Jde to Dobré Wow!

Na palubách Železné Panny.

Literatura > Sci-fi / Vícedílné / Pohádka
Jak mi na mysl přišlo II. Kapitán Železné Panny, Vysoký Kristián, křižuje s najatou flotilou a tajemnou posádkou, přes Bájné moře, které považuje za stejné jako každé jiné. Něco je však špatně, a dostaví se i první problémy, chaos a smrt.

 

            Temnota. Ticho. Samota. Klid. Prázdnota. Náraz. To vše na krátký moment zavládlo a za stejně dlouho opět odeznělo. Vrzání dřeva. Tlumené světlo svíčky. Vzduch provoněný jablečným tabákem z dýmky. To vše doprovázelo kapitánovo probuzení. Otevřel oči. Procitl ze své další bezesné noci. Řev. Rozkazy. Burácení větru. Dupot těžkých bot po dřevěné palubě. Hrom. Vlny narážející do boků lodi.

            Něco není v pořádku. Pomyslel si kapitán a prudce vyskočil ze své postele. Boty už měl na nohou, jelikož v nich usnul, bez rozmyslu však svůj meč opřený o stůl a opasek z něho volně visící, si upnul kolem pasu. Přes vestu přehodil kožený kabát a klobouk si nasadil až u dveří do jeho soukromé kajuty. Než však stačil uchopit kliku, loď se pod náporem vln nebezpečně naklonila a on po křivé podlaze sklouzl a zastavil se až o stěnu nalevo od dveří, div sebou netřískl o podlahu. Pokoj prozářilo světlo blesku, a ohlušující hrom jej doprovázel. Kapitán se s námahou dopotácel zpět ke dveřím a na podruhé se mu kliku chytit podařilo, pevně ji sevřel a těžké dřevěné dveře otevřel dokořán.  Vykročil přímo do rozbouřeného chaosu  na vrchní palubě, a nepříjemně temné bouřce s těžkým deštěm. Netrvalo dlouho a i on byl celý promočený.

            „Hlášení!“ zařval na posádku a mezitím se chytil zábradlí před vstupem do kajuty, aby opět nesklouzl. Loď se znovu nahnula na stranu. Krátce na to přiběhl poručík až ke kapitánovi, aby mu sdělil informace o stavu lodi a pohotovosti, která na palubě panovala.

            „Jsme uprostřed strašné bouře, Kristiáne!“ byla jeho první slova. „Vydal jsem všechny potřebné rozkazy, aby nás moře nepolapilo. Několik lodí z flotily je již pod vodou, ostatní se drží, co to dá.“ Vypravil ze sebe poručík, očekávajíc kapitánovu reakci.

            „Jak to, že jsem nebyl uvědomen dříve?“ otázal se Kristián a pohledem přeskakoval z jednoho námořníka na druhého.

            „Začalo to asi před třemi minutami!“ řekl vyděšeně poručík. Kristián vytřeštil oči v údivu.

            „Prosím?“ otázal se.

            „Ještě před chvílí jsme stáli na klidném moři v absolutním bezvětří, během mrknutí oka jsme tu měli vichr, vlny a bouře. Kapitáne, nechci zpochybňovat váš úsudek, ale proč jsme u všech moří museli křižovat zrovna Bájné moře?“ zeptal se poručík.

            „Hledáme totiž starý svět, a už to nebudu víckrát opakovat. Pokud si, ale myslíte, že tu narazíme na nějaké ty vaše mořské příšery z těch babských povídaček, co se roznáší v přístavech, tak jste na pořádném omylu příteli.“ Řekl Kristián pevným hlasem, a než stačil poručík cokoliv odvětit, zarazil ho významně zdviženým prstem. Zatímco oni mluvili, posádka se snažila všemožně udržet loď na hladině. Do boku narazila další vlna a převalila se přes spodní palubu, smetla několik námořníků a ti se zastavili až o zábradlí na bočnici, pár jich však přepadlo. Hodně vody nateklo skrz nákladovou mříž do podpalubí. Kristián se ujal kormidlování a stočil loď kolmo na vlnu. Železná Panna už brázdila různé vlny, tohle pro ni byla říční projížďka. Kapitán, než o loď měl větší strach o její posádku, bez posádky se loď řídit nedá, on to však na sobě nenechal znát. Velel a rozkazoval, jak nejlépe uměl a jak ho léta naučily.

            Jedna z lodí flotily, několik desítek metrů napravo od Panny byla náhle podebrána ze spodu něčím obrovským, se spoustou zubů a trnů, a s hlasitým praskáním dřeva a zoufalým křikem posádky zmizela pod hladinou. Kristián strnul při pohledu na tuto scénu, a s ním se zastavil i veškerý pohyb na palubě. Na moment se rozhostilo ticho, narušované pouze dopadajícími kapkami vody.

            Pak se Kristián vzpamatoval, nadechl se a začal vydávat rozkazy.

            „Upevněte ráhno, líná chátro, nejsme na vyjížďce! Jedna chyba a jsme pod vodou, kde můžete do konce věků souložit tak maximálně s mořskými pannami a věřte mi, když vám říkám, že by se vám to nelíbilo. Tak pohyb!“

            Každý z početné posádky rychle zahnal líbivou představu o souloži a vrátil se zpět do práce. Tucet statných chlapů táhlo za provaz od hlavní stěžně a vzdorovali tím prudkým nárazům větru. Další si podávali vědra plná vody, která natekla do podpalubí, a vylévali ji přes zábradlí zpět do moře.  Dělmistři mezitím na poručíkův rozkaz připravili několik kanónů, jen tak pro případ.

            „Rozkažte chlapům dole, ať se připraví na vysunutí křídel, budeme odsud muset zmizet, vlny se zhoršují a…“ Kapitánův rozkaz byl náhle přehlušen zoufalým křikem z dálky. Kristián se zahleděl tím směrem a skrz mlhu od výstřelů z děl dohlédl na dvě lodě blízko u sebe, které byly právě trhány na kusy obrovskými chapadly. Nevzpomínal si však, že by slyšet střelbu děl. To však teď nebyl největší problém, ukázalo se, že Bájné moře, je vskutku tak nebezpečné jak se o něm říkalo.

            „Poručíku, jsou muži připraveni?“ Zařval náhle Kristián od kormidla.

            „Ano, pane! Vydejte rozkaz a taste!“ řval na oplátku poručík od vchodu do podpalubí.

            „To se vám lehko řekne, holomku. Nemůžu kormidlovat a tasit zároveň!“ pousmál se Kristián a navedl loď na další vlnu. Panna po ní vyjela nahoru a těžce dopadla zpět na rozbouřenou hladinu.

            „Teď už můžu. Kormidelníku, ber místo.“ pravil kapitán a předal řízení. Po té se vrávoravým krokem dopotácel až k masivnímu zábradlí ohraničující kapitánský můstek. Zapřel se patami do podlahy, snažil se udržet rovnováhu, levou rukou chytil pouzdro od meče, pravou pevně sevřel jílec a prudkým pohybem jej vytáhl.

            „Železná Panno, dej svým jménem jména každému z mé posádky, ať se nás bojí všech sedm moří!“ pronesl kapitán směrem na rozbouřené moře. Sice tuhle frázi říkat nemusel, ale on z toho cítil takovou lehkou dramatičnost. Nejdřív se jemně zalesklo ostří meče, po té se světlo začalo silně odrážet i od celé posádky. Kůže posádky se rázem změnila v ocel, a ne jen kůže.

            Pár mořeplavců zacvakalo ocelovými zuby, promnuli si tvrdá zápěstí, krátce pohlédli na svého kapitána, ten měl nyní doslova ocelový úsměv vepsaný do tváře, a s novou silou se pustili do práce.

            „Vytáhnout křídla!“ rozkázal Kristián kovovým tónem a poručík jeho slova přetlumočil do podpalubí. Těžké poklopy na bocích lodi se začaly, jeden po druhém, rázem otevírat. Z podlouhlé díry, která tímto vznikla, se ven vytáhly dlouhé masivní kůly, mezi nimiž byla natažená plachta. Tyče se roztáhly, plátno se napnulo. Mořeplavci se ocelovými pažemi chopili druhých konců křídel a několika pák vnitřního mechanismu. Jeden z postávajících mužů se chopil role bubeníka, nepotřeboval však buben, nýbrž začal tleskat. Těžké železné ruce vydávali pronikavý zvuk, který nyní určoval rytmus posádce.

            Muži z ocele se rozpohybovali jako jeden a křídla se dala do pohybu. Nejdřív tak tucetkrát promáchly a bez výsledku, pak se Panna pozvolna, navzdory velké váze, začala odlepovat od mořské hladiny.

            Ještě nikdy se nepokoušeli vzlétnout během takové bouře. Kormidelník navedl loď přímo proti další vlně, snažil se po ní vyjet nahoru, aby odlehčil práci křídlům.

            Z hladiny náhle vystřelila dvě obrovská chapadla a zaútočila na posádku. Jedno z nich se zastavilo o pěvně stojícího dělostřelce, ten chapadlo chytil a přidržel ho ocelovým stiskem přímo na mušce jednoho z kanónů. Mezitím přiběhl druhý střelec a vypálil. Útočící chapadlo se v půlce odtrhlo a jeho špička dopadla na mokrou palubu lodi. To druhé se mezitím omotalo kolem jednoho z mužů a přehodilo jej přes palubu. Muž z oceli sice ve vodě nemohl zemřít, ale byl tak těžký, že se neudržel na hladině, a tak postupně klesal až na daleké dno. Kristián po té přiběhl a jediným švihem chapadlo rozřízl v polovině. Z rány se po té vyvalila hromada slizu a rozstříkla se po polovině spodní paluby.

            Panně se podařilo vzlétnout, navzdory velké tíze a vydala se vstříc obloze. Zbytek flotily takové štěstí neměl a postupně byly všechny lodě potopené, roztrhané nebo sežrané. Kristián přešel na příď, naklonil se přes zábradlí a pohlídl dolů na zkázu přelévající se přes jeho drahou expediční flotilu. Po chvíli spatřil další stvůry vyskakující z vln. Připomínali mu rejnoky, které občas přivezou námořníci z loveckých cest. Tihle však byli nezměrní a nikdy si nevšiml, že by měli na zádech žlutě zářící skvrny.

            Nebezpečí unikli, zbyli však na cestě sami. Kristiánovi oči se kovově zaleskly, mračna náhle zmizela a oblohu prozářil měsíc. Hladina daleko pod nimi zela prázdnotou a klidem, nikde nebyly stopy po troskách, nebo monstrech. Kus chapadla a sliz na palubě však zůstal. To byl dostatečný důkaz, že se tohle všechno před chvílí opravdu stalo. Kristián se rozhlédl po posádce a vydal další rozkaz.

            „Zakotvit křídla, roztáhnout plachty, nabrat vítr a plachtit!“ Pak s mečem stále pevně sevřeným vyšel vstříc kapitánskému můstku.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • Majky Autor
    Majky
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 30. října 2011, 11:10
  • 1285 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz