Jde to Dobré Wow!

Krteček

Literatura > Jiné
Však on z toho vyroste
Chlapeček hypnoticky zíral na hromadu narozeninových balíčků v lesklém barevném papíře. Nebo si to alespoň mysleli jeho rodiče. Ve skutečnosti nezíral na pestré balíčky, nýbrž na černošedou plyšovou hračku, která na celé té hromádce trůnila. Hošík vztahoval ručky, chce tu věc a hned! Dával to také hlasitě najevo.
"Copak broučku, chtěl by sis rozbalit nějaký dárek?"
Ne, že by jim drahý brouček nějak zásadně rozuměl, ale hlasitějším projevem dal vědět, že určitě ano. Do upatlaných buclatých ruček se mu dostal balíček, krásná a velká žlutá krabice s červenou stuhou. K pobavení celé společnosti klouček o dárek nejevil velký zájem. Dál toužebně hleděl na tu černošedou věc. Když se mu konečně dostala do rukou, už ji vůbec nepustil. Objal ji, zavřel oči a usnul.
"Kdopak jste mu přinesl toho Krtečka?" ptala se maminka, hleděla na svého spícího synka a hlas jí přitom přetékal něhou.
"Má ho ode mě." usmála se babička a dodala: "Však i ty jsi na něm vyrostla."

Chlapeček bez svého prvního Krtečka nedal ani ránu. Tahal ho všude s sebou, na procházky, do školky, bral si ho do postýlky a dokonce i když se koupal, musel Krteček sedět na pračce tak, aby ho měl stále pěkně na očích. Jednu mu maminka Krtečka sebrala, aby ho mohla vyprat (vypadal už vážně hrozně, byl celý ušmudlaný) a hošík dostal téměř hysterický záchvat. Jiní plyšoví krtci, kterých teď dostával od všech příbuzných požehnaně, mu nestačili. Chtěl jen toho jednoho. Když maminka Krtečka vyndala z pračky, klučík po něm chňapl, ani ho nenechal usušit. Umínil si, že už Krtečka nikdy nedá z ruky. Nikdy, nikdy, nikdy. Celý následující týden se choval až téměř paranoidně, nikdo se na Krtečka nesměl pomalu ani podívat. Maminka z toho byla celá nesvá a zeptala se tatínka, zda-li si myslí, že je to normální.
"Však on z toho vyroste." prohlásil s klidem a otevřel navyklým pohybem noviny na sportovní stránce.

Chlapeček dál rostl, ale že by vyrostl ze své krtčí mánie se říct nedá. Jeho pokojík vypadal jako úplně krtčí doupě. Krtek kam se podíváš. A už ne jen ten Krteček od pana Millera, ale i všechny možné napodobeniny krtků úplně obyčejných. A aby toho nebylo málo, k Vánocům dostal hoch od příbuzných modré laclového kalhoty s velkou kapsou. Všem to přišlo jako veliká legrace, ale rodiče kvůli tomu dost natrápili. Hoch totiž odmítl nosit cokoliv jiného, než ty krtčí kalhoty. Maminka mu je musela prát přes vždycky přes noc, když tvrdě spal. A aby si pojistil, že jiné kalhoty nosit nebude, vzal si nůžky a všechny ostatní kalhoty rozstříhal na malé kousíčky. Maminka se pěkně vyděsila. Hned další den šla a koupila synkovi několikery krtčí kalhoty a pro jistotu ještě pár do zásoby ve větší velikosti. Hoch byl strašně šťastný, měl své krtčí kalhoty, díval se na plakát se svým idolem a vesele si opakoval "teď jsme jako jeden". Maminka z toho byla celá nesvá a zeptala se tatínka, zda-li si myslí, že je to normální.
"Však on z toho vyroste." prohlásil s klidem a navyklým pohybem zapnul televizi na sportovní kanál.

Touto cestou vás žádáme o povolení, aby se náš syn mohl vyučovat s Krtečkem. Děkujeme za pochopení. Rodiče.
Tento vzkaz si přečetla nejedna učitelka ve škole, kterou náš chlapec navštěvoval. Pokud na jeho lavici neseděl Krteček, neučil se, nespolupracoval. Domluvy ani tresty nepomáhaly. Jako ve všem. Maminka doufala, že v kolektivu ostatních dětí, které už se chovají trochu rozumněji, se to nějak spraví. Ale kdeže. Děti si sice hocha dobíraly, ale tomu to bylo jedno. Měl svého krtka a to mu prostě stačilo. Vždycky věděl, že je jiný než ostatní děti. Víc krtčí. Jednou, když výuka probíhala na školním hřišti a děti se učily znát všelijaké květiny a stromy se paní učitelka dokonale vyděsila. Všimla si, že se náš hoch odpoutal od skupiny. Seděl kousek dál v trávě se svým Krtečkem a hloubil díru do země. Šla za ním, abych ho trochu pokárala a přivedla zpátky. Chlapec vytáhl ze země žížalu a ukázal jí svému tichému společníkovi. Podíval se na ni a pak jí vcucl do pusy jako špagetu. S ledovým klidem. Olízl si rty. Otočil se a podíval se na paní učitelku. S úsměvem. Ta ovšem stála jako přimrazená, vůbec se nesmála a jedno věděla určitě. Ten kluk nesnědl žížalu poprvé. Na rodičovských schůzkách se na to optala tatínka.
"Však on z toho vyroste." prohlásil s klidem a potřásl paní učitelce rukou na rozloučenou.

Chlapeček dál rostl, ale že by vyrostl ze své krtčí mánie se říct nedá. Jeho pokojík vypadal jako krtčí doupě čím dál tím víc. Millerovy krtečky nahradily z velké části krtci úplně prachobyčejní (až na toho prvního, samozřejmě). V policích byly encyklopedie o krtcích a videokazety s dokumenty. V pokoji vládla absolutní tma, závěsy byly vždycky zatažené a vypínač vymontoval náš chlapec ze zdi. Maminka se vždycky bála, že se o něco přerazí, když mu nesla do pokoje pečlivě vyžehlené krtčí kalhoty. Vždycky, když je ukládala do skříně, bála se, že narazí na žížaly či jiný hmyz, nebo dokonce na hromádky hlíny, jako už se tolikrát stalo. Bála se, že jednou najde svého syna proměněného v krtka. Jednou odpoledne, když se z pokoje ozvala hlasitá hudba a celý bytem se rozléhal hit skupiny Buty s názvem Krtek, zeptala se maminka tatínka, zda-li si myslí, že je to normální.
"Však on z toho vyroste." prohlásil s klidem a navyklým pohybem otevřel ledničku.

Jednoho dne přišel náš hrdina, už skoro dospělý muž, domů a prohlásil, že se stěhuje do Ostravy. Bude z něj horník. Sbalil si všechny své krtky a do tří dnů byl pryč. Ohromně se na všechno těšil. Trávit celé hodiny v temném dole a mít svůj vlastní byt.. tedy doupě. Prostě skvělé. Okna bytu byla umístěna na sever, což bylo báječné. Při směrování na východ nebo západ by mu dovnitř svítilo příliš mnoho světla. I když to vlastně stejně bylo jedno, jednou z prvních věcí, kterou po svém příjezdu zařídil byly závěsy. Těžké, tmavé závěsy. V práci s ním byli spokojeni. Pracoval velmi svědomitě a často si bral také přesčasy. Ideální pracovník. A pokud zrovna nebyl v práci, byl doma a sledoval na videu své dokumenty o krtcích, poslouchal Buty a nebo si domů nosil po igelitkách hlínu. Měl v plánu si z jednoho pokoje udělat úplný krtčí ráj. Tma, hlína, vlhko, žížaly a hmyz. Prostě paráda. Jednu sobotu za ním přijeli na návštěvu rodiče. Byli rádi, že se mu v nové práci daří a že je spokojený a šťastný. Spíš tedy pouze na oko. Když odešli, zeptala se maminka tatínka, zda-li si myslí, že je to normální.
"Však on z toho vyroste." prohlásil s klidem a navyklým pohybem nastartoval auto.

Našemu mladému krtčímu muži se začal pomalu hroutit svět. V dolech začala stávka. Nemohl chodit do práce. Byl nešťastný. Zdeptaný. Naštvaný. Snažil se věci brát z té lepší stránky. Bude se moci více věnovat svému krtčímu pokoji. Dneska by mohl přinést další hlínu a nachytat si pár žížal na večer k televizi. Jenže stávka se vlekla nekonečně dlouhou dobu. Krtčí muž už vůbec nevycházel z bytu. Hlíny v krtčím pokoji už bylo ažaž, žížal taky dost a televize jela pořád dokola a dokola. Na videu si nastavil smyčku a jeho nejoblíbenější kazeta s dokumentem se nezastavila. Několik dní v kuse. Jen seděl v křesle a konsternovaně zíral do obrazovky. Pozoroval krtka a pozorně poslouchal vše co o něm říkají, i když už to dávno znal nazpaměť. Po těch několika dnech upřeného sledování mu bylo jasné, co musí udělat. Musí se stát krtkem. Nejvěrohodnějším lidským krtkem, co kdy byl. Jen tak může být navěky šťastný. Ze šuplíku vytáhl šitíčko a z něj jehlu. Jednou rukou si roztáhl spodní i horní víčko a druhou rukou do něj jedním prudkým pohybem jehlu vrazil. Nevykřikl bolestí, nic. Nevadila mu krev. Jehlu vytáhl a vrazil ji do oka znovu. A znovu. Dokud si nebyl stoprocentně jistý, že má oko úplně zničené. Poté, co stejnou proceduru provedl i s druhým okem, doklopýtal po paměti k pokoji s hlínou. Padl do té černé hromady studené země. Pádloval rukama a snažil se zahrabat. Jsem krtek a splynu s hlínou! Jsem krtek a splynu s hlínou! Křičel a hrabal rukama, hlína létala všude. Jsem krtek! křičel. Zabořil hlavu více do hlíny a chtěl zakřičet znovu. Jenže to nešlo. Hlína se mu dostala do úst. Co na tom, že nemůže křičet. Krtci to vlastně taky nedělají. Hrabal dál. A hlíny měl v puse víc a víc. a dostával se hlouběji a hlouběji. A najednou zjistil, že nemůže dýchat. Všude kolem jen černá hlína. Musí si vyhloubit chodbičku, kde bude vzduch, problesklo mu hlavou. Dál hrabal a hrabal, jenže jeho tělo bylo již bez kyslíku a bez energie. Musí vydržet. Prostě musí. Udělá si chodbičku.

Pracovníci záchranné služby vynášeli ze dveří nosítka. Nosítka přikrytá bílým prostěradlem. Sousedé zvědavě vykukovali. Koho nesou? Nebyli si jisti, kdo to bydlel na konci chodby v bytě číslo 5. Neviděli, koho nesou. Viděli jen ruku, ruku, která bezvládně visela z nosítek. Ruku, z jejíž křečovitě sevřené pěsti odpadávaly kousky hlíny.

Mrtvého krtčího muže našli po dvou týdnech jeho rodiče. A nebyl na něj hezký pohled. Maminka usedavě plakala a tatínek poprvé nevěděl, co jí má říct.
Pro přidání komentáře se přihlašte.
amna
kvalita komentáře: 0 amna 05. prosince 2007, 19:24
děkuji, děkuji, děkuji všem :)
Nezn.uživatel
kvalita komentáře: 0 Nezn.uživatel 04. prosince 2007, 21:47
Jejda teď sem zapomněla co jsem chtěla vytknout :che:
Tak dejme tomu, že to sem dopíšu. O tomhle jsem slyšela naživo od bakllazaana, dokonce mi i vnutil tu písničku pd Buty, ale když o tom říkal tak to vypadalo tak nudně! Bravo nadchlo. A to se čtení dlouhých věcí vyhýbám :)
Fairiella
kvalita komentáře: 0 Fairiella 07. listopadu 2007, 12:32
joo jo "Víc krtčí." mě taky dostalo :D :D :D A vůbec, celá ta zápletka :D krásné :) Možná tam bude něco maličko ke zpracování, ale jinak.. :)
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 06. listopadu 2007, 19:37
pěkně zakončený to je, fajkn tečka : )
tenhle styl není tak úplně můj šálek kávy - je to trošku zdlouhavé, mám rači takový šup šup, něbo když je v tom víc humoru. v každý větě. a tak. text celkově je vtipnej dost, ale průběžně.. snad mě chápeš .) víc šperků, víc zlata, víc kabaretních slovních přesmyček : )
líbí se mi ten tatínek! sympaťák : ))
a jen na okraj - u těch jeho přímejch řečí by měla bejt na konci čárka, ne tečka .)
Bakllazaan
kvalita komentáře: 0 Bakllazaan 06. listopadu 2007, 19:15
3 to co vadilo kolegyni dóle mně naopak vyhovovalo...rozesmál mě kousek - víc krtčí:)...moc pěkný příběh. Skvěle načasované vygradování..pěkně postupně, pomaloučku polehoučku...kraasa:aha: :mrk: ...možná se hodnocení bude zdát někomu přemrštěné (nemluvím samozřejmě o autorovi) ale mě se to zkratka líbilo
filipha
kvalita komentáře: 0 filipha 06. listopadu 2007, 18:28
krute...trocha mi vadi opakovane "prohlásil s klidem a navyklým pohybem" ale to si viditelne mala na plane tam mat...
  • amna Autor
    amna
  • 3 bodů
  • 6 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 06. listopadu 2007, 17:55
  • 1932 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz