Jde to Dobré Wow!

Šel jsem cestou do neznáma

Literatura > Biografie / Povídka / Drama
celkem doufám zajímavé dílo, které má uvést na pravou míru, že osud je pro nás neoddělitelnou součástí, že bez něj žít nemůžeme, že vždy bude při nás, nemůžeme ho změnit..

 

Šel jsem cestou do neznáma. Všude samé vysoké stromy, černočerná tma. Zadíval jsem se na nebe, zda bych nenašel útěchu v podobě hvězd. Ale hvězdy ode mě utekly.

Musel jsem jít dál. Cítil jsem jeho dech. Vytrvalý, nepřetržitý, studený, odporný. Viděl jsem už, jak mě pohlcuje. Ale uskočil jsem stranou.

Jako bych přetnul linii svého osudu. Možná jsem ho změnil. Možná to co, nikdo nikdy nedokázal, nebo jsem tomu vůbec nevěřil, se stalo.

Cesta, po které jsem předtím šel, byla pevná. Nohy se mi nepodlamovaly, nezapadali do bláta. Avšak tímto zpřetrháním nitek osudu, jsem se ocitl v díře. On to nejspíš asi byl jen příkop u té osudové cesty, ale cítil jsem tvrdý dopad. Udělal jsem pár sudů, narazil si několik částí těla, až nakonec sem se zastavil kdesi.

Podíval jsem se na všechny strany a snažil se zachytit, kde to jsem. Hvězdy mě i nadále ignorovali, ani měsíc se na mě nechtěl koukat. Avšak moje smysly, moje oči, mě začali poslouchat. Rozeznával jsem, že se ocitám na jakési louce. Alespoň jsem si to myslel. Bylo zde rovno a nejspíš samá tráva s několika květinami. Kdyby to bylo za dne, byl by to hezčí pohled. Takto v noční depresi, viděl jsem jen tmavou rovnou planinu, která jako by nikde nekončila.

Jestli jsem opravdu utekl osudu, tak je toto nový začátek asi. Minimálně začínala být zima. Nebyl jsem vhodně oblečený. Před nikým sem už neutíkal, proto mi začínala být zima z nečinnosti.

Nu rozhodl jsem se vykročit do míst, kde to vypadalo nejbezpečněji. Ano byla to tráva, ta tmavá podlaha tohoto exteriéru. Jak jsem pokračoval v chůzi, vše se přibližovalo a vypadalo děsivěji než z mého dopadového místa. Ale když na mě už nikdo nedýchal, neohrožoval, neničil mě, bylo to určitě dobré znamení.

Černý les, dokonale temný, do kterého jsem musel tak jako tak vstoupit, se mi vůbec nelíbil. Ale musel jsem to udělat, utéct před vším. Vysoké stromy, protože jsem se cítil neskutečně malým, jako by na mě všechno ze shora padalo, byly neskutečně ohromující. Ten pocit velikosti, jsem nikdy necítil. Bylo mi zle. Jako by ty stromy představovali to, před čím jsem utíkal po té jasné cestě osudu.

Myslel jsem si, že možná narazím na něco živého, co by mě udrželo při zdravém rozumu, že tohle není jen zlý sen. Ale jakoby všechna zvěřina i mluvící obyvatelé tohoto místa spali nebo utekli přede mnou samým.

Chůze byla nekonečná. Možná jsem ušel už několik kilometrů. Cítil jsem, jak mě už začínají tlačit nohy od nevhodných bot. Nikdy jsem nebyl na takovém místě, kde bych ušel takovou vzdálenost a přitom nespatřil díla civilizace. Přece možná to byl jen sen.

Po této zamýšlející chvilce jsem uslyšel za sebou divný zvuk. Doteď foukal jen slabý větřík, který si pohrával s listím v korunách černých majestátných stromů. Otočil jsem se, ale vyznat se, odkud co by mohlo proudit či co by to mohlo vydávat, by byl nejen pro mě nadlidský úkol. Avšak pocit, že vás něco sleduje, něco tam je a vy nevíte co to je, je odporný a strašidelný.

Chtěl jsem se schovat ke stromu, sednout si a probudit se s ranním sluncem. Něco mi říkalo, že bych to měl udělat. To zase ten můj osud. Určitě to musel být on. Takto bych přece nikdy nemohl uvažovat. Zdržovat se tady a čekat až si mě zas najde, by bylo hodně troufalé, nemůže mě takhle jednoduše dostat, když jsem mu konečně poprvé v životě utekl.

Nejhorší bylo, že jsem se bál utíkat. Nechtěl jsem nevědomě vrazit do stromu a přivodit si nějaké zranění či upadnout do bezvědomí. Musel jsem našlapovat pomalu a opatrně. V lese bylo totiž opravdu neskutečné temno, které jsem nemohl k ničemu dosud poznanému, přiřadit.

Nakonec jsem došel na konec lesa. Byla to hodně dlouhá pouť. Muselo to být určitě několik hodin. Prostředí ale nevykazovalo žádné změny. Jako by se zastavil čas. Osud ho musel zastavit. Pořád se mě snažil dohnat. Cestou jsem pořád slyšel zvuky, občas zapráskání větve, nebo dotyky vzduchu na svém těle.

Nacházela se zde řeka. Podle zvuku jsem odhadnul, že je vcelku klidná. Otázka byla, zda jí překročit, nebo se potácet dál. Zlomek okamžiku a už jsem byl ve vodě. Nejdříve rukou jsem zjistil, že není vůbec hluboká a brodil jsem se jí.

Na druhé straně do půli těla promočený, chytala se mě zase zima. Možná jsem to neměl dělat, ale kdo ví. Možná zkoušky tohoto typu, mi nakonec pomůžou zbavit se toho tíživého za mnou.

Znovu v lese, znovu pomalu našlapoval jsem, bez známky civilizace, ocital jsem se v menším vnitřním chaosu. Začínal jsem se bát, že tohle nemůže mít nikdy konce. Proč jsem si vůbec vybíral sbíhat z cesty svého osudu a rozhodnout se začít něco nového. Nikdy nevědět co sem byl předtím.

Bylo mi do pláče, ale musel jsem být silný. Jen silní přežívají.

 

Po hodně dlouhé době jsem rezignoval s tím, že toto musí být jen hloupý zlý sen a nic není pravda. Nikdy by se mi nepodařilo porazit svůj nechtěný osud. Jak jsem mohl být tak hloupý. Až teď jsem si to uvědomil. Jenže jak se probudit? Asi ten můj osud, nebo něco jiného, na co jsem dosud nepřistoupil, mě pořád pronásledovalo. Možná čelit mu čelem, by bylo nejlepší řešení, jak se tohoto snu zbavit.

Bál jsem se ale ohromně. Nemohl jsem jen tak čekat na něco, co mi mohlo přinést smrt i tu snovou. Nechtěl jsem nic vzdát, ať stálo přede mnou cokoli, ať jsem se sem dostal z jakéhokoli důvodu. Musel jsem to dokončit, jak nejlépe jsem musel. A kdyby to byla přeci jen skutečnost, skutečně jsem utekl svému osudu, nemohl jsem to vzdát. Vždy jsem chtěl jiný život. Tento byl až moc smutný a mě každým svým okamžikem jen trápil. Chtěl jsem to změnit, ale žádný způsob nikdy nezabral a postupně jsem se stejně ocital znovu na začátku, až jsem to vzdal.

Tuto noc to bylo ale jiné. Zázrakem jsem se ocitl na cestě, která vedla uprostřed lesa. Cítil jsem za sebou všechno to, před čím jsem celý život utíkal. A jakoby to co mě pronásledovalo, mi chtělo dát šanci, to všechno změnit. Přesvědčit se, že jsem na to dostatečně silný, že si to opravdu zasloužím.

 

Les najednou úplně ustoupil. A osleplo mě světlo měsíce a hvězd. Všechno se na obloze projasnilo a viděl jsem na všechno. Les, ale i tak zůstával, strašlivě černý a temný.

Avšak viděl jsem. Viděl jsem, že jsem se ocitl na výstupku skály a pod ní byla jen další prázdnota. Toto možná byla ta zkouška. Ale skutečnost, že bych padal do té temnoty a pak kdo ví, co by se se mnou stalo, byla nechutná. Nikdy jsem nebyl tak blízko rozhodnutí, které by mi mělo vzít život.

Rozhodl jsem se nejít do té temnoty. Chtěl jsem vidět to, co mě pronásledovalo. Nepříjemný zvuk se stále více a více přibližoval. Znovu se objevila moje slabost. Byl jsem příliš slabý dělat takovéto zásadní rozhodnutí. Změnit něco velkého. Znovu jsem se začal nenávidět.

Pronásledovatel už byl vidět. Byl vidět, nakonec to přece jen nebyl osud. Pokud to je nějaké zvíře, zkusím ho přemoct, řekl jsem si v duchu. On však dostával rysy lidské. Jako bych ho už někde viděl, i když jsem neviděl skoro pořád nic. Vystoupil z lesa, a jak na něj dopadli paprsky krásné oblohy, ucouvl jsem krokem. Byl jsem to já sám. Jako bych se právě podíval do zrcadla. Pořád se přibližoval, beze slova, jen dýchal. Cítil jsem to všude – jeho dech, jeho přítomnost. Byl jsem to sice já, ale nechtěl jsem se vidět. Nechtěl jsem, aby to přišlo ke mně, nechtěl jsem se s tím utkávat. Bál jsem se toho dotknout, být v jeho přítomnosti.

Poprvé v životě, jsem byl rozhodnutý udělat něco divokého a nepředstavitelného, skočit do neznáma a tak ztratit svůj život. A možná získat nový. Ano co když skočit ze skály, znamenalo zanechat ho tady samotného, ztraceného, kdy nikdy už nenajde cestu ke mně a já budu žít novým osudem, novým životem, tentokrát lepším než doposud. Věděl jsem co dělat, těšil jsem se.

V hlavě mi při přiblížení nebezpečně blízko konce skály problesklo myslí, že pokud skočím, zemřu. Osud se prý nedá změnit, vždy můžu vyskočit z cesty, ale vždy mě znovu dostihne. Vždy tu bude se mnou, i kdybych nechtěl. Jako by se mě snažil přesvědčit, že mu nemůžu utéct, že se nemůžu změnit.

 

Udělal jsem krok a padal do temnoty. Cítil, jak se všechno ztrácí, vědomí mě opouští a já si uvědomoval pádem, že osud měl pravdu. Bál jsem se najednou své smrti. Nechtěl jsem zemřít. Chtěl jsem se radši trápit svým osudem. Pak jsem se ale začal stydět za svoje slova. Radši nežít, než toto dožívat. Osud mě sice dostihnul, ale nevrátil zpět na tu ohavnou stezku jménem můj život.

 

Dopadnul jsem na tvrdou kamennou zem. Život ze mě vyprchal během několika vteřin, kdy jsem cítil neuvěřitelnou bolest. Bolest za všechno co jsem opustil, koho jsem opustil. Nyní mi bylo líto, že jsem se nedokázal smířit se svým osudem a snažit ho pochopit a žít podle jeho not. Bylo ale pozdě. Smrt přišla náhle a bylo konec všemu. Osud prohrál. Osud nikdy nemůžete změnit.

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • szanfarnszat Autor
    szanfarnszat
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 14. září 2010, 23:22
  • 1936 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz