Jde to Dobré Wow!

Loučení nad ránem

Literatura > Povídka
Práce do tvůrčího psaní na Literární akademii, název předem zadán.

 

Loučení nad ránem


 

Poté, co jsem uhladil i poslední neposedný pramínek ofiny a tím uznal své dílo za téměř dokonalé, konečně se mi na tváři po dlouhé době rozhostila spokojenost, již záhy nato vystřídal šťastný úsměv.

Je to až neuvěřitelná klika; jedu domů ze služebky téměř o týden dřív! O týden! Jakkoli je cesta vlakem z Amsterdamu do Paříže úmorná, před očima mi co chvíle vyvstává hřejivý obrázek domova. Té úzké, zapadlé uličky kdesi u Montmartru, toho malého, ale útulného bytečku, kde jsem spolu se svou láskou zažil tolik nádherných společných chvil...

Jak mi jen chyběl! Raoul je ten nejúžasnější chlap na světě...po těch sedmi letech jsem si tím vážně jistý... Mnoho lidí si nejspíš nedokáže představit, že spolu homosexuálové mohou mít i dlouhodobý vztah. Většina konzervativních heteráků je přesvědčena o naší notorické promiskuitě a ani ve snu by nepomysleli na to, že to právě my jsme schopni toho nejláskyplnějšího milostného vztahu, možná už jen proto, že je nás podstatně méně a proto si svého partnera dovedeme vážit...

Reproduktory se rozezvučely hlášením, že co nevidět zastavíme na Gare de Lyon. Zkušeným pohybem jsem se narychlo zahalil do oblaku voňavky a opustil vlakovou toaletu.

Srdce mi začínalo bušit, jako bych se s Ním měl vidět poprvé, a to jsem ho ve skutečnosti takřka měsíc neviděl...pomyslím-li na to vše zpět, ani nevím, jak jsem byl vůbec schopen to bez něj vydržet. Ten bude překvapený, až dnes dorazím domů... Vezmu ho někam na večeři a pak se budeme celou noc milovat...rozesnil jsem se a tak-tak, že jsem nezapomněl vystoupit.

Popadl jsem kufr i brašnu a doslova upaloval do nádražního květinářství, které jsem rázem zbavil všech rudých růží, které se tam nacházely. Cestu metrem jsem skoro ani nevnímal, protože jsem byl až příliš zaujat neustálým zdokonalováním svého zevňejšku, který šestihodinovou cestou přecijen značně utrpěl. Raoul mne přeci musí vidět krásného, tak, jak je na to zvyklý...

Díky Bohu bydlíme od metrozastávky jen kousek. Už se smrákalo a listopadová zima dokáže být mnohdy nepříjemně vlezlá. Klíče jsem si chystal už v půli cesty a když se mi konečně naskytl pohled na tu historickou, zachovalou budovu snad ještě z dob Napoleona, neubránil jsem se infantilnímu pousmání. V našem okně se svítí. Je to nádherný pohled, protože člověk pak ví, že na něj doma někdo čeká... Nebo možná nečeká, ale doufá...

Vtrhnul jsem do vchodových dveří a s neuvěřitelnou lehkostí jsem svá zavazadla i květiny dopravil až do čtvrtého patra, kde jsem se ocitl přede dveřmi svého hnízdečka lásky. Odemykal jsem co nejtišeji, chtěl jsem svého miláčka překvapit.

Uvnitř však bylo ticho, Raoula jsem nespatřil. Možná spí, napadlo mne a při pomyšlení na to, jak ho probudím, jsem se uculil. Kabát i sako jsem hodil na věšák, naposledy si dlaní uhladil hnědé vlasy a pomalu jsem si to mířil směrem k ložnici. Jak jsem se však přibližoval, postupně jsem zjišťoval, že až takové ticho vlastně ani není...

Ty zvuky jsou...podezřelé. Nebo jsou snad jen v mé hlavě..?

"Mon chéri..?" vydechl jsem nevěřícně a tep se mi neustále zrychloval, tentokráte to však už nebylo ono sladké vzrušení, jež pociťují milenci. Cítil jsem, jak se mi sevřelo hrdlo. A přitom jsem se vnitřně neustále, nicméně bezvýsledně, snažil uklidňovat, že tohle je jen zdání, že až ty dveře otevřu, zjistím, že je vše v pořádku, že si to celé namlouvám...

Zvuky zesílily. Tak tohle se mi asi nezdá... Prudce jsem otevřel dveře a v následující chvíli se mi zatmělo před očima, zevnitř mne prostoupila pálivá horkost a zvenku polil ledový pot.

Ne, nebyl to jen sen, ani zlý přelud... Raoul měl společnost. Možná bych mohl říci inteligentní společnost, protože se jednalo o mého přítele Rémyho, ovšem fakt, že se oba nacházeli na jedné hromadě a bez jediného kusu oděvu tuto skutečnost naprosto degradoval.

Až nyní bylo skutečné ticho. V Raoulově tváři jsem spatřil v odeznívajícím šoku náznak provinilosti, obzvláště, když v mých rukou uviděl ty nádherné růže.

Rémy jen protáhl ten svůj koňský ksicht ve smyslu, jako by se ho to vůbec netýkalo, ba ještě se převalil na záda a ukázal se mi v celé své kráse. Bylo to, jako by mi byl ukázal rudou vlajku.

"Utrhnu ti ho i s koulema, ty hajzle!!" zařval jsem, náhle jako bez sebe a vrhnul jsem se po svém bývalém příteli, jako gepard po gazele. K mému překvapení se zezačátku ani moc nepokoušel bránit, ale možná to způsobovalo překvapení, nicméně jsem se vzpamatoval až ve chvíli, kdy měl Rémy naprosto rozmlácený nos a zkrvavělé oko. V té chvíli se vzpamatoval a surově mne ze sebe shodil. Ostatně to už i Raoul projevoval pokusy mne z něj strhnout...

Nechal jsem toho a ještě pořád ročíleně vydechujíce jsem sledoval, jak se Rémy pomalu zvedl, zapotácel se a sáhl po svém spodním prádle, jež viselo na okenní kličce. Odporem se mi zvedl žaludek a vytrhl jsem se z Raoulova sevření. "Nesahej na mě, špinavče..." zasyčel jsem.

Rémy mou poznámku zřejmě zaslechl a utíraje si krev z nosu do hřbetu ruky se nadechoval, aby promluvil, já mu však razantně skočil do řeči: "Neopovažuj se říkat mi nic ve smyslu, že mi to vysvětlíš, anebo že je to jinak, než si myslím. Vem si svý hadry a okamžitě vypadní. Sem už nikdy nevkročíš!"

Odvrátil jsem od něj zrak a skutečně doufal, že ho více nespatřím. Namísto toho jsem se od svého příchodu poprvé zadíval do obličeje, který jsem po celé ty roky tak hluboce miloval, bez úmyslu promluvit.

Raoul oční kontakt neudržel, nějak bolestně si povzdychl a upřel zrak na polštář. Zřejmě ho nenapadlo, že by se taky mohl aspoň oblíct. Slaboch...

Až nyní mnou pomalu ale jistě začínal prostupovat pocit neuvěřitelného ponížení, který jsem si až dosud v samém hněvu neuvědomil. Nejvíc poníženě jsem se cítil v momentě, kdy jsem si uvědomil, že z minuty na minutu ho milovat nepřestanu ani v této situaci. Pouze tato skutečnost mi zabránila v tom, abych mu taky jednu nevrazil.

Zvedl jsem se z postele a přistoupil k oknu. Je fascinující, jak prudce se běh života dokáže změnit během jediné chvíle.

V pozadí jsem slyšel Rémyho kroky. Nemusel jsem se otáčet, aby mi bylo jasné, že se ještě na práhu drze otočil, aby si mého partnera naposledy prohlédl... "Tak k sakru táhni, ty svině." zašeptal jsem se zlověstným klidem.

Od něj více slov nepadlo, ale jakmile jsem registroval, že jsem s Raoulem sám, opět jsem promluvil, jako první: "Nechci vědět nic. Nic než to, jak dlouho mě už takhle taháš za nos?"

Raoul protáhl koutek úst a téměř neznatelně si povzdechl.

"Čekám. Chci odsud konečně pryč, tak sakra mluv!"

"Tři roky..." pronesl polohlasem Raoul.

Tak blízko infarktu jsem se necítil ještě nikdy. Mnozí kolem mě obdivovali mé herecké schopnosti a klid, jaký jsem navenek zachovával, by v dané situaci zřejmě považovali za absurdní.

"Odcházím. Nevím, kdy se vrátím, ale ať už tu nejsi. Sbal si svý saky paky a padej za tím svým...za tím budižkničemou..."

"Claude... Claude, snad nechceš navždy pohřbít něco, co jsme spolu takovou dobu budovali..."

Zde jsem se neudržel. Otočil jsem se a popadl Raoula za límec u košile, který si právě rovnal. "Jak se opovažuješ?! Pohřbít?! A ?! Ty sám jsi to celou dobu ničil, dělal jsi ze mě přede všemi idiota, sral jsi mi na hlavu, a teď si ještě dovolíš říct, že jsme něco budovali spolu?! Tenhle byt je můj, abys věděl, to já tě celou tu dobu živil ty parazite a ty teď hezky rychle odprejskneš z mýho života!!" Odmrštil jsem ho od sebe, otočil se na podpatku a popadl pugét, který ztratil svůj význam s vůlí ho co nejdříve vyhodit.

"Nevydržíš to, přilezeš za mnou!" ječel za mnou pisklavě Raoul a v tu chvíli jsem vážně dostal chuť mu vylepšit vizáž. Ale stojí mi za to?

Nechápavě jsem vrtěl hlavou a přemýšlel, kam zmizel ten dokonalý, krásný a něžný chlap, který je mi vším? Nejspíš ani neexistoval, vysnil jsem si ho... Tři roky...proboha...

Kabát jsem si ani nebral, stejně by mi byl k ničemu... Venku už se setmělo, provoz se lehce zklidnil a chodce takřka nebylo vidět. Čerstvý vzduch mne štípal do nozder. Zimou mne otřáslo.

U blízké pekárny zastavila dodávka se surovinami. Ten krámek ráno co ráno provoněl celou ulici.

Ne, nesmím se oddávat melancholickým myšlenkám... Možná by si ani nikdo nevšiml, kdybych skočil do řeky... problesklo mi hlavou, ale takřka ihned jsem myšlenku zavrhl s tím, že mi za to ten kretén přeci nestojí. Ne, naopak, když jsem evidentně dosud nevědomky přežíval, je čas začít žít!

Jak jsem si řekl, tak jsem posléze také učinil; květiny jsem nevyhodil, protože částka, kterou jsem za ně uvalil, nebyla zrovna zanedbatelná. Možná by někomu přecijen mohly udělat radost. S touto myšlenkou jsem zamířil do jednoho útulného pařížského baru, kde měl započít příběh, o němž by se mi v tu chvíli ani nesnilo.

Byla to tmavá, zakouřená místnost, kam jsem chodíval pouze výjimečně. Návštěvnost byla průměrná, ale udržovala stabilní hladinu hluku, která byla naprosto ideální na to, aby člověku vypudila z hlavy ničivé prázdno. Osvětlení bylo pouze neonové, žárovek poskrovnu, bar byl pak zařízen velmi moderně a díky bohaté výstavě lahví nejrůznějších velikostí a tvarů to byl asi nejzajímavější bod podniku. Protože mám zajímavé věci rád, sedl jsem si právě tam. Velikánskou kytici jsem položil vedle sebe. Na otázku barmanky, co si dám, jsem si poručil rovnou dvojitou skotskou.

Neseděl jsem tam déle, než asi deset minut a místo po mém boku zaujala podobně zkroušeně vypadající mladá dívenka, typoval jsem jí nějak těsně nad dvacet. Tlumené osvětlení jí vykreslovalo výrazný profil, velké, tmavé oči i kulatý, ohrnutý nosánek. A měla nádherné vlasy. Takové, jaké jsem vždy obdivoval; kudrnaté a těsně nad ramena, zřejmě medové barvy.

Objednala si totéž, co já. Z nějakého důvodu jsem to vzal, jako výzvu.

"Ta je pro vás, mademoiselle." pravil jsem do hlučného prostředí a strčil jí růže do rukou.

Chvíli si mě nechápavě prohlížela střídavě s květinami a pak zavrtěla hlavou. "Pletete se, monsieur," vracela mi dar, "neznám vás."

"Potřebujete mě snad znát, abyste mohla přijmout malý dárek..?"

"Tomuhle říkáte malý dárek? Tolik jsem jich nedostala ani za celý život!" vydechla slečna a odložila květiny, aby měla prostor se ke mně otočit.

Zamrazilo mě a o kousek jsem se odsunul, nebyl jsem zvyklý být tak blízko ženě.

Všimla si toho. Otočila se zpět k pultu. Začínala vypadat rozpačitě. "Pokud si takto chcete najít vztah, monsieur, pak vám předem říkám, že to nejspíš nevyjde..." Pozvedla skleničku, lehce jí ve vzduchu zakomíhala a pronesla "Na zdraví."

Zopakoval jsem její tah a ohradil se: "Já nehledám vztah... To vůbec..." zamračil jsem se.

"Tak se snad tolik opozdila, že jste mi ty květiny dal, abyste je nemusel vyhazovat?"

"Přihořívá...ale...ona v tom roli nehraje."

Zvraštila obočí a nechápavě ke mně zvedla oči. Vypadala roztomile.

Začal jsem jí vyprávět svůj příběh, hezky po doušcích, aby měla čas absorbovat případné šoky. Měl jsem potřebu se někomu vypovídat... Řeč jsem čas od času obohatil objednáním další whiskey, avšak od oné chvíle pokaždé pro oba. Poslouchala mě. Nebylo to jen to nahodilé poslouchání. Cítil jsem, že jsem ji upoutal a to mé zmrzačené ego zoufale potřebovalo.

Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Marianne a ona se dozvěděla, že já jsem Claude.

Proběhlo několik hodin, než mě chytila za zápěstí a zabránila mi do sebe hodit ještě vodku.

"Už dost..." řekla, "Pokud bys vypil i tohle, už bys mě nebyl schopen poslouchat..." Vzala květiny do náruče. "Pojď, pojďme se projít podél řeky, já ti taky povím svůj příběh..."

Lehce v náladě jsem přitakal a opomněl, že jsme vlastně ani neřešili, že bych za ni měl platit. Ještě i v mírné podnapilosti mne zaskočila výška účtu. Ještě, že jsem alespoň nevyhodil ty růže...

"Víš, taky jsem se dnes rozešla s přítelem..." začala povídat, když už jsme kráčeli po nasvíceném nábřeží Seiny. "Šla jsem do baru úplně se stejným záměrem, jako ty..." Uchechtla se a dá se říci zvesela na mě pohlédla. "...No řekni, není to náhoda?"

"Ne, ty neexistují. Existuje pouze osud..."

"...Hm...vlastně máš pravdu... Ale nech mě teď chvíli mluvit, potřebuju se ti vyzpovídat..."

Bylo až neuvěřitelné, kolik toho mezi námi bylo společného. Vlastně jsem zažíval něco naprosto nepoznaného. A díky extrémně povznesené náladě jsem se toho i přestával bát a dnešní incident s Raoulem zapadl do šedi pozadí.

Další hodinu mi sáhodlouze vyprávěla o svém dlouholetém příteli Louisovi. Rozešli se však z jiného důvodu. Ne vždy se jí ptal, jestli zrovna má chuť na sex, nebo ne. Jednou to pak přeroste přes hlavu každému.

Zastavila se. "Tady bydlím." ukázala na několikapatrový obytný dům, celkem podobný tomu našemu...nebo tedy mému. "Počkáš chvíli, než ty květiny zaběhnu dát do vody? Jsou už na suchu moc dlouho..."

"Jistě..." přisvědčil jsem a opřel se o zábradlí. Nespustil jsem z ní oči. Bylo na ní něco, co mě zvláštním způsobem přitahovalo. Začínal jsem přemýšlet, jaké by to asi bylo, kdybych...ale ne, co to melu, vždyť je to přece proti mému přesvědčení! Lhal bych jí, mnoha ostatním a především sobě!

Nemohl jsem odvrátit zrak. Její drobnou postavičku ozařovala poblikávající lampa a Marianne tak vypadala vyloženě bezbranná. Civěl jsem na ni, až dokud mi nezmizela z očí za vchodovými dveřmi.

...A pak jsem se otřepal, jako mokrý pes. Jednak byla zima a tolik jsem toho zase nevypil a jednak jsem začínal z té trochy alkoholu pomalu třízvět. A tím pádem mne má fantazie počala děsit. Jsem na tomto světe skoro třicet let a nikdy jsem neměl potřebu k ženštině třeba jen přičichnout. Tak proč tak náhle...? To se mi tak zohavili všichni chlapi? Můžu se přece vyhnout jakýmkoli problémům tím, že uteču... ale to bych byl stejný srab, jako Raoul... A vlastně ani nemám kam jít. Domů se nevrátím dřív, než ráno. Vážně, vážně ho už nechci vidět...

Marianne se brzy objevila znovu, avšak nevydala se za mnou, nýbrž zůstala stát na opačném chodníku. Mávala na mě, že mám jít za ní.

Na moment jsem ztuhl, ale uposlechl a poměrně pomalu se k ní přiblížil. Asi metr od ní jsem zůstal stát.

"Už je dost zima..." začala, "Nechceš jít ke mně nahoru? Na čaj, nebo tak? Ještě jsem nedovyprávěla..." Mluvila poměrně tiše a jakoby trochu zastřeným hlasem. Přerušila zrakový kontakt a v rozpacích se zadívala na mé boty.

"V pořádku..." souhlasil jsem, "Moc rád..."

Bylo mi naprosto jasné, s čím jsem právě souhlasil. Vřel však ve mně infantilní truc, nutnost si dokázat, že když nechce ten blbeček, ona chtít bude. A navíc mne zaujala, jako žena a to bylo právě to nejstrašidelnější. Vždyť jsem teplouš, všichni to o mně ví, žiju s tím jakou dobu a až dosud jsem se za ženskou nikdy ani neotočil... Ne, nebudu říkat, že ona je jiná, tak totiž začíná každý druhý nový vztah. Bude mi stačit, když si to dnes v noci hezky rozdáme a já pak ráno vypadnu a už ji nikdy neuvidím... I když...možná by byla škoda ji víc nevidět...

Asi jsem ji souhlasem překvapil. Nervózně se pousmála a vykročila napřed.

Bydlela hned v přízemí. To potenciálně umožňovalo nouzový únik oknem...

Jakmile jsem vstoupil do jejího království, musel jsem se pousmát. Bylo evidentní, že žije sama, proto tu má takový nepořádek... Ale zařízení vkusné, holčičí, barevné... Oranžové zdi, záclonky, plazmová televize a na pohovce se nerušeně vyvalovala černá kočka.

"Posaď se, něco připravím..." oslovila mě a zmizela mi z dohledu.

Byl to nezvyk...tedy...mám na mysli, že jsem považoval za nezvyk, aby se ve vzduchu vznášela jemná vůně dámského parfému... Já parfémy beru jako tajemství, které člověk odhalí jen tomu, komu dovolí přistoupit velmi blízko...

Posadil jsem se vedle kočky a sledoval, jak Marianne v kuchyňském koutku klade šálky na tác.

"Odpustíš mu to někdy..?" zeptala se náhle, tácek položila na stůl a podala mi kávu.

"Zajímavá otázka... Odpustím možná, ale nezapomenu. Ale vztah s ním už nemá cenu..."

Posadila se těsně vedle mě, až se mi sevřelo hrdlo.

"Jaké to je, milovat se s mužem..?"

Byla to nepřesná otázka, ale pochopil jsem, že se ode mne nečeká odpověď. Snažil jsem se na nic nemyslet. Vše ostatní už šlo samo. Byl jsem trochu v rozpacích, protože kromě vlastní mámy, i to dávno, jsem nahou ženu dosud neviděl.

Byla úžasně něžná a ohleduplná a vzbudila ve mně pocit, že nejsem zase až tak bezcenný.

Když jsme nad ránem skončili, Marianne samozřejmě usnula, ke všemu v mých rukou, ale já neustále civěl ven oknem na podzimní Paříž a pomalu jsem si začínal říkat, že bych tedy asi měl jít, pokud to mám ukončit razantně...

Pravdou však bylo, že se mi na vyhřáté Mariannině posteli leželo náramně pohodlně a kromě toho jsem neměl to srdce ji budit.

Její tvář jsem viděl ve zvláštní perspektivě. Byla neuvěřitelně rozkošná. Líčení měla rozmazané a vlasy navýsost rozcuchané. Natáhl jsem prst a odhrnul pramínek, který jí sahal do oka.

Ač jsem se v tomto oboru nemohl a ani nemohu považovat za zkušeného, řekl bych, že patřila mezi vyvinutější ženy. Její velké poprsí mi zpola leželo na hrudníku a zpola si ho překrývala rukou. Dýchala zhluboka a pravidelně. Ne, nemohu ji vzbudit...

Spala ještě dlouho. Probudil ji až budík, který měla nastavený na osmou, evidentně do práce... Ostatně, to byl menší šok pro nás oba...

"Dnes asi opravdu nikam nepůjdu..." zívla a posadila se. Objala si kolena a položila si na ně bradu. "Je tě děsná škoda, víš to..?" vzdychla. "A nejen proto...jsi taky skvělý chlap...teda podle toho, co lze soudit po několikahodinové známosti..."

"Ty jsi taky skvělá...a krásná..." dodal jsem a chtěl ji pohladit po tváři. Pak jsem se však zarazil. To přece nemůžu... "Budu muset jít..." odvrátil jsem se od ní.

Zezadu se na mě pověsila. "Nechoď... doma tě stejně nic nečeká a já bych tu taky jen zůstala sama. Cítím se v bezpečí, když tu jsi. Dovol mi, abych si tě užila, dokud můžu..."

Poslední věta vyzněla poněkud smutně. Bál jsem se jí jakkoli vyjít vstříc, protože jsem začínal mít pocit, že si nejspíš dělá větší naděje, než by měla. Byl to přeci jen sex...

Ale pokud přemýšlím takto, proč se jednoduše neoblíknu a neodejdu? Co mě tu vůbec drží..?

Marianne vklouzla do růžového sametového županu a rozespale odcupitala do kuchyňky.

I já jsem vstal, špičkami prstů si promnul oči a odebral jsem se k oknu, zazívat si... Nechce se mi odsud... pomyslel jsem si. Jsem hanebný člověk...a ještě ke všemu lhář. Sám totiž dobře vím, že ve skutečnosti se mi nechce od ní...

Je to zvláštní. Se ženskou jsem to fakt dělal poprvé, a nikdy bych mě nenapadlo, že to bude tak odlišné... Těžko říci, zda taky lepší, to si po jednom zážitku netroufám posoudit... ale...bylo to úžasné, to se musí nechat. Nelituji svého rozhodnutí. Vlastně bych si to klidně i zopakoval...

Otočil jsem hlavu tak, abych ji přes otevřené dveře viděl. Jak milé, ona nám chystá snídani...ale nemůžu se od ní přece nechat nakrmit, jako dítě a pak vypadnout... V duchu jsem se pousmál novému důvodu, proč ještě neodcházet.

Zapla varnou konvici a přišla za mnou.

"Tak co..?" tázala se mne s andílkovským úsměvem a vzala mě za ruku. "Máš opravdu tak naspěch?"

Úsměv jsem jí vrátil. "Pokud nebudu myslet na to, kdo vlastně jsem a nechám se unášet naivitou svých myšlenek, pak ti mohu říct, že tady zůstanu právě tak dlouho, jak si budeš přát..." S jistou zlomyslností jsem si v hlavě položil otázku, co teď asi dělá Raoul... No, ať dělá co dělá, líp než já se nemá...

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Lorettine
kvalita komentáře: 0 Lorettine 06. prosince 2009, 20:43
gorik: Dík :) Samozřejmě jsem to dala přečíst lidem "z fachu" :) Ti řekli, že je to reálné. Díky za přečtení i za hodnocení!
gorik
kvalita komentáře: 0 gorik 05. prosince 2009, 14:14
2 Styl se mi líbí. Ten klišoidní začátek beru - uvedení do atmosféry - to, co přišlo potom, mě docela zaujalo. Nebudu se pitvat v realitě ani jesi takhle může někdo uvažovat. Celkově mě to zaujalo a hlavně se to netáhlo a ani nekrkolamovalo:) Líbí se mi to.
  • Lorettine Autor
    Lorettine
  • 2 bodů
  • 2 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 27. listopadu 2009, 18:20
  • 1713 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz