Jde to Dobré Wow!

VII. Noc sedmá - Dvakrát - a dost!

Literatura > Jiné

 

"SEDM NOCÍ"

                 Noc sedmá -  Dvakrát - a dost! 

 

Nemám žádné, jak jsem se již předtím zmínil, racionální
vysvětlení pro události několika záhadných nočních
výjevů.
Třeba to byly nějaké noční můry, třeba jsem se
připletl do zpravodajských her duchů a možná
se jednalo jen o obyčejnou informaci z druhých břehů.

Náhle vypnuli elektrický proud. Zhasla stolní lampa,
ale i pouliční osvětlení.
Rozhoukaly se sirény. Měl bych pospíchat do sklepa,
nicméně jakýsi podvědomý pocit blízké nesmrtelnosti
mně našeptával, abych zůstal. Otevřel jsem okno.
Do místnosti vnikla podivně cukrárenská vůně, rozblikala
se světýlka dopadlých bomb a rozezpívaly se tajuplné
ozvuky výbuchů.
Výjev po chvíli zmizel v naprosté tmě. Zůstal jen nářek,
sténání a pláč.
"Pojď, pojď - pojď dál!", nabádal všeobjemný hlas.
Rozhlédl jsem se.
Kolem otevřených hrobů se kupily hromady lesklé hlíny.
U některých plápolaly ohnivé vatry. Jiskřičky stoupaly
vzhůru jako slavnostní vývěry nekonečného sopečného
mládí.
Z kůlů - které vytyčovaly cestu k horizontu, kde stála
v matném zadním prosvícení členitá, jakoby naklánějící
se budova - na mě v rozvláčném bezrytmí umíráčku
nesrozumitelně mávaly vychrtlé končetiny elegantních těl.
Mohutné stopy v rozbředlé zemině mířily vstříc kamennému
stavení.
Běsné zvuky vycházely z pootevřených zakulacených
oken. Násobily tak mrákotnou iluzi podivného hradu.
Vstřícně mu umocňovaly pochmurný vzhled potápějící
se šalupy.
Pojednou vyskočil z křoví vlkodlak.
"Rivr háj, mautn dííp!", vyštěkl na mě.
Asi mě zkoušel, tak jsem se nedal.
"Máš to nějaký popletený, hovado!"
 Rozevřel mordu a vyplázl na mě jazyk.
Patrně to byl všech zrůd král, protože měl tesáky
z blýskavého žlutého kovu.
Bezostyšně začal před moje zamatlané trepky
rozhazovat blikající pavouky, prskající hady
a chrochtající netopýry.
Naštěstí to netrvalo dlouho.
Jakási překvapivá podkarpatská síla mě postrčila

na kostrbatou konstrukci padacího mostu.
Vodní hladina pode mnou vířila a klokotala, jako bych
přiskočil nad jez smrti. Začal jsem ztrácet plíce i srdce.
Polorozpadlé dřevěné zábradlí se svíravě obtáčelo
po mé noční košili.
Snažil jsem se několikrát nadechnou, ale marně.

Poznání povolilo.
Kolem mě z ničeho nic začaly poletovat usměvavé
nápady - jeden se dokonce proměnil v moji neznámou
prababičku - až jsem se v jakémsi bílém tunýlku
kymácející se sanitky pohodlně uložil do pouzdra,
které připomínalo macatou kremroli.
Za mými vlajícími vlasy se ozval laskavý hlas.
Asi to byl někdo ze zdravotní služby.
Dodnes si také pamatuji jeho sametový dech
a hřejivá slova:
"Neboj se, jsi v dobrých rukou. Jen to teď sladce
dvakrát píchne do krku."
 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Kai
kvalita komentáře: 0 Kai 06. srpna 2012, 09:09
hoky: Díky za vyjádření.
hoky
kvalita komentáře: 0 hoky 03. srpna 2012, 12:13
3 -
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 01. srpna 2012, 09:19
  • 1258 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz