Jde to Dobré Wow!

Nenávidím anděly

Literatura > Povídka
Jedna z mála mých vážných povídek. Humor nehledat...!

„Pane Polák, slyšíte mě?“ cloumá se mnou Ruka. Ruka zákona. Limonádovej Joe.

„Žít mě bolí. Víš to, ty hajzle? Doktore!? Doktore, ty svině! Dej mi něco! Proboha tě prosim, to se nedá vydržet!“

Už třetí den ležim takhle přikurtovanej a mám hrozný křeče do břicha. A potim se. Ruce se mi klepou a po hlavě mi běhá stádo divokejch koní, co dupou a skáčou a nechtějí mi dát pokoj. Ne, to ne, nechte mě bejt!

U bolestí vystlaný místnosti se otevírají dveře a vcházejí bílý postavy. Už je tady, už si pro mě přišla. Ale neměla bejt v černym?

„Kurva doktore, dejte mi něco, dejte mi aspoň něco, ať usnu. Doktore, ty zasraná svině! To bolí, udělej něco, ať to nebolí! Ty nejsi žádnej doktor, ty jsi smrt! Ty hnusná svině! Dej ty hnáty z mýho břicha! Slyšíš mě? Jdi vode mě!“

Ledová ruka mi dopadá na čelo a pomalu mi otírá pot. Cejtim jí. Cejtim jí i přes ten mokrej hadr, co je v ní. Na celym světě vidim jen tu ruku. A na jejím konci tmavě fialovýho tyranosaura s modrejma vočima. „Slečno se žlutejma zubama, kdy tady končíte? Pozvu vás na panáka, chcete?“

Než ruka dokončí svoje dílo, začíná nesnesitelně pálit. Tyranosaurus plive ohnivý koule, který se ode mě odráží a dělají díry do zdí. A za těma dírama vidim svůj žaludek, rudej, krvavej, mrtvej.

„Je to pořád horší, pane primáři, časté projevy dipsománie, mírná neuropatie, komplexní vizuální halucinace, tremor a rigitida intenzivní. Teplota stále neustupuje.“
„A terapie? Medikace?“
„Zatím jen aktivní detoxikace, kalcium a vitamín B12.“
„No, dejte mu základní disulfiramovou kapačku a neustále sledovat. A zábaly. Musíme srazit tu teplotu. Jak se cítíte? Slyšíte mě? Haló!“

Najednou mě něco píchne a já asi usínám. Nebo to není spánek? Ve snu se propadám do černa. Všude kolem mě oznamujou zvony mojí poslední hodinku a havran se směje. „Chcípni, hajzle.“ šeptá vychlastanym hlasem.

Ten pád trval snad sto let. Sto strašnejch let poslední hodiny mýho zasranýho života.

„Tak už si mě vezmi, vezmi, vezmi…“ šeptám z posledních sil.


Píp. Píp. Píp. Píp. Píp.

„Tak co, jak se cítíte, vidíte mě?“ říká mi anděl. Chytnu toho anděla za ruku a prosím ho očima: „Anděli, proboha tě prosim, neodlítej, zůstaň tu se mnou.“

„Tak vidíte mě? No tak, proberte se konečně.“
„Můj krásnej anděli, kde to jsem?“
„Měl jste v noci záchvat a museli jsme vás převézt sem, kdyby něco. Přijde pan doktor, on vám to poví, až se úplně proberete.“
„Jakej záchvat? A kde je ten havran? Nasypal mě pod tu zem? A ty zvony?“
„Zvony? Vidíte zvony?“
„Slyšel jsem svojí vlastní smrt, anděli, ty můj krásnej anděli, víš co to je slyšet svojí smrt? Je tichá, miluju se s ní, držím jí kolem pasu. Slyšíš, anděli? Je tichá, ale když mlčíš, tak jí slyšíš. Všude kolem. A bijou zvony. A vychlastanej havran se mi směje.“

"Kam utíkáš, anděli? Zůstaň tu se mnou, chci tě držet za ruku. Za tu tvou krásnou bílou ruku. Andělsky bílou ruku."

Svítá. Začíná čtvrtej den! Nenávidím anděly!

Pro přidání komentáře se přihlašte.
  • SkunnY Autor
    SkunnY
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 16. dubna 2009, 14:07
  • 1032 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz