa Prothasia tj. Tasa Černohorského z Boskovic, aby jim dřívější výsady obnovil. To se stalo listinou z roku 1460, jejíž opis je zachován v knihách městských výsad vyškovských jako privilegium nejstarší. ( Tas dal privilegia nová a potvrdil stará, což bylo 1460 králem Jiřím potvrzeno, DM IV. 127, Aa G III. a 2 2/3, Zlobického sb. ).Hned na počátku chválí Tas měšťany vyškovské, že statečně odolali útokům a obležení nepřátel, že nešetřili ani životů svých, když nepřátelé zvenčí na hradby útočili. Uvnitř pak zhoubný požár ničil domy, když jiskry deštěm pršely a na obráncích samých se šaty vzňaly. Přece statečně a věrně bojovali, až zvítězili. Když později město přece padlo a měšťané pozbyli svého majetku i všech výsad a po dlouhou dobu takto žili, přece zachovali věrnost biskupovi. Za to udělil jim Tas právo kšaftovní, což znamenalo, že mohli teprve od té doby svůj majetek movitý i nemovitý odkázat komu chtěli, dále vzdal se části pokut soudních, určil způsob obnovení rady ( 1). Dále určil volbu konšelů i rychtáře městského. Vymezil práva zámeckého úředníka vzhledem k měšťanům, jichž nikdo nesměl omezovat v právech, svobodách a zvycích, jakož i v obchodu vínem, pivem, solí a jakýmkoliv zbožím. Osvobodil Vyškov od veškerých robot a povinností k zámku, jak orby, kopání a odvozu, tak hlídek a prací opevňovacích. Přece však zbyly měšťanům povinnosti k zámku, jak vidíme ze soupisu statků biskupství olomouckého, který dal sestavit týž Tas roku 1465. Měšťané platili na penězích 50 hřiven ročně, z mýta bylo nájemného 130 hřiven, poněvadž pak čistý výnos mýta byl daleko vyšší, zrušil Tas dosavadní nájem a držel mýto sám svými lidmi. Význam vyškovského mýta neustále vzrůstá. Další důchody plynuly ze dvou lázní, z nichž první byla před olomouckou branou, druhá pod rybníkem ( dnes Na palánku, nebo také sídliště Palánek ), ze zámeckého mlýna, z několika domů na předměstí, zvaném Trávník, ze dvora o dvou lánech pole na předměstí a ze šafránové zahrady, která patřila k zámku. Mlýn zámecký byl pod rybníkem a požíval zvláštních výsad. Sotva čtyři roky po dokončení Tasova soupisu celý Vyškov i se zámkem lehl popelem, když ve válce Jiřího z Poděbrad s uherským králem Matyášem dobyl města Jindřich Munsterberský. Krátce na to, počátkem roku 1471, byl Vyškov svědkem upálení kacíře Jakuba Chulavy. Vypálený zámek i farní kostel znova vystavěl biskup Tas. Vždy večer po modlitbách býval vidět jak přikládá ruku k dílu. Byl to velký příznivec Vyškova, který však roku 1482 morem zemřel, sotva dokončil stavbu kostela i zámku. Z jeho nástupců ještě biskup Jan roku 1490 rozšířil zámek novými stavbami. Biskup Stanislav Turzo pak znovu zřídil zámeckou zahradu. Že byl zámek i po stránce umělecké vyzdoben, a to již v XVI. století, je pravděpodobno již pro dobu Turzovu. K zámku náleželo od starodávna nejen náměstí před budovou zámeckou, které se asi na noc proti městu zavíralo, ale i sedm domů, z nichž dva byly mezi mýtem a branou brněnskou. Ostatních pět stálo vedle sebe na rynku hrnčířském, kde se dříve říkalo za hindtnausem. Dnes stojí na tom místě pivovar. Zbytky dávných pecí hrnčířských jsou těsně u původní hradební zdi, na níž stojí komín pivovaru. Zmíněných sedm domů podléhalo právu zámeckému, používalo svobody zámecké a k městu nebylo vázáno žádnými povinnostmi, což vedlo často ke sporům se sousedy.

 

Nástupce Protasia z Boskovic v biskupství byl Jan Vitič Varasdinský, rodem z Prostějova. Potud smělo město od nepamětných časů ročně dva trhy držeti, totiž na den sv. Filipa a Jakuba ( 1. máje ) a na den povýšení sv. Kříže ( 14. září ). Pro zásluhy biskupa, královského kanclíře, obdrželi měšťané od krále Matyáše, který po smrti Jiřího z Poděbrad nad Moravou vládl, třetí ročný trh na den Všech Svatých ( 1. listopad ), jakož i právo zeleným voskem pečetiti. (  III. V Lavě v sobotu na den sv. Jarolíma 1486 ). Biskup Stanislav Thurzo slavil ve Viškově dne 3. máje 1498 provinciální synodu, 55 článků a ustanovení vyšlo v Brně tiskem ( Pilař a Moravec II. p. 186, Monse, Infulae doctae Moraviae p.83. Jedna z nejprvnějších knih, co na Moravě tiskem vyšly, patří mezi deset prvních v Brně ). On určil poplatky, které obec odváděti má, na 102 hřivny. Zakázal poddaným před městem veřejné hospody mimo jedné – u dvou vozů, kde příchozí noční přenocovati smějí. Zapověděl na předměstí pivo vařiti a nalévati a dovolil na každou sobotu svobodný trh na prodávání masa. ( IV. Olomuc, 18. srpna 1498 ). Roku 1515 častoval u příležitosti sejítí se králů Zikmunda polského a Vladislava českého s císařem Maxmiliánem ve Vídni, polského krále napřed v Kroměříži, a pak na zpáteční cestě ve Viškově na zámku s velikou nádherou.

 

Vyškov měl ve druhé polovině 15. století pro olomoucké biskupy mnohem větší význam než Kroměříž, který byl z důvodů dlouhodobé zástavní držby pro olomoucké biskupy ztracen. Pro výhodnou strategickou polohu nedaleko bývalého sídelního města moravských markrabat a zatím nepsaného hlavního města Moravy Brna se tak Vyškov mohl těšit z častých pobytů olomouckých biskupů ve městě. Biskupové měli v průběhu roku několik příležitostí a dobrých důvodů Vyškovem alespoň projíždět na cestě do Brna, kde se účastnili rokování zemských sněmů a jednání zemského soudu. S tím také souvisí rezidenční charakter Vyškova, neboť jeho okolí skýtalo dostatek příležitostí k provozování lovu a dalším dvorským zábavám.Olomoucké biskupství se na sklonku 15. století nacházelo ve stavu vleklé krize. Většina biskupských statků, včetně rezidenčního města Kroměříže, byla v rukou zástavních držitelů, což s sebou neslo i citelný úbytek příjmů do biskupské či spíše v době sedisvakance do kapitulní pokladny. Biskupství také nemělo šéfa. Od smrti Tasa z Boskovic ( 1482 ) spravovali biskupský stolec administrátoři. Po odchodu Jana Filipce, jenž v roce 1490 ztratil úmrtím Matyáše Korvína přirozenou politickou podporu, se o biskupství ucházel Bohuslav hasištejnský z Lobkovic. Kurie ale prosadila Ardicina de la Porta, který se na Moravě vůbec neukázal. Po jeho smrti 4. 2. 1493 zvolila kapitula Bohuslava Hasištejnského, ale papež Alexandr VI. už svěřil olomoucké biskupství svému synovci kardinálu Janu Borgiovi, biskupu montreálskému a patriarchovi konstantinopolskému. Ani Borgia se v diecézi neukázal. Za této situace pověřila kapitula Stanislava Thurza  jednáním v Římě o Borgiovo odstoupení. To se podařilo. Dne 30. 1. 1497 byl olomouckým biskupem jmenován Stanislav Thurzo. V té době byla většina biskupských statků v držbě zástavních držitelů. Zpočátku se mohl opřít pouze o panství libavské, mírovské a vyškovské. První známá pergamenová listina z Thurzovy biskupské kanceláře byla vydána 11. listopadu 1497 ve Vyškově. Postavení Vyškova jako biskupovy hlavní rezidence – byť dočasné, mělo řadu důsledků. Město působilo jako magnet, který přitahoval nejrůznější společenské skupiny, které doufaly, že na ně dopadne odlesk biskupského splendoru. Neméně důležité bylo obnovení chodu biskupského lenního soudu, což je spojeno s Vyškovem. V úterý 5. 2. 1499 byl na vyškovském hradě zahájen manský soud a zasedal po celý zbytek února. Šlo tu o první řádný manský soud po dlouhém období. Dostavili se velké množství nejen manské šlechty, ale přítomni byli i vysocí zemští úředníci a též církevní hodnostáři. Biskup sám na soudu musel čelit žalobě Jana Ryšana z Modřic, manové ale nalezli, že biskup půhonu nemá odpovídat, přece nebude soud soudit svého šéfa. Církev se dodnes s tímto případem nevyrovnala. Z Vyškova se biskup 24. února 1499 přemístil do Brna, kde se účastnil zasedání zemského soudu. Někdy na počátku roku 1500 se mohl biskup přesunout do kroměřížského zámku, na němž sice probíhaly asi i nadále stavební práce, ale byl už zřejmě plně obyvatelný. Vyškov tím přišel o jednu z výhod, jakou je trvalá přítomnost vrchnosti v rezidenčním městě. A tím se dostáváme do 16. století a do novověku. V novověku vypálila Vyškov Viktorie Veselá aby zajistila svému milenci a současně tesařskému tovaryši práci. Byla popravena. Arcibiskupové ztratili o Vyškov zájem.

 

Poznámka

Dne 3. února 1655 v Bruselu Leopold Vilém, rakouský arcivévoda a olomoucký biskup potvrzuje privilegia udělená Vyškovu v letech 1463 – 1592.

Dne 7. května 1737 v Laxenburgu Karel VI. Potvrzuje Vyškovu privilegia z let 1463 – 1668.

Dne 13. června ve Vídni Marie Terezie potvrzuje Vyškovu privilegia z let 1463 – 1737.

Dne 6. února 1783 ve Vídni Josef II. potvrzuje městu Vyškovu priviliegia z let 1463 – 1747.

Dne 10. června 1796 ve Vídni František II. potvrzuje městu Vyškovu privilegia z let 1463 – 1747.

 

V 16. století dochází v poddanských městech k nebývalému rozvoji řemeslné výroby, která nachází svůj výraz i v konstituování cechů jako zájmových sdružení řemeslníků určených k ochraně domácího trhu a garantů kvality výrobků. Tak se to tvrdí a skutečnost byla zřejmě trochu odlišná směrem k zneužívání cechů pro osobní a skupinové zájmy, což nemuselo být totožné se zájmy spotřebitele. O vyškovských ceších máme první zprávy již z 2. poloviny 15. století. Již v roce 1461 dostali svůj cechovní pořádek vyškovští kováři. V průběhu 16. století získalo cechovní artikule dalších šest cechů. Kováři opět v roce 1534, v roce 1549 bednáři, 1551 řezníci, 1562 ševci, 1568 znovu kováři, 1580 pekaři. V témže roce potvrdil biskup artikule blanařům ( kožešníkům ), které dostali 1578 ze Slavkova, 1590 získali artikule jako poslední tkalci. Dosavadní literatura rozeznávala ve Vyškově v 16. století pouze osm, nanejvýše devět cechů. Nepodařilo se ověřit údaje o údajném řádu pro cech krejčovský, prý z roku 1539, anejasný je osud privilegia pro provazníky, kteří o ně požádal v roce 1564 anení jisto zda ho skutečně získali. Počet cechů ještě nemusí indikovat počet všech řemesel a živností, která byla ve městě provozována, neboť ne všichni řemeslníci měli svůj vlastní cech, popřípadě byli sdruženi v rámci cechů příbuzných řemesel či v tzv. zemských ceších. Složitá je rovněž otázka konstituování toho kterého cechu, protože schválení cechovních artikulí představuje sice výrazný mezník a do jisté míry přelomový okamžik v historii cechu, který však mohl vyvíjet svou činnost již několik desetiletí. Mezi svobodná řemesla patřili kameníci a stavitelé, kteří byli najímáni ve většině případů ad hoc a jejich přítomnost ve městě byla vždy jen dočasná. V písených pramench jejich působení sice doloženo nemáme. O jejich působení ve Vyškově nás přesvědčuje erb biskupa Tasa z Boskovic, znaková kartuše biskupa Stanislava Thurza, umístěná v edikule nad průjezdem do nádvoří zámku a jiný Thurzův erb, zazděný druhotně nad prújezdem měšťanského domu čp. 43 ) podle Jeřábková, Z. , : Vyškov, od gotiky k renesanci, Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400 – 1550, Olomouc 1999, s. 251 an., Hlobil, I. , Znakové desky, od gotiky k renesanci, s. 385, č. 293, s. 389, č. 302. s. 391, č. 309 ). Dále můžeme zmínit provozovatele podniků, které se poněkud vymykají z řemeslné malovýroby. Na prvním místě jsou to mlynáři. Ve Vyškově byl vrchnostenský ( tj. biskupský ) mlýn, ležící pod rybníkem ( sub piscina ) a zvaný proto Podhrázný, resp. Mýn Pod hrází. V nejbližším vyškovském okolí byly v roce 1463 mlýny v Křečkovicích Na trávníku ( mlynář Niklas ), v Nosálovicích mlynář Jan, v Ivanovicích Jan řečený Hoblík, v Herolticích Martin a v Dědicích jiný Martin ( Lechner, K, : Die altesten Belehnungs – und Lehensgerichtsbucher des Bisthums Olmutz, uvedeni tu Jan Nosálovský, Jan řečený Hoblík Evanovský, Martin řeč. Držek z Brodku, Martin Koberský, Martin Herultský, Jakub řeč. Měrka Koválovský, Martin Dědický. V sirotčích registrech se objevuje pouze roku 1542 mlynářka z Křečkovic ). V 16. století už také nic neslyšíme o vyškovských lazebnících a nevíme nic určitějšího o osudu vyškovských lázní. V roce 1465 byla ve Vyškově lázeň před olomouckou branou ( balneum ante portas ) a druhá lázeň pod rybníkem ( sub piscina ), snad někde v blízkosti Podhrázného mlýna ( Lechner, Die altesten …, s. 120 . Pouze v roce 1546 je zaznamenána výplata 1 zl. 10 gr. Jakémusi blíže neurčenému lazebníkovi. Jinak se 1542 uvádí Honz Šlenhon, lazebník z Brna, který léčil sirotka Ondru Hagiorovského ).

 

V souvislosti s významem vodních cest pro rozvoj měst je třeba uvést, že vyškovsko patří k moravským krajinám chudým na vodu. V takových územích se zakládaly u nás rybníky. Z Vyškovska pocházejí nejstarší doklady ovodohospodářském významu rybníků, stejně jako nejstarší zprávy o specializaci chvou kaprů, přesně odlišených podle stáří. Do druhé čtvrti 14. století lze posunout i vznik rybníků na Vyškovsku. Nejstarší dochované zprávy se týkají rybníků na statcích krátce před tím založeného kláštera benediktinek v Pustiměři. Roku 1344 vydává jeho zakladatel olomoucký biskup Jan Volek listinu, která je přímo klasickým dokladem o vodohospodářském významu rybníků už v nejstarší době jejich trvání. Touto listinou dosvědčoval biskup, že klášter trpí nedostatkem vody a vodních toků. Dovozoval, že nouze o vodu bude u kláštera postupem doby vzrůstati, zvláště v poměru ke vzrůstu jeho osazenstva bude nutno i zvyšovati počet dobytka. Proto se souhlasem kapituly daroval klášteru potok, který tekl s vrchu Mansperchu, mimo městečko Pustiměře, dále i jiný potůček, který do něho vtékal, a též i vodu, vytékající z pramene pod vinicemi. Všechny tyto toky dal biskup svésti v tok jeden a vésti jej středem Pustiměře a dále na polích biskupských, ležících v jeho sousedství, zříditi dva rybníky se stejným počtem mlýnů a stavů i s tím určením, aby tyto rybníky, mlýny i stavy byly k trvalému prospěchu kláštera. Oba rybníky založené biskupem Janem u Pustiměře nebyly jedinou rybničnou plochou na vyškovsku. Roku 1368 je řeč o rybnících v Moravských Prusích, roku 1376 o rybnících u Račic. Rybníky nechyběly patrně ani na obou biskupských zbožích Melicích a Vyškovu, jak lze usuzovat u povšechné zmínky o rybnících, pojaté roku 1388 do popisu příslušenství obou zmíněných statků ( CDM XI, 443 – 444, č. 527 ). Roku 1414 a1448 se uvádí rybník u Vyškova, roku 1441 rybník Trawsnik neboli Trausnik v Pustiměři ( SaKr. G II b 2, orig. Perg. ). Roku 1406 o rybníku nad vsí Lulčí. Roku 1412 si vymiňuje Bedřich z Lulče všechny tamní rybníky spolu s rybništěm V dolech i s jeho oprávněním k volnému topení.  Zdokonalením rybochovné metody, zavedením rybničné specialisace na rybníky kaprové, sloužící k odchovu ryby vážné, a dále na rybníky pomocné, tj. na rybníky plodové neboli výtažné, sloužící k odchovu kapřího plodu, a na rybníky třecí, určené zase k výrobě kapřího plodu, byl umožněn neobyčejný rozvoj našeho rybnikářství. Tento rozvoj je pěkně patrný zejména od poloviny 14. století. První bezpečnou zprávu o existenci rybničné specialisace máme právě z vyškovska a to k roku 1465. V urbáři statů olomouckého biskupství, tenkráte vyhotoveném čteme, že v Dražovicích byly tehdy dva rybníky kaprové, jeden rybník plodový neboli výtažný a dva rybníky třecí. Podle zmíněného urbáře byly rybníky i jinde na vyškovském panství.Roku 1465 čteme o rybníku u města Vyškova, pod nímž ležela lázeň i mlýn. Jde o pozdější rybník Podhrázský, neboli Zámecký. V souvislosti se zmínkou o lázni a mlýnu čteme také v urbáři, že vyškovský rybník měl dřevěný taras a že potřebné dříví na jeho opravu se bralo ze sousedního lesa Březiny ( Karel Lechner, Die altesten Belehnungs – und Lehensgerichtsbucher des Bisethums Olmutz, Brno 1902, 120 ). Podle listiny biskupa Protáze z Černé Hory z roku 1461 měl mlynář ze zmněného mlýna opravovati tento předměstský rybník i jeho tarsa a ve dne i v noci pečovati o to, aby se na rybníku nedála nějaká škoda. Odměnou za to měl dostávati vždy něco ryb, lovených pro biskupskou kuchyň ( SaKr., Lenní knihy VII. 131 ). Podle urbáře byly dva rybníky v Brňanech, a to Horní a Dolní. Rybník Dolní byl založen biskupem Pavlem z Miličína v letech 1434 – 1450. O rybník v Pustiměři, tehdy existující, měli pečovati podle urbáře tamní zahradníci. V Prusích byl tenkráte jeden rybník, podobně jako v Podivicích. Rybník Podivický byl dílem biskupa Protáze, vznikl v letech 1457 – 1465 ( Lechner, 122 – 125 ).

 

Ryba musí plavat a tak se musí zapíjet. K rybě se hodí bílé víno. Pěstování vinné révy na Moravě sahá do pradávných dob. Není vyloučeno, že vinice na jižní Moravě zakládali již Římané, jejichž X. legie měla v Mušově pod Pavlovskými vrchy vybudován opěrný bod. Na vyškovsku jsou první vinice doloženy kolem roku 1104 v Drnovicích v souvislosti se založením třebíčského kláštera ( Podle mínění prof. Dr. L. Hosáka jde o Drnholec ). Další zmínka je v závěti olomouckého biskupa Roberta z roku asi 1232, kde je uváděna nová vinice, kterou biskup založil v Pustiměři. V té době vznikl zde patrně také biskupský pozdně románský hrad a olomoucký biskup si zde vybudoval asi současně prosperující hospodářství převzetím původního knížecího dvorce, rozmnožené poplužím v Drysicích a statkem v Želči. Ve zmíněné biskupské závěti je další zmínka o vinici, vztahující se na Drysice či Želeč. O vinici v Pustiměři, která byla patrně většího rozsahu se dovídáme ještě několikrát. Roku 1274 stvrdil olomoucký biskup Bruno odkaz olomouckého děkana Heidolfa kostelu v Pustiměři, který určil polovinu své vinice v Pustiměři na kostelní světlo. Táž vinice je připomínána roku 1318, kdy Ortolfus a Zydlinus, olomoučtí vikáři, odkazují katedrále v Olomouci mimo jiné důchod 1 fertonu ( 16 grošů ) z vinice, kterou v Pustiměři zakoupil děkan Heydolphus. Roku 1344 se dovídáme opět o vinicích v Pustiměři při zřízení dvou rybníků, do nichž se bere voda také z pramene pod vinicemi v Pustiměři. V soupisu majetku olomouckého biskupa z roku 1465 pořízeném na příkaz biskupa Tasa z Boskovic, určeného především k určování hradu Vyškova, čteme opět o pustiměřských vinicích. Z těchto viničních hor má se platiti z vinice po 6 groších perkrechtu. Dále se platí z těchto hor viničné desátky, odváděné v hroznech, z nichž v prostředně výnosných letech se získává 10 hřiven. Z tohoto odkazu lze souditi, že tu byly vinice značně rozsáhlé a výnosné. Roku 1582 abatyše ženského benediktinského kláštera v Pustiměři, který tu byl založen roku 1340, přenechala vsi Prusům výčep a výčepní právo za některé roční práce v nově založeném klášterním vinohradu v Pustiměři. Podle zprávy z roku 1586 poslala olomouckému biskupovi již hrozny z této vinice. Kromě vinic v Pustiměři máme zprávy o pěstování révy v Drysicích. Na ně se snad vztahuje zmínka v závěti olomouckého biskupa Roberta z doby koem roku 1232, jak o tom byla zmínka shora. Vinice v Drysicích je uvedena též v olomouckých lenních kvaternech z roku 1388 z doby biskupa Mikuláše. Později je psáno o drysických vinicích roku 1448, kdy biskup Pavel z Miličína přenáší kapli z hradu Melic, rozbořeného za husitství, i s dotací do Vyškova. V příslušné listině uložené ve Státním archivu v Kroměříži se praví, že olomoučtí biskupové jako zakladatelé kaple platili pro hojnější podporu kněze téže kaple v jednotlivých letech z příjmu horenských práv kolem Drysisc 20 grošů. V soupisu biskupského majetku z roku 1465 jsou v Drysicích uváděny viničné hory, kde se z vinice platí po 6 groších horenského práva ( perkrechtu ). Rovněž výnos z desátku z vinic je odhadnut na 10 hřiven ročně. Bylo tam 109 čtvrtí vinic, jež dávaly po jednoma půl groši. Jedna z vinic platila 12 grošů, bylo v ní však dovolena bezplatná lhůta 4 let. Po jejím uplynutí mělo se v každém případěplatiti 16 grošů desátku. Z tohoto výpočtu je zřejmo, že i v Drysicích byly vinice velmi bohaté. V uvedeném soupisu biskupského majetku z roku 1465 nejsou zmíněny vinice v jiných místech na vyškovsku. Zato v Tučapech jsou připomínány dvě krčmy, kde je  předepsáno odváděti z vozu vína 10 měr biskupovi. Není vyloučeno, že tu bylo čepováno také z domácích vinic. Vinice na biskupském zboží na vyškovsku spravovaly se nepochybně týmž viničním právem, které bylo dáno roku 1281 kroměřížským. Horenská práva z vyškovska se nedochovala. V jejich soupisu, který byl na Moravě nařízen před vydáním všeobecného vinohorenského řízení pro markrabství z roku 174 je uvedeno jen rousínovské právo z 2. poloviny 17. století, které bylo sepsáno podle práva židlochovického. Chceme – li dnes najíti stopy viničného hospodářství na vyškovsku ,můžeme tak učinit z místního názvosloví. Katastrální operáty z roku 1826 uvádějí v Drysicích : Dolní vinohrady, Vrchní vinohrady, Kopaniny pod vinohradama, v Zelené Hoře, kde i název obce upomíná na viničnou horu : Vinohrady, Nad pruskými vinohrady, v Dědicích : Vinohrady na dolní Hoře, Vinohrady na vrchní veselej Hoře, v Drnovicích : Vinohrádky, za vinicou, v Nemojanech : Oslatetschka Hora ( správně Ostatečná Hora ), dále Horka, jež patrně také ukazují na viničné hory.Zřejmě tyto operáty nezaznamenaly všechny pomístní názvy, protože na starších mapách čteme označení Vinohrady v prostoru mezi Pustiměří a Ondraticemi, rovněž západně od Lhoty jsou Vinohrady, podobně i severozápadně od Drnovic. Jistě se podobná označení tratí dochovala v paměti lidu dodnes, třebaže nejsou již nikde zaznamenána, například v Želči : Vinohrádek. Z uvedených dat lze souditi, že vinice na vyškovsku kdysi byly patrně dosti početné a vyskytovaly se na jižních svazích Drahanské vysočiny a pod nimi od Želče až k Rousinovu a odtud dále k Brnu, jak ukazuje i název obce Viničné Šumice. Byly nad to i jinde, například v Moravských Málkovicích, tj. dále na jih.

 

S potravou reálnou – materiální souvisí i potrava virtuální – duchovní. Duchovní potřeby byly a jsou zneužívány pro potřeby okrádání. Co se týká Vyškova je otázkou situace původního farského kostela. Nynější kostel P. Marie u hradeb na západě se jeví až pozdně gotický ( je na místě původního židovského kostela – synagogy ). Původní farský kostel by podle analogií bylo zřejmě třeba hledat spíše přímo na náměstí. Dalším vyškovským kostelem je kaple sv. Anny. G. Wolný uvádí : Špitální kaple sv. Anny na předměstí při cestě do Olomouce, s gotickými okny, zdobenými pěknou kružbou, je z první poloviny 16. století. V knize vyškovsko je uvedeno : původně gotická kaple sv. Anny z konce 15. století. V památky vyškovského okresu je uvedena jako gotická z konce 15. století, později upravovaná a špitál ze začátku 16. století. V roce 1988 se uskutečnil stavebně historický průzkum kaple a přilehlé budovy špitálku, který zpracovala PhDr. S. Kašpárková. Autorka výzkumu předpokládá, že výstavbu městského špitálu s vlastní kaplí inicioval biskup Tas Černohorský z Boskovic, ale že stavba byla provedena nebo dokončena až v prvních letech 16. století.

 

O konzumaci správné duchovní potravy a úpravů názorů obyvatelstva se kromě jiných svých činností stará také dům krys – rathaus – radnice. Stará radnice bývala ve středověku na náměstí v čp. 32, kde byl ve dvoře též městský pivovar. Neměla věže a místností bylo málo, v prvém poschodí celkem tři s okny na náměstí, jedna bez oken a dvě do dvora. Proto v době rozkvětu Vyškova v druhé polovině 16. století přistoupili měš´tané ke stavbě radnice nové na protější straně náměstí. O rozhodnutí měšťanstva postavit novou radnici a o počátcích stavby píše prof. Vojtěch Procházka v městské kronice, kterou se uvoli psát v roce 1926.

 

Úpravu názorů obyvatelstva provádí také nájemní lháři, tj. učitelé a to podle hesla koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Zprávy o vyškovském školství ve středověku nejsou mi dostupné. Je ale známá informace pocházející ze 16. století, která by mohla přibližít školství ve Vyškově v době jí předcházející. Již biskup Marek Kuen, nespokojený se stavem výuky ve vyškovské škole, poslal sem v roce 1561 jako nového rektora bakaláře z Plzně. Biskup Stanislav Pavlovský v roce 1591 kvůli větší efektivitě vyučování upravil školnímu personálu ( rektorovi, kantorovi a dvěma mládencům – pomocníkům ) strukturu platů.

 

( 1)

Obnovení úřadu ve Vyškově probíhalo takto. Každý rok 14 dní před svatým Jiřím ( tj. asi 10. dubna ) zvolili úřadující konšelé 12, původně 14 měš´tanů bezúhonných a primátora. Jména jejich napsaná na list papíru, poslali zámeckému úředníku, který zastupoval biskupa. Po dohodě s farářem měl úředník vybrat 12 osob, víry hodných, bez vyjímky náboženství katolického. Z nich vyhlásiti primátora. Dále 6 starších a 6 mladších purkmistrů. Dále jmenoval samostatně městského rychtáře. Zvolená rada odebrala se po přísaze do kostela na mši. Potom zámecký úředník zprostil slibu starou radu a začali úřadovat purkmistři nově zvolení. Každý 8 neděl. Primátor zůstal po celý rok Obnovení rady oslavilo se hostinou v radní síni. Zámeckým úředníkům byla dána diškrece. V roce si vyžádalo obnovení rady 108 zlatých z obecní pokladny. Na tu dobu to byla značná suma. Zvláště v roce 1679, kdy řádila ve Vyškově morová rána.

 

( 2 )

Celé panství, k němuž mimo Vyškov náleželo město Pustiměř a 8 vsí, bylo tehdy stolním statkem biskupským a bylo určeno především k udržování zámku vyškovského. Vyškov sám neměl sice k zámku robotní povinnosti, ale přes to musili měšťané opatřovati dopravu sudů piva a vína do sklepa i ze sklepa zámeckého, kdykoliv toho bylo třeba. Tuto práci obstarávali tak zvaní tractores vasorum, česky šrotýři neboli ližníci, zvaní tak od líhy, po níž se sud do sklepa spouštěl. Měšťané měli se zaručiti za řádnou stráž bran a hradeb městských i za pečlivou opravu zdí, od zámecké hlídky byli již docela osvobozeni.

 

( 3 )

Pro zajimavost uvádíme zaniklé osady Vyškovského panství :

Tlustomasty

Byly obnoveny ve formě kolonie. Nyní Zouvalka, protože zde zloději zouvali z bot. Část Vyškova. Tlustomasty se psaly různě : 1353 de Tylstomasl ( ZDO I., 285 ), 1358 de Tlustomast ( ZDO I. , 523 ). Dále Tlustomasly, Tlustomásly, Tlustomasty,  Tlustomasko. Ještě krátce před rokem 1492 byla ves osedlá ( ZDO XVI. , 105 ), 1516 však pustá ( ZDO XVIII. , 16 ). Na polohu vsi upozornil nejprve Vincenc Prasek  v poznámce  KP VII. , 117. Přesnou její polohu udává katastrální mapa obce Moravské Prusy z roku 1826, která uvádí západně od Moravských Prus nově založenou kolonii Tlustomazek, jinak Zouvalka.

 

Budějovice

Roku 1388 biskup Mikuláš zastavil zboží melické markraběti Joštovi. Při zboží jmenuje se tehdy díl městečka Pustiměře a vsi Drysice, Želeč a Budwicz ( CDM XI. , 527 ). Budějovice zanikly v obvodu těchto vsí, možná že u Želče, kde katastrální mapa z roku 1826 jmenuje trať Durstaty.

 

Nové sady, Neustift. V biskupském urbáři z roku 1465 ( Lechner, Die altesten Belehnungsbucher etc. , I. , 125 ) jmenuje se u Podivic pustá ves Newstift. Tato ves byla odlišná od Nebštychu u Brodku, který byl na zboží alodním, i od později založených Nových Sadů u Studnic.

 

Krakovice

V biskupském urbáři z roku 1465 ( Lechner, 1. c., I., 121 ) jmenuje se bývalá ves Krakowicz, jejichž pozemků užívali tehdy brňanští. Ves zanikla v nejbližším okolí Brňan v blíže neznámé poloze.

 

Marchanice, Murchnovice, Markvartice

Ves byla již 1407 pustá na zboží kláštera pustiměřského ( CDM XIII. , 498 ) . Roku 1539 drželi pozemky pusté vsi Marchanic vyškovští měšťané ( Státní archiv v Kroměříži, G III, a

2/3 ). Tereziánský katastr panství vyškovského uvádí ve vyškovském katastru trať In Marhanitzer feld a v katastru pustiměřském trať Na Marhansku. Na katastrální mapě Německých Prus z roku 1826 je mezi brněnskou silnicí a potokem Marchankou zaznačena trať marchanský pole.

 

Budonice

Ves se nacházela 1 kmSSZ od Drnovic ve výšce cca 295 m.n.m. Na jejím místě v SZ části Budonické louky lze nalézt značné množství keramických zlomků.

 

Lipina

Ves se nacházela na rozhraní dnešních katastrů Lhoty a Opatovic. První písemná zpráva o Lipině je z roku 1379, další jsou z let 1381, 1437 a1466. Osada zanikla pravděpodobně na přelomu 15. a16. století.

 

Městečko Hrádek

Zaniklé městečko Hrádek leží ve vzdálenosti cca 1,5 kmJZ od středu vsi Rychtářova ve výšce 400 m.n.m. těsně pod zříceninou hradu Stagnov ( Hrádek ). Městečko vzniklo pravděpodobně krátce po vybudování hradu Stagnova, který se prvně připomíná roku 1381. V listinách se připomíná v roce 1481 jako majetek pánů z Kravař. V letech 1510 a1511 se uvádí jako pusté. Dosud nasbíraná keramika je zařaditelná od poloviny 13. do poloviny 15. století.

 

Ovčinec

Ves ležela 3,5 kmjižně od Studnic a 3 kmSZ od Rychtářova ve výšce 450 m.n.m. Jediná písemná zmínka o vsi, již jako pusté, je z roku 1526. Nalezená keramika určuje život v osadě  )mezi polovinou 13. a  polovinou 14. století.

 

Mechlov ( Mechnov )

Zaniklá osada leží 1,5 kmJJZ od Studnic. Jediná písemná zmínka o vsi je z roku 1342, kdy Kateřina z Boskovic daruje kostelu ve Studnicích dva lány poplatné s 1 apůl lánu pustého, náležejících vsi Mechnovu.  

 

Schreynern

Ves ležela 1,7 kmJJV od Krásenska ve výši 480 - 500 m.n.m. V písemných pramenech je citována v letech 1348 a1351, kdy byla společně s Krásenskem majetkem pustiměřského kláštera. Nasbírané keramické střepy v této lokalitě pocházejí ze 13. až první poloviny 14. století.

 

 

Historie jednotlivých částí Vyškova :

 

Součástí Vyškova je také katastrální území ve středověku zaniklé vsi Marchanice.

 

Brňany, německy Brindlitz.

Ves lidí usedlých na místě, kde byl brn, tj. hlína. Možná však i sídlo, založené z Brna.

V polovině 13. století tu koupil biskup Bruno od Raclava z Želče 11 lánů ( Brennan ). Roku 1389 jmenuje se ves mezi lény obvodu mejlického. Roku 1403 Petr z Petřvaldu přijal léno na 6 lánů před Vyškovem slove Brnění. Roku 1408 přijal léno na Brňany Jan Lysek z Brandýsa. V letech 1444 – 1448 držel lénem Brňany, Drysice a Želeč Oldřich z Miličína, jehož manželka byla Anna z Doloplaz. Roku 1460 obdržely Brňany od biskupa odúmrť a roku 1465 jsou jmenovány mezi biskupskými mensálními statky. V 15. století tu byla fara, která však zanikla. Po roce 1945 byly Brňany připojeny k Vyškovu.

 

Křečkovice

Ves tvořící dříve statek kapituly olomoucké. Byla roku 1389 lénem biskupským. Roku 1405 Markvart Brázda držel tu lénem kolonisovaný dvůr. Roku 1463 se tu jmenuje mlýn. Roku 1465 náležela ves k mensálním statkům biskupským. Po roce 1939 byly Křečkovice připojeny k Vyškovu.

 

Nosálovice

Od osobního jména Nosál. Jejich součástí je kolonie Nouzka od abstraktního nouze, založená v novověku. V prvé polovině 14. století byly Nosálovice rozděleny v několik dílů, které sjednocoval starobrněnský klášter králové. Roku 1342 Zbyněk z Bukoviny odkázal témuž klášteru dvůr  v Nosálovicích, který držel zástavou od pánů z Lipého. V roce Zdislav z Vajtmile prodal své zboží v Nosálovicích klášteru a 1349 Mareš Doubravice z Drnovic zastavil klášteru Králové v Nosálovicích lán úročící 5 fertonů. Klášterní dvůr v Nosálovicích byl za válek hustiských zcizen, ale klášter se k němu hlásil ješte roku 1481. Roku 1387 měl některé zboží v Nosálovicích  Květ. Pak náležela polovice Nosálovic k panství račickému a Dobeš Černohorský z Boskovic ji prodal roku 1531 biskupu. K Vyškovu byly připojeny v roce 1942.

 

Křižanovice u Vyškova

Zpráva z roku 1131 v listině biskupa Jindřicha Zdíka se týká Křižanovic na Slavkovsku. První zmínka o Křižanovicích u Vyškova je z roku 1408, kdy Artleb z Říčan přijal od biskupa léno na Křižanovice.

 

Topolany

Podle sídla u topolů. Poprvé se připomínají roku 1349, kdy držel díl vsi Jarohněv z Buchlovic a jeho bratři ( na díle byl i dvůr ). Po Jarohněvově smrti připadlo jeho zboží markarbí Joštovi. Později část vsi patřila klášteru pustiměřskému. Pustiměři a mikroregionu Melicko se budeme věnovat v další části.

 

Mikroregion Melicko

Nedaleko odtud vedla stará obchodní cesta spojující oblast dnešní Vídně s pobřežím Baltského moře na území Polska. Nejstarší archeologické nálezy nás zavádějí až do mladší doby kamenné, kdy byly osídleny jihovýchodní okrajové svahy Drahanské vrchoviny v okolí dnešní Pustiměře. Na počátku doby bronzové bylo pravděpodobně osídleno Hradiště u Zelené Hory, jehož rozkvět nastal v období Sámovy říše a pokračoval i v období říše Velkomoravské a za Přemyslovců. Všechny obce mikroregionu s výjimkou Zelené Hory a Radslaviček, které jsou dnes součástí Radslavic, byly založeny na konci a v průběhu 12. století. Pustiměř a Drysice byly v té době zeměpanskou vsí. Radslavice a Podivice malou osadou obklopenou lesy. Hrad zbudovaný olomouckým biskupem na místě, kde snad původně stával přemyslovský románský hrádek ( okolo roku 1300 ), byl v té době nazýván Horní Melice, Dolní Melice byl zván hrad u Zelené Hory. Lení páni na obou hradech u Pustiměře se nazývali pány z Melic. Oba hrady byly zbořeny za husitských válek a nikdy nebyly obnoveny.

 

Pustiměř ( Zelená hora ) 

Název pochází pravděpodobně od složeného osobního jména Pustimír. V roce 1942 byly sloučeny s obcí Pustiměřské Prusy. Nejstarší zprávu o Pustiměři nacházíme ve falzu z 12. století kladeném po rok 1046, podle něhož kníže Břetislav I. Daroval kapitule staroboleslavské roční úrok 1 hřivnu a dva voly z pustiměřského hradu. Na nepravé ostrožně mezi Pustiměří a Zelenou Horou se nachází lokalita, jejíž historie osídlení sahá až někdy k roku 2000 před naším letopočtem. Hradiště zde stávalo jak v dobách Sámovy, tak i  Velkomoravské říše. V údobí kolem roku 1050  byla Pustiměř významným opěrným bodem českého krále Břetislava I. na Moravě a patrně již tehdy se stala sídlem župy. Zchátralé přemyslovské hradiště získalo olomoucké biskupství a kolem poloviny 13. století na něm vznikl kamenný hrad, který se prvně připomíná roku 1277. Jeho zakladatelem je pravděpodobně biskup Bruno ze Šaumburku, který držel na Moravě mnohé statky a byl významným kolonizátorem řídce obydlených území v této oblasti. Roku 1279 dal pustiměřské zboží v léno Konrádovi z Jarohněvic a roku 1299 se uvádí man Dětřich z Pustiměře. V roce 1322 byla postavena hradní kaple, kterou vysvětil biskup Konrád. Ve třicátých letech 14. století hrad přestal plnit svoji funkci a byl opuštěn. Jeho následovníkem byl nově postavený hrad Melice. Hrad Pustiměř měl tvar trojúhelníka. Na zúžené čelní straně stál pravděpodobně bergfrit. Významným obranným prvkem byly poloválcové věžice, vystupující z čela hradebních úseků. K hradu se dostaneme ze zatáčky silnice na jihozápadním konci Zelené Hory. Nejzávažnější změnou v dějinách Pustiměře bylo založení ženského benediktinského kláštera roku 1340 olomouckým biskupem Janem Volkem, nemanželským synem krále Václava II.. Biskup Jan dovolil roku 1344 klášteru spojit potok, který tekl z hory Mansberku, s potokem, který ústil do téhož, a s vodou z pramene pod vinicemi v jeden tok a zřídit při něm dva rybníky a dva mlýny. Dále koupil tvrz a díl Švábenic a vsi Schreynern, díl Prus u Pustiměře, Schonfeld ( nyní Krásensko ) a díl Ondratic a daroval 1348 totéž klášteru a 1348 daroval klášteru pozemek, na němž byl klášter vystavěn.Součástí Pustiměře jsou Pustiměřské Prusy. Původně se jmenovaly Německé Prusy. Ve století 14. byly zvány zpravidla Prusy u Pustiměře. Snad náležely v prvé polovině 14. století pánům ze Švábenic. Kolem roku 1322 je měl v zástavě Záviše z Potštátu. Některé zboží tu skoupil biskup Jan Volek a daroval je roku 1348 klášteru pustiměřskému, který postupně nabyl většinu vsi. Roku 1364 Václav Strniště z Prus a jeho syn Lovek postoupil klášteru několik lánů a podsedků v Prusích a zboží v Ondraticích. Roku 1359 prodal klášteru Buešek z Melic půl lánu v Prusích. Roku 1378 se tu jmenuje klášterní dvůr a 1404 klášter prodal Michalovi emfyteuticky lázeň v Prusích, aby z ní platil ročně půl druhé hřivny. Vedle toho zůstával tu také majetek zemanský. Roku 1349 Rejčka držela v Prusích tři lány. Do roku 1356 tu měla Hylgunga, manželka Václava Strniště z Prus, 6 lánů úročních. Podle urbáře z roku 1465 vycházely některé platy z Prus biskupské komoře. K tomu ještě byl v Prusích biskupský dvůr.

 

Poznámka

Podle František Fišer, k nejstarší minulosti Vyškova : Mluvíme – li o Pustiměři a přidržíme - li se mínění V. Novotného, Čes. Děj. I. 1, p. 499, že župy v obvyklém  ( territoriálním ) významu slova u nás neexistovaly a užijeme označení hradský okrsek, je vhodno upozornit, že Pustiměř nebyl hradský okrsek chudý, že tu bylo asi dostatek pracujícího lidu, půda byla velmi úrodná, že byl schopen dávat značné dávky. Když český král Vratislav II. ( či již jeho otec kníže Břetislav I. ) zakládaje kapitulní kostel boleslavský v XI. století ( CDB I. č.382, p. 361 ), kolem roku 1052, nadal, opatřil jej četnými příjmy nejen z Čech, nýbrž i z Moravy, určil pustiměřskému hradskému okrsku dávati do Staré Boleslavě ročně hřivnu stříbra a dva voly, tj. dávku stejně velkou, jakou určil největším hradským okrskům moravským, Olomouci, Brnu, Přerovu, Znojmu a Rokytnici a dvakrát větší, než jakou odváděly Hodonín, Břeclav, Spytihněv a Starchotín.

 

M e l i c e  ( Mejlice, Melnice )

Asi l km severně od Pustiměře se nacházejí nepatrné zbytky poměrně rozlehlého gotického hradu, který se prvně připomíná roku 1339. Jeho stavitelem byl biskup Jan Volek, nemanželský syn krále Václava II. Hrad nahradil ve funkci střediska biskupských statků na Vyškovsku zaniklý hrad v Pustiměři, který pravděpodobně posloužil jako zdroj stavebního materiálu na toto nové sídlo. Hrad spravovali biskupští leníci, roku 1353 se uvádějí Heilein a Mikuláš z Mejlic, roku 1362 Ješek Šram a Janoš z Mejlic, roku 1373 Ješek a Alšík z Mejlic, a roku 1380 Majnuš a Ješek z Mejlic. Biskup Mikuláš zastavil Melice roku 1383 markraběti Joštovi, v roce 1401 držel hrad zástavní věřitel Heralt z Kunštátu. Roku 1404 se připomíná hradní kaple, jejíž pozůstatky byly objeveny při archeologických vykopávkách. Před rokem 1408 držel Melice v zástavě Znata z Mejlic a roku 1410 dolanský převor Štěpán. Hrad Melice byl v roce 1423 dobyt husity a možná, že byl po určitou dobu opěrným bodem jejich vojsk. V každém případě byl za husitských válek zničen, protože roku 1439 se uvádí jako rozbořený, srovnaný se zemí. Hrad se skládal ze dvou částí. Výkop odkryl větší část pravidelné čtyřkřídlé dispozice, která připomíná rozvrhy hradů Karla IV. Důsledná zástavba po celém obvodu ale navozuje dojem kastelu, nebo pozdějších zámeckých sídel. Přehradí, které bylo též kamenné, mělo délku 120 metrů, a jeho rozloha a zástavba dokonce vedly k uvádění dvou melických hradů. Zřícenina leží ve vojenském výcvikovém prostoru a je veřejnosti nepřístupná.

 

Zelená Hora

Podle náhorního, kopcovitého terénu, což také dokazuje dřívější název Kopčany. V katastru Zelené Hory je zřícenina hradu Melice. Zelenou Horou se nebudeme zabývat, protože vznikla na odlesněné půdě na pustiměřském katastru v roce 1765.

 

Radslavice

Vesnice byla vždy součástí račického panství. První písemná zpráva o její existenci pochází z roku z 15. století, kdy Jiří z Kravař dal v roku 1450 vlastním bratřím Štěpánovi a Petrovi ze Studnic listinu na svobodnou rychtu v Raclavicích s lánem, dal jim právo honit zajíce, mít dvě tenata zaječí a dva chrty. Páni z Kravař byli nejmocnějšími středověkými majiteli račického hradu a panství. Vládli zde od roku 1399 do roku 1466. V roce 1950 byly k Radslavicím připojeny sousední Radslavičky, založené jako dominikální osada v roce 1764 na vyklučené lesní půdě. Na skalní ostrožině nedaleko obce ( dnes nazývané Hradisko ) se nacházelo staré slovanské hradiště. Archeologický průzum odkryl stopy kultur z různých období : starší a mladší doba kamenná, starší a mladší doba bronzová, doba železná, velkomoravské období. Dodnes jsou tu patrné výrazné zbytky opevnění v podobě valu. Není vyloučeno, že a tomto místě stával i románský hrad. Radslavice stejně jako nedaleká ves Radslavičky nejsou dosud součástí Vyškova, přestože jsou na dohled od něj.

 

Podivice

Od osobního jména Podiva. První písemné zmínky o Podivicích pocházejí z počátku 12. století, kdy se zemské archivy zmiňují o Podivicích jako o starobylé osadě. Náležely již roku 1131 olomouckému kostelu. Roku 1465 patřily k mensálním statkům biskupským. Lesy byly bohatým zdrojem dančí jelení zvěře, pro niž byla v 15. století pod Stříbrnou horou zřízena první obora na území tehdejších Zemí koruny české V lesích se dobývala na Stříbrné hoře stříbrná a olověná ruda. Biskup Tas zde založil rybník. Dosud nejsou součástí Vyškova.

 

Poznámka

Existuje i jiný výklad jména obce. Jméno Podivice, dříve Poděvice i Poděvič je nejspíše odvozeno od jména pohanské bohyně Poděva.

 

Drysice

Již jméno Drysic svědčí, že tato obec náleží mezi nejstarší osady moravské. Předně je to tak zvané jméno čelední, pocházející z doby, kdy obec byla obývána jediným rodem, potomky stejného předka, jehož jménem rod i obec byly nazývány. Vznikla v době, kdy veškerá půda i stáda dobytka náleely nedílně celému rodu. Muž, který byl předkem rodu Drysice obývajícího, se jmenoval Držislav, či zkráceně Drs. Správné jméno obce mělo by znít Držislavice nebo zkráceně Drsice. Podle jména vznikla obec již před koncem 11. století, snad v století desátém. V listinných pramenech uvádějí se Drysice v době mnohem pozdější. Náležely původně jako celé vyškovsko knížatům moravským, případně českým králům. Král Přemysl Otakar I. Daroval v červenci roku 1201 biskupskému chrámu sv. Václava v Olomouci ves Drysice ( psáno Drissich ), ( Friedrich, Codex diplomaticus Bohemiae, II.22 ). Odtud náležela ves biskupství olomouckému. Olomoucký biskup Robert daroval roku 1232 kostelu svatého Panthaleona v Pustiměři popluží v Drysicích ( Codex diplomaticus Moraviae, II. 220 ). To je druhá zpráva o obci. Ta jasně svědčí, že Drysice nebyly tehdy zasaženy ještě německou kolonisací, ani proměnou na právo zákupní, neboť uvádějí se po starém slovanském způsobu popluží ( to je kus země, který zoral jeden člověk s potahem za jediný den ) a nikoliv lány. Biskup olomoucký Bruno ze Schauenburku, ponechal k biskupství přímo jen část biskupských statků ( statky mensální ), převážnou část rozdělil po způsobu své vlasti ( severního Německa ) na větší i menší statky, které udílel v léno ( do doživotního držení ) tak zvaným manům, kteří mu z léna sloužili vojensky, konali různé služby a platili peněžitý plat i různé dávky. Tak byly Drysice rozděleny na část mensální a část manskou. Část Drysic náležela jako manství biskupské držitelům hradu Mejlic

 

Želeč

Nejstarší zprávu o Želči nacházíme v listině biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1131, kdy tu náleželo 1 popluží olomouckému kostelu. Kolem roku 1250 se psal Radslav z Želče.

 

D ě d i c e 

Od osobního jména Děd nebo podle dědiců, svobodných lidí, kteří dědili. Náležejí mezi nejstarší slovanské osady na Moravě. V roce 1131 náleželo tu jedno popluží kostelu olomouckému. V letech 1278 – 1295 psal se Milota z Dědic ( 1295 de Tiediz ) z rodu Benešoviců. Albert a Petr ze Šternberka ( manželkou Petrovou byla 1381 Anna ) potvrdili 1372 Dědicím výroční trh, osvobodili je od odůmrti a pustili roboty pod plat. Petr z Kravař prodal 1397 ( int. 1398 ) v Dědicích 17 lánů bez čtvrti, 6 krčem a 4 podsedky v té části, která leží k Vyškovu, klášteru lanškrounskému a 1406 potvrdil privilegia, což učinil i Jiří z Kravař. Jeho dcera Kunka z Kravař odkázala statek dědický Ladislavovi z Boskovic a při dílčích smlouvách mezi Dobšem a Janem Černohorským z Boskovic podržel statek Dobeš, jenž dal v roce 1533 Dědicím, Lhotě, Opatovicím, Radslavicím a Rychtářovu roboty pod plat a intabuloval 1537 díl Dědic s podacím, Lhotu, Opatovice, Radslavice a Rychtářov s pustým hradem ( prodej za 6800 zl. Mor. ) Janovi z Pernštejna. Roku 1460 potvrdil král Jiříklášteru lanškrounskému držení dílu Dědic, porostliny Budětska s dubovým lesem, Laškova a Nezamyslic. Roku 1493 pohnal klášter lanškrounský Kunku z Kravař, že sahá na klášterní lidi v Dědicích. Dědice jsou dnes součástí Vyškova. Nacházejí se zde nepatrné zbytky rozsáhlého hradu, který patřil Milotovi z Dědic, jenž se uvádí v listinách v letech 1278 - 1295. Milota z Dědic je ze starší literatury znám jako údajný zrádce Přemysla Otakara II. na Moravském poli, což bylo mnohokrát zpochybněno. Přímá zpráva o hradu je až z roku 1381, kdy je nazýván jako Starý Hrad. V té době ho vlastní Albert a Petr ze Šternberka, roku 1397 Petr z Kravař a v roce 1442 Jiří z Kravař. Hrad Dědice však byl s největší pravděpodobností opuštěn již před husitskými válkami, a to zejména z důvodu své nadměrné velikosti. Jako pustý se uvádí ještě v roce 1526. Hrad se skládal z přehradí a vlastního hradu, na jehož místě stojí v současné době hlediště a pódium letního divadla. Přístup k hradu je z Dědic po červené turistické stezce, odbočka v osadě Hamiltony. Zdá se, že poměrně záhy získaly Dědice i hrdelní právo, o němž však máme jen velmi málo zpráv. Pravděpodobně již v průběhu 17. století zanikly na vyškovsku hrdelní soudy v Dědicích, v Habrovanech a ve Vážanech nad Litavou, v roce 1729 byly na základě prvního soupisu hrdelních soudů, které si vyžádaly nejvyšší státní úřady, zrušeny soudy v Račicích ( do obvodu račického soudu zřejmě patřily i Drnovice ) a ve Švábenicích. Až do tereziánských reforem asi působily hrdelní soudy v Bučovicích, v Ivanovicích na Hané, v Rousínově, ve Slavkově a nejvýznamnější hrdelní soud okresu ve Vyškově. Nejstarší doklady o styku většiny místních soudů v obvodu současného vyškovského okresu s brněnským vrchním právem jsou v Archivu města Brna.

Nejvýznamnějším hrdelním soudem na vyškovsku byl hrdelní soud ve Vyškově. O tomto soudě máme nejméně písemných zpráv. Vincenc Prasek se domníval, že Vyškov hledal jako biskupské město asi naučení v Kroměříži. Tuto domněnku písemné prameny nepotvrzují. Jisté je, že stejně jako Kroměříž, která obdržela brněnské právo již v roce 1290, se i Vyškov řídil brněnským právem. V Brně hledal naučení již před rokem 1355 auž v této době soudil i hrdelní zločiny. Mezi městy a městečky, která hledala v Brně naučení, patřil Vyškov mezi ta města širšího právního obvodu, která si udržela vlastní hrdelní pravomoc a do Brna se obracela o naučení jen ve složitých případech, především občanskoprávních. Vyškovská šibenice ( a popraviště ) stála tam, kde dříve býval rybník malá Jandovka. Dá se říct, před Hypernovou ve směru od Brna. Existuje zobrazení okolí zámecké zahrady, kde je trať Spravedlnost kousek za zámeckou zahradou.Vlastní obvod vyškovského soudu asi tvořily původně vsi náležjící k biskupskému hradu Mejlice, tj. Drysice a Želeč a další vsi postupně se tvořícího vyškovského panství. V druhé polovině 17. století potvrzovala rozsudky vyškovského hrdelního soudu olomoucká vrchnost.

 

Poznámka

Dne 28. září 1622 Purkmistr a rada města Vyškova potvrzují dřívější privilegia Jiřího z Kravař a na Strážnici, pána na Plumlově, udělená městečku Dědicím

Dne 4. dubna 1694 Jiří Protivec Jan Žalkovský ze Žalkovic a na Víceměřicích, Dědicích a Hošticích potvrzuje listiny vydané pro městečko Dědice z let 1372 – 1679.

Dne 15. března 1794, ve Vídni František II. potvrzuje městečku Dědicím dosavadní privilegia.

 

 

( 4 )

Jednou z verzí je i následující :

Dne 26.srpna 1278 proběhla bitva na Moravském poli. Konkrétníinformace k bitvě chybějí. Na Rudolfově straně byli Turci a Matúš Čák Trenčianský. Využili válečné lsti - vyčlenili oddíl a schovali ho v záloze. Dvě hodiny po začátku boje nebyl stále jasný vítěz. V řadách Přemysla se objevil zmatek - objevil se připravený oddíl. Milota z Dědic ( nyní části města Vyškov ) chtěl Rudolfa překvapit, s částí vojska se dal na ústup. Zbytek vojska si myslí, že je to útěk, proto také ustupují. Dodnes není jasné, zda Milota chtěl zachránit bitvu, nebo utéct. Přemysl byl údajně zajat, pak zavražděn. Ale nejspíše padl v boji.

 

Centrem další části byly dlouho Račice, předtím ale Drnovice. Račice se v písemných pramenech poprvé připomínají roku 1227, kdy jsou uvedeny v závěti Kojaty z mostecké větve rodu Hrabišiců. Po velkou část 13. století jsou však centrem regionu, nepochybně díky výhodnější poloze v údolí a tím i snadnější dostupnosti sousední Drnovice. I ty jsou součástí zmíněného testamentu. Kojata obě vsi obdržel v blíže neurčené době ( patrně v prvních desetiletích 13. století ) zřejmě odměnou za dobré služby od zeměpána. Na základě jeho poslední vůle ( byl bezdětný ) se Račice a Drnovice dostávají do rukou jeho příbuzných Eufemie a Svatoňky ( Svatochny ). Dar nepochybně souvisel se skutečností, že sestry se provdaly za příslušníky poměrně silného rodu pánů ze Švábenic, za bratry Slavibora a Idíka ( Egidia ), syny Miliče ze Švábenic. Od této chvíle spolu dějiny obou vsí velmi úzce souvisí. V Drnovicích zřejmě od poloviny 14. století existoval markraběcí dvůr, který markrabě Jošt zapsal roku 1379 Damiánovi z Puklicovi z Četkovic do života s povinností konat obvyklé služby jako markraběcí manové (  CDM XV, č.200, dá se srovnat s Baletka, T. : Dvůr, rezidence a kancelář, s. 415,416, viz též Pilnáček, J. : Staromoravští rodové, Brno, druhé vydání, s.179 ). V roce 1390 Jošt zapsal dotčený dvůr i s dvěma chalupami Petrovi ze Šternberka ( ZDB VII, 810 ). Na Drnovicích i v dalších letech zapisovali páni z Kravař věna či platy. Jak se zdá , páni z Kravař využívali svého drnovického majetku k zajištění různých drobných dočasných závazků nebo majetkových povinností, které měli vůči představitelům drobné šlechty. Tato skutečnost popírá původní představu o vývoji račického panství jako jednolitého majetkového komplexu. Přitom Drnovice byly největší a nejbohatší vsí celého panství. ( Dá se srovnat Mlateček, K. : Od první písemné zmínky, s. 42n. ).

 

Drnovice

Patří mezi nejstarší vsi celého vyškovska. Od osobního jména Drn. Jméno Drnouice se poprvé uvádí ve falzu knížete Břetislava I. Pro staroboleslavskou kolegiální kapitulu z roku 1046. V tomto případě není možné rozhodnout, zda se jedná o Drnovice nebo Drnholec na Břeclavsku. Další zmínku o Drnovicích z roku 1104 ( drinouici cum vinea et cum cultore vinee et cum tabernario ) uvedenou v dodatku Třebíčského ( někdy též Brněnského nebo Bretholzova ) rukopisu Kosmovy kroniky považuje autor příspěvku ve Vyškovském sborníku IV ( Sborník Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archívu ve Vyškově, K nejstarším dějinám Račic, Karel Mlateček, str. 9) i přes některé nejasnosti za nezpochybnitelnou.

 

Podle Ladislav Hosák, příspěvky k historickému místopisu vyškovska, str. 57 tu roku 1131 patřili ( dernouicih ) 4 popluží kostelu olomouckému. Kojata z rodu Hrabišiců daroval roku 1227 Drnovice svým příbuzným Eufemii a Svatoňce. Dále se po Drnovicích psali příslušníci Hrabišiců . 1246 Slavibor, 1272 – 1286 Kojata, 1275 Ješoň z Drnovic. Z jiných rodů pak Vilém a 1399 Markvart z Drnovic. Dále náležely Drnovice k panství račickému. Markrabí Jošt dal roku 1379 Damiánovi Puklici z Cetkovic dvůr v Drnovicích do života. Roku 1419 drželi Drnovice zástavou od Jindřicha z Kravař Bedřich Motyčka z Lilče a Licek z Lilče. Fara se připomíná roku 1417.

 

V jihovýchodní oblasti Drahanské vrchoviny vzniklo ve středověku hned několik hradů. Biskupská Pustiměř s blízkými Melicemi, hrad Dědice v části Vyškova zvané Hamiltony, Kuchlov a Stagnov v lesích mezi Ruprechtovem a Rychtářovem, hrad v Račicích a Vildenberk u Pozořic – jezer. Vstup do severovýchodní části Vyškovské brány pak střežily pevné hrady Švábenice a johanitský Orlov, vybudované na ostrožnách Litenčické pahorkatiny. Ještě za vlády Přemyslovců doplnil tento počet hrad Luleč, který přešel do predikátu rytířského rodu rozšířeného po celé střední a jihovýchodní Moravě. Ležel na kopci jihovýchodního výběžku Drahanské vrchoviny. Kopec byl kdysi  znám pod názvem Liliová hora, což bylo reminiscencí na starou tiskárnu In Monte Liliorum, která tam působila v letech 1528 – 1536. Dnes se tomuto vrchu říká Svatý Martin, podle pozdně barokního kostela z let 1751 – 1753, který stojí na jeho vrcholu a tvoří dominantu širokého okolí. Písemné prameny se o hradu v Lulči zmiňují až roku 1406, tj. krátce před zánikem lokality, kdy bratři Bedřich Motyčka a Licek z Lilče spolu s Dětochem z Lilče odstoupili své podíly na hradě s majetky v jeho okolí Bedřichovi staršímu z Lilče ( ZDB VIII, 373 – 375 ). Do té doby prameny o hradu mlčí, přestože archeologický materiál jednoznačně prokázal jeho dřívější existenci. V predikátu máme Luleč poprvé zastoupenu r. 1349, kdy se uvádí jméno Fridricha z Lulče ( CDM VII, 937 ). V knize : Vojta Kramář, Dějiny Lulče se na straně 3 uvádí : 1348 – V zemských deskách, které pro kraje Brno a Olomouc zavedl v roce 1348 Karel IV., se od tohoto letopočtu objevují první písemné zmínky o Lulči. Téhož roku měl údajně zemřít zeman  Výpustek z Lulče a na Lulči, jehož chotí byla Ofka, kteří měli dva syny, Lucka ( Ladislava ) , Čeňka a dceru  Šípku. Na základě archeologických rozborů se můžeme předběžně domnívat, že lulečský hrad vznikl za episkopátu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka ) 1245 – 1281 ) a byl vybudován některým z jeho manů k zajištění biskupských majetků ve vyškovské bráně, především v podhradí ležících Nemojan, které se připomínají jako majetek olomouckého kostela již ve známé Zdíkově listině z r. 1141. Velice význačný se zdá pro historiografii hradu fakt, že v dosavadním souboru archeologického materiálu není prozatím zastoupena vyspělejší keramika 15. století. Také archivní prameny jakoby dosvědčovaly opuštění hradu během husitských válek. Hrad v roce 1418 získal man olomouckého biskupa Jana Železného Diva z Lilče. Po jeho smrti ho zdědila jeho dcera Eliška, která ale roku 1448 sedí na Kyjově ( Hurt, Kyjovsko, 276 ) a když získává Dobromilice, odchází na tamější tvrz ( ZDO X109 ). Tento nezájem Elišky z Lilče o svůj hrad lze vysvětlit jediným způsobem – že se na něm nedalo bydlet. Hrad zřejmě zanikl za husitských válek, snad ještě roku 1423, ale byl později obnoven. Eliška z Lilče totiž měla v letech 1437 – 1464 o Dobromilice závažný spor s Johankou z Lilče, proto snad bylo nezbytné postarat se o obnovu zničeného sídla v Lulči. Hrad byl sice opraven, ale nejméně od roku 1464 nesloužil jako šlechtické sídlo, poněvadž jeho úlohu převzala tvrz v Dobromilicích. Roku 1490 se přesto vkládá do zemských desek existující hrad Luleč s dvorem a kostelním podacím, ves Nemojany a mlýn s několika lány v Tučapech ( ZDB XVI, 87 ), což by nasvědčovalo obnovení hradu Eliškou z Lilče. Jako poslední důkaz zničení hradu v husitských válkách je možné uvést mizející tradici, že ostrožna Kolovratnice byla nástupištěm husitů proti místnímu hradu. Roku 1490 se stává Václav z Ludanic majitelem lulečského hradu. Roku 1522 se objevují majitelé Jan Čeloud z Pálovic a Jindřich Bítovský z Lichtenburka. Lze se domnívat, že Jindřicha Bítovského z Lichtenburka a Jana Čelouda z Pálovic pověřili prodejem lulečského panství Václavovi dědicové, pokud to neudělal on sám ještě před svou smrtí. Takže zřejmě nebyli majiteli panství, ale pouze vykonavateli závěti. Roku 1522 sepsali na Bítově kupní smlouvu vloženou o rok později do desk ( ZDB XXI, 7 ), kde prodali panství i s pustým hradem Janu Dubčanskému ze Zdenína. Hrad se naposled v pramenech uvádí r. 1574 jako pustý zámek v Lilči. Roku 1751 byly jeho trosky používány jako stavební materiál pro stavbu nového kostela sv. Martina. Místo kde stával se dodnes nazývá Starý zámek.

 

L u l e č, někdy také Lileč, Liliová hora

Nejpravděpodobněji od osobního jména Lulek. Do roku 1925 byl úřední název Lulč. V. Brandl se domnívá, že pochází od osobního mužského jména Lulek, ve shodě se staročeským názvem stejnojmenné byliny, která se později přehláskou z U na I změnila na Lilek. Název Lulč je poprvé doložen v roce 1349, ale již o 13 roků později se objevuje tvar Lilč. Tento název platil po celá dvě století.. V 17. století se znovu začíná používat Lulč, přestože na mapě Moravy z roku 1881 je uveden tvar Lilč. Přestože Lulč i Lilč byly názvy mužského rodu a odpovídaly i původnímu jménu Lulek, je dnešní název Luleč, který dostala obec k 1. lednu 1925 na základě tehdejšího vládního zákona, ženského rodu. Kněžna Libuše na cestě Moravou napájela koně své družiny v lesním prameni. Podle pověsti mělo to být u studánky v místech nynějšího kouplaiště. Studánka byla při rozšiřování hřiště s výstavbou prodejního kiosku zasypána. V Lulči stál hrad, předtím hradisko. Licek z Lilče, manžel Kateřiny z Dobromilic, uzavřel s jejím otcem Přibíkem na Dobromilicích spolek a tím získal později celou vesnici s tvrzí do svého majetku. Nemovitosti v Lulči zapsal roku 1412 Karlovi jeho bratr Licek z Lilče, manžel Kateřiny z Dobromilic.jedná se o jednoho z žijících Licků, jejichž přesné rozlišení je dosti komplikované vzhledem k tomu, že prameny uvádějí jednoho Licka jako syna Výpustkova, druhého jako bratra Bedřicha staršího, jiného zase jako jeho syna. Ačkoli se to může zdát nepochopitelné, zachovala se o této rodině až do 20. století lidová pověst, kterou si navzájem vyprávěli občané malé, kdysi německé vesničky Rudoltice na Šumpersku ( asi 9 kilometrůsv od Šumperka ). Podle ní unesli mlynář Guntram a jeho žena Toleta ze msty Přibíkovi z Dobromilic syna, který později unesl, aniž to tušil, do Rudoltic vlastní sestru Kateřinu, manželku Licka z Lilče. Když pak Přibík s Lickem oba sourozence objevili v Rudolticích a zápletka se vyjasnila, spáchal Přibíkův syn sebevraždu, mlynářskou dvojici vzal čert a Přibík s Lickem vstoupili do kláštera dominikánů v Šumperku.

 

Na okraji plochého kopce nad vesnicí Luleč se nacházejí reliéfní pozůstatky stejnojmenného hradu. Těsně vedle hradních zbytků stojí dominanta krajiny - kostel sv. Martina, který byl vystavěn na místě původního středověkého kostela. Dle archeologických nálezů existoval život na hradě již koncem 13. století. Po hradu se poprvé píše v letech 1349 - 1373 Bedřich z Lulče. Roku 1390 se uvádějí bratři Ješek a Smil z Lulče, roku 1406 Dětoch a roku 1410 Hynek z Lulče. V roce 1418 intabuluje zboží Bedřich z Lulče svému synu Divovi. Za husitského tažení v roce 1423 je hrad dobyt, avšak později opraven. Roku 1430 se uvádí Mikeš a roku 1464 Karel z Lulče. V roce 1490 prodává Eliška z Lulče panství Václavovi z Ludanic. Když roku 1523 koupil zboží Jan Dubčanský ze Zdenína, byl hrad Luleč již pustý. Vlastní jádro hradu má šestiboký tvar, ale jeho vnitřní zástavba je neidentifikovatelná. Jednalo se patrně o hrad s plášťovou zdí. Přístup je od kostela sv. Martina. Na základě celostátáního slučování obcí došlo v roce 1976 ke sloučení Lulče, Nemojan a Tučap. Přičemž Tučapy jsou již dále od Vyškova. Obec Račice  - Pístovice úzce souvisí s Vyškovem, neboť Luleč má chatovou oblast, která navazuje na chatovou oblast Pístovic.

     

Račice 

Součástí Račic je obec Pístovice. Od osobního jména Pěst, nebo Písta. V následujícím textu se budeme zabývat Račicemi. Původ vesnice i stejnojmenného hradu, který stával na místě dnešního zámku, není znám. Zdá se, že vznikla z podhradí při založení hradu nebo brzy potom. Dnes nelze určit, zda v listě z roku 1227 jmenovaná ves Ratzici stála na nynějším či jiném místě. Kolem roku 1220 patřily Račice Kojatovi z Hněvína Mostu. Je to první historicky známý šlechtický majitel Račic. Mimo Račic mu patřilo ještě mnoho jiných statků jak v Čechách, tak i na Moravě. Pocházel ze staročeského panského rodu Hrabišiců, který měl ve znaku na zlatém pokladu umístěné dvoje černé hrábě napříč položené, každé o šesti kolících.  Členové tohoto rodu zastávali nejvyšší úřady v Čechách. On i jeho bratr Všebor byli předními zakladateli křížovnického kláštera v Praze na Zderaze. Kojata měl za manželku Vratislavu a zemřel bezdětný roku 1227. Testamentárně odkázal své statky, tj. i Račice svým neteřím Eufémii a Svatochně, které jsou také podle pověsti zakladatelkami hradu Račice budovaného v letech 1275 - 1285 na místě dnešního zámku. Pověst vypráví, že mezi oběma šlechtičnami vypukl spor o to, na kterém místě si mají své sídlo postavit. Přitom jedna z nich měla prohlásit: "Já si přeji postavit sídlo radši zde, než tam, kde ty si přeješ" a od onoho "radši zde" prý vzniklo jmého Račice. Pravděpodobnější je, že obec dostala své jmého podle potoka Rakovce, který tudy protéká a který byl od nepaměti známý tím, že byl plný raků.  Podle další verze název pochází od osobního jména Radek.

 

Hrad byl po roce 1570 přestavěný v renesanční zámek. Podle hradu se píše roku 1278 Milota ze Švábenic. Později se ho zmocnil loupežný rytíř Friduš z Linavy, jehož počínání ukončil Jan Lucemburský, který roku 1312 hrad oblehl a rozbořil. Obnovený hrad před polovinou 14. století drželi páni z Lipé, kteří v té době získali rozsáhlé statky v okolí. V roce 1376 držel hrad Račice s městečkem a vsi Drnovice, Pístovice, Sokolí, Ježkovice a Nosálovice biskup Albert ze Šternberka. Po něm drželi zboží  páni z Kravař, za nichž se hrad stal opěrným bodem husitů. Proto byl v roce 1422 obléhán a dobyt vojskem biskupa Jana Železného. Roku 1434 seděl na Račicích Petr z Konic a roku 1448 Vok z Holštejna. V roce 1466 drželi hrad opět Kravařové, resp. Kunka z Kravař, která vzala na toto zboží ve spolek Václava z Boskovic, který tu seděl ještě v roce 1480. Roku 1468 obsadil hrad Matyáš  Korvín, avšak panství drží nadále páni z Boskovic, kteří rozšiřují obytné plochy pozdně gotickým palácem. Roku 1510 se zde uvádí Ladislav z Boskovic a roku 1517 Dobeš z Boskovic. V roce 1562 postupuje Jan Jetřich z Boskovic panství, čítající hrad a městečko Račice, vsi Pístovice, Ježkovice, Drnovice, Ruprechtov, Surovice, a pusté vsi Vilémov a Sokolí, Albrechtovi Černohorskému z Boskovic. Roku 1568 kupuje zboží Hanuš Haugvic z Biskupic, který započal s přestavbou hradu v renesanční zámek. V roce 1585 získal panství Bernard Petřvaldský a po něm jeho syn Hanuš. Páni z Petřvaldu rozšířili zámek o další patro, dokončili lodžie a vybudovali renesanční předhradí. Pro roce 1620, kdy bylo panství císařským výnosem zkonfiskováno, se v držení zámku vystřídalo mnoho majitelů, z nichž je třeba uvést Jana Mundyho, který po roce 1830 provedl úpravy, jimiž objekt nabyl pozdně empírového vzhledu. Dostat se k zámku je jednoduché, leží na jihozápadní straně stejnojmenné obce.

 

Poznámka

V době sporů a třenic o korunu českou sídlel na hradě račickém rytíř Friduš z Linavy. Država tohoto mocného rytíře byla velmi rozsáhlá, nebo´t prostírala se na západ až ku samému vyškovu, nebo´t k tehdejšímu panství račickému náleželo nejen nynější panství račické a drnovské, nýbrž i z nynějšího panství vyškovského Rychtářov, Lhota, Dědice, Opatovice, Raclavice a Nosálovice, a na severu hluboko jako klín vražena byla do nemenší državy tehda velmi mocného knížete opavského Mikuláše, do državy to hradu plumlovského. A právě v nejsevernějším cípu tohoto klínu, v hlubokém rozsáhlém lese stál tenkrát pevný hrad Drahúš, nedaleko něhož na návrší rozkládalo se městečko Drahany. Hrad Drahúš i s městečkem Drahany patřil tehda též panu Friduši z Linavy. Má se zato, že roku 1322 zahynl v bitvě u Muhldorfa v Bavořích, kdež král Janpomáhal králi Ludvikovi proti Fridrichu Rakouskému.Podle  : Vyškovské noviny, 1896. Podle pověstí patřily Fridušovi i hrady Kuchlov a Stagnov ( Hrádek ) a hrad na Černově. Na Černově ale dost pravděpodobně nikdy hrad nestál. O všech třech lokalitách se vypráví pověsti o hledání Fridušových ukrytých pokladů. Jediným pokladem, který byl zachován po Fridušovi byla jeho železná ruka, která byla ukazována na račickém zámku, tak dlouho než se ztratila.

 

( 5 )

Zajímavou epizodu představuje působení Fridricha z Linavy na račickém hradu ( K dobývání račického hradu naposledy Mezník, J. : Lucemburská Morava 1310 – 1423, Praha 1999, s. 16 – 18, kde je i další literatura ). Zbraslavská kronika líčí událost v poněkud tendenčním duchu pouze jako akt rebelie skupiny loupeživých šlechticů, situace však tak jednoznačná nebyla ( FRB IV, s.179 ). Kromě Fridricha z Linavy a Artleba a Jimrama z Boskovic, které jmenuje Zbraslavská kronika, se vzpoury zúčastnili i další šlechtici a také mladší vévoda Mikuláš II., syn bývalého vévody opavského Mikuláše Opavského. ( FRB IV, s. 179,CDM VI, dodatek č.19, RBM III, č. 83 – listina z 20. července 1312, kterou český král udělil rebelům milost ). Je otázkou, zda by se mladší opavský Přemyslovec mohl zaplést s obyčejnými lapky. Právě jeho přítomnost by mohla naznačovat, že skutečným důvodem vzpoury byla nespokojenost s tím, že z rozhodnutí Jana Lucemburského nebylo jeho otci Mikuláši vráceno zpět Opavsko. ( Můžeme srovnat například s Mezník, J. : Lucemburská Morava, s. 16, kde je i další literatura, jan Lucemburský udělil Opavsko lénem Mikuláši II. 3. července 1318, tj. brzy poté, co se musel smířit s nespokojenými představiteli české a moravské šlechty, tamtéž s.18,19,27 ). Také J. Šusta nadhodil, že proti pouhé loupeživé družině, která by královskou moc jen stěží mohla ohrozit, by český král nechystal vojenskou výpravu. ( Šusta, J. : Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá – Počátky Lucemburské 1308 – 1320, Praha 2002 – fotoreprint druhého vydání z roku 1935, s. 149 – 152. J. Šusta zde naznačuje i spojitost s polskými událostmi a problémy Vladislava Lokýtka se vzpourou krakovského patriciátu a dalších měst, tento vztah se ale nepovažuje za prokázaný. ) na druhou stranu nemůžeme pominout, že Artleb z Boskovic jako jediný z účastníků vzpoury uprchl do ciziny. Stěží můžeme předpokládat, že by se angažoval v otázce Opavska více než mladý Mikuláš. Měl snad jiný speciální důvod, proč se krále bát ? Byl snad vůdcem povstalců, provinil se již dříve ? ( Jan Lucemburský vzal Artleba na milost až na přímluvu předních českých a moravských pánů v čele s Jindřichem z Lipé 5. května 1313, CDM VI, dodatek č.20, RBM III, č.135, Ke vzpouře též Štěpán, V. : K otázce vraždy krále Václava III. V Olomouci roku 1306, časopis Slezského muzea, serie B, 25, 1976, s. 131 ). Je možné, že se v jedné skupině odbojníků spojily dva různorodé proudy. Mikuláš Opavský bezesporu hledal způsoby, jak zvrátit negativní rozhodnutí Jana Lucemburského ohledně Opavska nebo alespoň dát najevo svůj nesouhlas. Snad se pokusil využít různých skupin, které se stabilně pohybovaly za hranicí zákona, ke svým účelům. Artleb pak mohl díky svému postavení tvořit prostředníka mezi Mikulášem a rytíři typu Fridricha z Linavy. A je jasné, že český král, když chtěl mít své zájmy ochráněné musel zasáhnout a vyvraždit nějaké množství lidí, aby akci potlačil ještě dříve, než se změní v organizované povstání.

 

( 6 )

V souvislosti s Račicemi se nabízí ještě další otázka. Jakým způsobem získal Fridrich z Linavy račický hrad. V poslední čtvrtině 13. století ustupují představitelé té větve pánů ze Švábenic, která vlastnila Drnovice, ze svých společenských pozic. Nedá se vyloučit, že Fridrich z Linavy se hradu a celého panství zmocnil v období po roce 1306, kdy původní majitelé již neměli dost prostředků na prosazení svých zájmů a kdy na Moravě vzhledem k slabé královské moci převládalo prakticky bezvládí. Jako poslední se po Račicích píše roku 1307 Vilém.

 

( 7 )

Pověsti a legendy Moravy a Slezska

Fridušovy poklady

Asi mezi lety 1306 – 1312 Helfríd z Linavy provedl násilnou výstavbu nového hradu na statku hradu Drahotuš. Hrad založil na pevné skále a obklopil jej nižší kamennou hradbou na oválném půdorysu, bez věže a jen s dřevěnými budovami. Hrad byl obležen a pravděpodobně dobyt a dědičně připadl Voku I. Z Kravař. Hrady Helfštýn a Drahotuš ležící proti sobě přes údolí, byly vždy spolu osudově spojeny. Helfštýn vznikl násilnou výstavbou na části drahotušského panství, oddělené rozvodněnou řekou od hradu Drahotuše. Proto nemohl nikdo zabránit rytíři Friduši z Linavy, aby si zde postavil loupežnický hrádek.

 

Podle pověsti ďábel vykopal bezednou studnu pro zakladatele hradu Friduše ( Helfrída ) z Linavy. Dodnes zde leží mechem porostlý kámen, který ďábel upustil, když Friduše odnášel do pekla. Dodnes leží u hradební zdi u vstupu ke studni. Ze studny vychází dlouhá tajná chodba, kterou mohl Friduš nepozorovaně prchnout z hradu. V podzemí jsou uloženy Fridušovy poklady, které za života naloupil. Hlídá je jeho duch v podobě velkého černého psa. Pod helfštýnskou hradní skálou je chodník zvaný Pohanec, ze kterého vede vstup do podzemí. Zde jsou uloženy zlaté slitky obalené smůlou. Vchod se otevírá jenom jednou ročně na sv. Jana Křtitele.

 

Ďáblova studna

Loupeživý rytíř, který sídlil na hradě Helfštýně, loupil a plenil široko daleko. Proto král vyslal zemskou hotovost, aby hrad dobyla. Vojáci hrad oblehli a přerušili jediný pramen vody, který hrad zásoboval pitnou vodou. Na hradě kopali hlubokou studnu, ale na vodu pořád nemohli narazit.. Rytíř slibil ďáblovi svou duši, když za jednu noc vyhloubí studnu a v té bude voda. Čert rytíře varoval, aby neučinil nic, čím by jeho dílo ohrozil, jinak hrad padne do rukou útočníkům. Ráno si rytíř prohlížel zblízka dobře odvedené dílo a ještě se nahýbal přes zděné roubení, když se převážil a spadl do studny. Tři dny zůstala voda červená a loupežníci trpěli takovou žízní, že se vzdali. Od té doby se voda červeně zkaluje, když někdo hodí do studny kámen, a vyčistí se jedině tak, že se červený zákal usadí.

 

( 8 )

V letech 1290 až 1312 držel hrad Račice loupeživý rytiř Friduš z Linavy, který se stal díky jeho pevnosti a nedobytností jedním z nejnebezpečnějších a nejobávanějších lapků Moravy. Jaké byl národnosti a jakým způsobem Račice získal, nelze spolehlivě určit. Zdá se, že na Moravu přišel ze Slezska. Ve znaku měl štít dělený na čtyři vodorovné pruhy, z nichž první a třetí od shora byly černo-stříbrné šachované.

 

Bylo to na začátku měsíce května roku 1312. Na hradě Račicích, jakož i v osadě v podhradí, bylo velmi živo a veselo. Všichni řemeslníci, jako mečíři, platnéři aj. hotovili potřebné válečné přístroje. Hrad Račice byl silně opevňován, porouchané sem tam hradní zdi byly narychlo dobře opravovány, příkopy kolem hradu prohlubovány, valy pak naváženy. Všelijaké tyto práce, jakož i opravy, děli se pod dozorem samého pána hradu, rytíře Friduše z Linavy, který v té době velmi vlídně zacházel se svými poddanými. Do hradu samého přiváženy byly silné klády a velké kameny, které byly rovnány na hradební zdi, jakož i vně podle nich. Též i staré dřevěné stroje, jimiž metaly se kameny na nepřítele, byly rozestaveny uvnitř hradební zdi. V předhradí samém na mnohých místech pak zasazeny velké kotly, sloužicí k vaření smůly a vody. Hlavní hradební most byl nahusto opatřen novými silnými železnými pásy. Též i veliké zásoby všelijaké potravy sváženy byly do hradu a veliké sklepy pod hradem byly naplněny sudy dobrého vína. Hustý pak a silný vysoký les na straně západní, kolem hradu se rozkládající, byl na čtvrť hodiny cesty téměř na dobro vymýtěn, jen sem tam některý strom ponechán. Každého dne ze všech stran přicházeli do hradu nově najatí žoldnéři, kteří mezi posádku hradní vřaďováni a pod dozorem samého rytíře pilně ve zbrani cvičeni byli. Stálý hřmot a hluk dnem i nocí rozhléhal se ve hradu a kolem něho. Poslové pak na koních udržovali stálé spojení mezi hradem Račickým a Boskovickým.

 

Však vše toto nebylo také nadarmo, neboť hned z jara roku 1312 doslechl se rytíř Friduš z Linavy, že král Janvypravuje se na Moravu, kdež mocí válečnou hodlá vbrzku všechny nespokojence a odpůrce své skrotiti. Friduš si byl dobře vědom toho, co jej očekává, kdyby král hradu jeho dobyl. Proto také tento stálý šum a hluk ve hradě a jeho okolí, proto tolik pilných lidí stále zaměstnáno všelikými pracemi.

 

Dne 15. června oznamoval panu Friduši z Račic posel ranní, který rychlým cvalem ku hradu na koni se přihnal, že hrad pana Artleba z Boskovic jest již kolkolem královským vojskem obklíčen a že v četné družině králově, jak se zdá, mnoho vzácných rytířů českých a moravských se nachází. Hlásnému na hlavní věži hradební přiděleni byli dva z oděnců ku pomoci, by pilně dnem i nocí okolí hradu střežili. Hlídky na hradebních zdích byly také zdvojnásobeny a celé posádce hradu byl dán přísný rozkaz, aby od této chvíle stále ve zbrani přichystána byla a aby v největší střídmosti žila. Od toho dne přestalo také pravidelné spojení denními posly mezi hradem Boskovickým a hradem Račickým.

 

Nechejme Friduše jeho osudu, stejně jej nemůžeme změnit a dodejme jen, že po neúspěšném obléhání byli najati horníci a ti hrad poddolovali. Následkem poddolování spadly části hradeb a na hrad byla vyražena podzemní chodba. Za pozornost stojí, že Friduš je líčen také jako přítel poddaných. Můžeme také sledovat jak pracovala propaganda již ve starých dobrých časech středověku, kdy z protivníka byl dělán zloděj, a byly mu přisuzovány smlouvy s čertem.

 

Tradice neúspěšné obrany zůstaly v Račicích zachovány, a to i s nepřátelskou propagandou. Před druhou světovou válkou zde a v okolních vsích ( například Drnovice ), jakož i ve Vyškově měl sídlo generální štáb Československé armády. Armády státu, který měl být odpovědný, za údajné utrpení sudetských Němců. Zachovány zůstaly i tradice kopání tunelů. I generální štáb Československé armády potřeboval tunel. Výroba tunelů je ale z historického hlediska současnost. Ta není předmětem této práce.

 

 

Literatura

Ladislav Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské

Zprávy Okresního vlastivědného muzea ve Vyškově 1956 – 61, číslo 8, květen 1957, František Fišer, K nejstarší minulosti Vyškova

Vojtěch Procházka, Pověst o založení Vyškova, 1932

Vojtěch Procházka, Pověsti Vyškovska, Bučovska a Slavkovska

Vyškovský sborník IV, Sborník Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu ve Vyškově, K nejstarším dějinám Račic, Karel Mlateček, s. 7 – 16

Vyškovský sborník II., Vyškov za olomouckého biskupa Stanislava Thurza ( 1497 – 1540 ), Tomáš Baletka

Zprávy Okresního musea Vojtěcha Procházky ve Vyškově, č. 2, říjen 1956, MUDr. Jan Zháněl, Zámek ve Vyškově

Zprávy Okresního vlastivědného musea ve Vyškově, číslo 4, leden 1957, Doc. Dr. Ing. Václav Mencl, Románská Pustiměř

Zprávy Okresního vlastivědného muzea ve Vyškově, číslo 9, červen 1957, prof. Dr. Jaroslav Pošvář, Biskupská mincovna ve Vyškově

Zprávy Okresního vlastivědného musea ve Vyškově, číslo 11, říjen 1957, Dr. Rudolf Hurt, Rybnikářství na Vyškovsku

Zprávy Okresního vlastivědného musea ve Vyškově, číslo 12, prosinec 1957, Dr. Ladislav Hosák, Zaniklé osady na Vyškovsku,

Zprávy Okresního vlastivědného musea ve Vyškově, číslo 14, únor 1958, prof. Dr. Jaroslav Pošvář, O vinicích na Vyškovsku

Zprávy Okresního vlastivědného musea ve Vyškově, číslo 15, březen 1958, Dr. Mojmír Kusák, lenní soudy ve Vyškově

110 let muzejní práce na vyškovsku 1893 – 2003, Příspěvek k problematice vzájemných vztahů horákovské a platěnické kultury v prostoru Vyškovské brány, Zuzana Baarová, str. 69 - 75

110 let muzejní práce na vyškovsku 1893 – 2003, Tomáš Zeman, Poznámky k postavení vyškovska v době římské, str. 76 - 79

110 let muzejní práce na vyškovsku 1893 – 2003, Jan O.Eliáš, Nástin historicko architektonického a historicko urbanistického vývoje vyškovského náměstí ve světle stavebně historického průzkumuu sídelního útvaru, str. 61 - 68

Vyškovský sborník II. , Hrdelní soudy na Vyškovsku, Ivan Štarha.

Vyškovský sborník II., Co se skrývá v archivním trezoru ?, Sylva Němečková

Vyškovský sborník III., Řemeslné živnosti ve Vyškově v první polovině 16. století, Tomáš Baletka

Mojmír Michálek, Historie města Vyškova v stručném přehledu ( 1847 )

Vojtěch Procházka, Z minulosti vyškovského zámku

Ladislav Hosák, příspěvky k historickému místopisu vyškovska

Zdena Jeřábková, k historii a urbanismu Vyškova ve středověku

Fišer F. , 1957, : K nejstarší minulosti Vyškova, Zprávy Muzea vyškovska, č. 8

Jan Kupka, R. Zemanová – Petrů, Vyškovská radnice, Zprávy muzea vyškovska 1968 – 1972

Nálezy na nádvoří vyškovského zámku, R. Zemanová – Petrů, Zprávy muzea vyškovska 1968 – 72

Vyškovské noviny, 1896, Friduš Línavský, pán na Račicích, I. , II. , III.

Václav Skřivánek, Oldřich Knap, Ochrana přírodního prostředí na vyškovsku, Zprávy muzea vyškovska 1968 - 72

Petr Hlaváček, Kantoři na vyškovsku

Radmila Pavlíčková, Sídla olomouckých biskupů, mecenáš a stavebník Karel z Liechtensteinu – Castelkorna 1664 - 1695

Karel Noga, Luleč, středověký hrad na vyškovsku ( jeho dějiny a majitelé )

Vojta Kramář, Dějiny Lulče

Pověsti a legendy Moravy a Slezska

Vlastivěda moravská, Vyškovsko

Expozice muzea vyškovska

Jiří Doležel, ke vzniku a vývoji několika měst střední a severozápadní Moravy ( Blansko, Ivančice, Tišnov, Velká Bíteš, Vyškov )

Internet

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Frnak
kvalita komentáře: 0 Frnak 23. listopadu 2012, 17:27
dobrý rešerše:txt: pro fanatiky leda
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Mesje Autor
    Mesje
  • 8 bodů
  • 1 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 21 hodnocení neregistrovanými
  • 23. listopadu 2012, 00:06
  • 3894 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz