Jde to Dobré Wow!

Okno

Literatura > Povídka
 

Je těžké to vyjádřit. Častokráte slýchávám, jak se lidé těší, až na vlastní oči uvidí třeba šikmou věž v Pise, nebo aztécká města v Mexiku... Nezbývá mi, než se podobným snům tiše, trpce usmívat. Já bych se stejně zasněnýma očima mohla vyjádřit naději, že třeba jednou na vlastní oči uvidím svou postel poté, co jsem k ní přikráčela po vlastních nohou.


 

To se mi naposledy podařilo před patnácti lety. Od té doby každý den po probuzení přesně vím, co se bude dít; přijde za mnou má krásná dcera a s nanuceným úsměvem se mne zeptá, jak jsem se vyspala. Poté s nepatrným vzdychem odporu zkonstatuje, že je opět třeba vyměnit mé postelní povlečení. S odporem, o němž, doufá v to, nevím, co nejrychleji obstará ty méně příjemné záležitosti a vzápětí spěchá vyvětrat. Vrací se se stereotypní poznámkou, jak se jí tam ven nechce. S námahou mne pozvedne za podpaždí a posadí do vozíku. Na mou poznámku, jak moc jí to sluší, se jen posmutněle pousměje a tlačí mé invalidní křeslo směrem k dobře známému oknu, u něhož sedávám po celých těch patnáct let, přibližně od sedmi do sedmi. Do klína mi pokládá tácek s čajem, kávou a krupicovou kaší. Do starého přehrávače každý den vloží CD s jinou operou, Kristýnka ví, v čem si libuju. Dnes je na řadě Händelův "Rinaldo". Políbí mne na vrásčitou tvář a zmizí mi z dohledu, ještě stále však o její přítomnosti svědčí šustění kabátu a klapot podpatků. Pouštím se do jídla. Díky Bohu ještě stále oplývám schopností jíst bez pomoci.


 

...Pak odejde. A já vím, že jsem až do večera odkázána na absolutní samotu a ticho...


 

Jakmile dosnídám, pohlédnu ven. Výhled skýtá čtverhranný dvorek s pískovištěm, několika průlezkami a parkovištěm. Na stromcích je na první pohled vidět, že své lepší dny mají již za sebou. Těsně u mého okna je vidět menší parkoviště, věčně prázdné. Málo z lidí, kteří zde žijí, si může dovolit vlastnit auto...


 

Mlha se ještě nezvedla, ale pomalu se rozbřeskává a pouliční lampy vyhasínají. Všímám si, že venku víří chumly sněhových vloček a zlehounka, něžně přistávají na čersvé bělostné peřince, kterou tu měsíc Prosinec starostlivě ustýlal po celou noc.


 

Bude půl osmé, děti záhy vyrazí do školy. Neznám jejich jména, pamatuji si spíše barvy čepiček, ježto ratolesti sleduji shůry. Zbude po nich tucet do sněhu vyšlapaných cestiček, v určitém bodě se sbíhajících do jedné širší, jako se tenké větve stromu sbíhají do kmenu stromu. Ano, výsledný obrazec začasté připomíná strom. Někdy topol, jindy vidím javor, či lípu... V posledních dnech je dílo botiček během hodiny pohřbeho pod dalšími a dalšími vrstvami nadýchaných vloček. Někdy se až usmívám tomu, jak lahodně vlastně sníh vypadá...


 

Almirena zkušenými koloraturami laská tóny árie... Hlavu si opírám o voňavý poštářek a natočím ji tak, abych dvorek neztrácela z dohledu.


 

Jas hutných, bílých mračen halících oblohu do svatebního hávu je téměř oslepující... Topení běží naplno... Ve vzduchu se vznáší vůně aromatického olejíčku... Hudba se tiší a tiší, až ustane...


 

Kdosi klepe. V tuto hodinu? Kristýnka je přeci v práci, vrátí se až večer... Všichni ostatní vědí, že nemohu vstát a jít otevřít. Vědí i to, že nemám dost sil na to, abych rozpohybovala svůj vozík a dostala se tak ke vchodu.


 

Znovu klepou, tentokráte hlasitěji. Stáhne se mi žaludek. Co když je to důležité? Co když je to podvodník? Zloděj? Ale ne...zloděj by věděl, kdo kde bydlí, vše by si předem promyslil, vysledoval...


 

Klepání je pořád hlasitější. Dokonce mi připadá, že slyším hlasy zpřed dveří...! Žena...jak podivně známý hlas, ale nepatří mé dceři. A taky muž... mluví hlasem příjemně zastřeným, ztišeným do zdvořilostní úrovně a věru...nerozumím jeho hovoru, ač jsem jakýmsi zázrakem schopna rozpoznat, že se jedná o italštinu


 

Hlasy utichly a klepání se ozvalo důrazněji, než kdy předtím.


 

Cosi uvnitř mne náhle promluvilo, poroučelo mi sebrat všecky síly a popojet s těžkým invalidním křeslem až ke dveřím. Pochopitelně, nemohla jsem se zvednout a vyhlédnout kukátkem, kdože si mne přeje tak naléhavě spatřit. Co naplat? Řeč opět ustala, cítila jsem, jak chlap znovu natahuje ruku, aby tentokráte již zabušil.


 

Napřáhla jsem léty znavenou, roztřesenou paži a po mnoha letech poprvé zmáčkla kliku. To, co následovalo, si dosud nedokáži vysvětlit. Spatřila jsem dvojici, ženu a muže, oděné takovým způsobem, až jsem se musela zamyslet, zda se i u nás nezačal slavit Halloween. Ve chvíli, kdy se dveře otevřely, ovanul mne prazvláštně voňavý vzduch, ke všemu nečekaně teplý. Cítila jsem rozmarýn, levanduli a pyžmo, avšak snoubící se v úžasný parfém. Takový, jaký by dnes zajisté nebyl použit ani do skříně proti molům.


 

Muž na mne shlédl a přívětivým hlasem začal mi cosi povídat. Měl na sobě cosi, co připomínalo rytířské brnění, pravou tvář mu zakrývala maska namalovaná bílým pudrem. Rty měl směšně rudé, stejně tak i tváře a nad očima modro. Vlasy mu stály na všechny strany. Vypadal, jako nějaký divadelní herec, ale už po představení; utahaný a znavený.


 

Oproti tomu jeho společnice zmlkla ve chvíli, kdy mne uviděla. Přívětivě a jaksi tajemně se usmívala a poklidně postávala, zavěšená do svého bizarního rytíře. Její šat byl podkladem indigový, ale zdobený vskutku velmi bohatě; zlaté arabesky, korále větší i menší, kousky brokátu, stuhy, nabírání... Až se mi tajil dech. Všechen ten materiál musel stát celé jmění! A vůbec, kdo by byl dnes schopen ušít tak titěrné vzory? Toho nemůže být schopen žádný stroj, ale snad ruka člověka...?


 

Neodolala jsem, musela jsem si promnou oči, abych se ujistila, zda nesním...ale ta iluze nezmizela!


 

Nevědouc, co jiného bych mohla říci, zeptala jsem se na to, co by nejspíš v mém případě zajímalo mnohé; "Kdo jste..?"


 

Dáma se zamračila a přistoupila ke mně. Pravicí si zavazející pramen vlasů zahrnula za ucho. Natáhla se a jemně mne stčila do ramene. "Mami..." pravila polohlasem, "Mami, vstávej, nemám moc času..."


 

Nechápala jsem. Jak je to možné..? Tak hovoří italsky, nebo ona je jemnostpánova tlumočnice..? Ale proč mi říká mami?


 

"Maminko, probuď se..!" Lehce mnou zatřásla, až jsem sebou škubla a najednou před sebou vidím jen Kristýninu starostlivou tvář a vedle sebe ono dobře známé okno. Mraky již nejsou oslepující, právě naopak; dočista se setmělo.


 

"Uf...už jsem se polekala, že je něco v nepořádku..." pousmála se má dcera a poodešla ke kuchyňské lince, aby vybalila nákup. "Kdys usnula? Našla jsem tě tu spící ve tmě, cosi sis mumlala..."


 

"Nevím, děťátko...ale byl to velmi zvláštní sen..."


 

"Ale no tak, kolikrát jsem tě už prosila, abys mi tak neříkala?" uchechtla se Kristýna a zapla televizi, kde zrovna probíhal kulturní přehled, jen aby znovu přichvátala ke kredenci a počala mi urychleně připravovat večeři. Je mi trapné nechat se takovým způsobem obskakovat, kéž bych měla na výběr... Nejhorší je vidět ten Kristýnin skrývaný spěch, se kterým láskyplně pomýšlí na chvíle, až se ode mne osvobodí, aby opět patřila svému manželovi...


 

Lhostejně jsem pohlédla na vysílač. Představoval záběr na honosné foyer divadla. Moderátorka prozradila, že se nachází v Miláně. Zatímco kamera plynule pokračovala do divadelní síně a nabídla divákům překrásný pohled z prezidentské lóže, reportérka nadále řečnila; "...a při příležitosti roku 2009 přezdívaném rokem opery bylo v milánské La Scale uspořádáno naprosto exluzivní představení opery Rinaldo od německého skladatele Georga Friedricha Händela. Město se rozhodlo hojně investovat do dobových kostýmů, jež jsou v opeře k vidění..." Kamera zabrala pódium s herci a zaostřila na dva hlavní hrdiny, načež se mi srdce bolestně rozbušilo a své jediné štěstí jsem shledávala v tom, že jsem praničeho v rukou nedržela, ježto bych to byla zajisté upustila...


 

Vždyť tam stáli dva milenci, kteří mi před chvílí ve snu klepali na dveře s takovou naléhavostí! Stáli tam a usmívali se, netušíc, že stovky kilometrů od nich se jedna stará bába jejich výzoru velmi podivuje... Ale což, vždyť jeden moudrý člověk mi kdysi dávno řekl, že filosofové měli pravdu, když tvrdili, že realita je pouze iluzí...

Pro přidání komentáře se přihlašte.
Lorettine
kvalita komentáře: 0 Lorettine 10. listopadu 2009, 09:33
mischkaS: Děkuji =) S tím Rinaldem jsme na tom stejně... :D
mischkaS
kvalita komentáře: 0 mischkaS 22. října 2009, 21:58
0.3 :) Ne že bych opeře rozuměla, ale zrovna Rinaldo je má srdcová záležitost:)
Dobrý vcítění do postavy.
biskin
kvalita komentáře: 0 biskin 18. října 2009, 15:37
0.7 -
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Lorettine Autor
    Lorettine
  • 1.3 bodů
  • 2 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 18. října 2009, 14:40
  • 1830 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz