Jde to Dobré Wow!

Londýn 1666, aneb jak to bylo doopravdy

Literatura > Jiné
Pravda je krutá. A já děkuji jednomu ovčímu hochovi za inspiraci.
Rok 1666. Londýnem obchází strach. Ne, není to morová nákaza, i když to s ní má mnoho společného. Je to něco horšího. Stádo halucinogenních žab a gumujících pižmoňů. Tato zvířátka jsou neuvěřitelně chytrá. A jejich vzájemná spolupráce může být opravdu zničující.

Halucinogenní žáby poznáte lehce – jsou mrňavé, zelené a na zádech mají svítivě fialové puntíky. Jsou to pěkné potvůrky. Pomocí telepatie vás donutí abyste je olízli a pak… vítejte ve světě těch nejbláznivějších halucinací, jaké kdy můžete zažít. Doba trvání halucinací závisí na tom, kolikrát vás žába donutí jí olíznout.

Gumující pižmoni, to je jiná sebranka. Taky jsou malincí, mnohem menší než normální pižmoni. Jejich největší zbraní je jejich jazyk. Když vás totiž olíznou, jejich sliny vám ugumují olíznutou část těla. Následky bývají často smrtelné.

A co že mají tato zvířátka společného s morem? No ano, mutace. Morová nákaza proměnila většinu žab a pižmoňů v Londýně a okolí na nebezpečná monstra. Již mnoho obyvatel Londýna bylo odvezeno do psychiatrické léčebny a nikdo si nedokázal vysvětlit jejich halucinace (nikdo se jim totiž nepodíval do kapsy, kde si spokojeně trůnila žába). A také mnoho další lidí bylo nalezeno mrtvých. A všichni měli něco společného – něco jim chybělo. Kus ruky, nohy, obličeje, nebo měli prostě díru v břiše. Ale nikde nebyla žádná krev. A protože v té době ještě nebyl žádný Sherlock Holmes, všechny podivné úkazy se svedly na odeznívající mor.

2. září 1666. Datum, které je všem dětem ve Velké Británii vtloukáno do hlavy, jako nám datum bitvy na Bílé hoře. V tenhle den totiž shořelo asi 60% Londýna. Do jednoho malého pekařství totiž tenkrát přišla na návštěvu jedna halucinogenní žába a gumující pižmoň.

Pekař Thomas Farynor byl večer již pekelně unavený. Ještě musel připravit spoustu věcí na zítřek. Seděl u stolu a kontroloval seznam lidí, kteří u něj mají objednané pečivo. Seznam byl velice dlouhý a Thomas už nedokázal potlačit zívání. Najednou ho zaujal nějaký pohyb na stole. Žába. Po stole mu lezla malá zelená flekatá žába. Docela ošklivá. Už už se chystal vyhodit jí oknem ven, když se mu žába podívala hluboce a dlouze do očí.
„Olízni mě.“
Pekař zatřepal hlavou. Opravdu slyšel, jak mu ta žába říká, aby jí olízl? Uchechtl se. Pěkná blbost.
„No tak, nestyď se a olízni mě.“
Žába mu opět civěla do očí. Takový upřený pohled, jako kdyby ho chtěla uhranout (co jiného by ale taky asi chtěla dělat, že).
„Olízni mě. Prosím!“
Thomas už si ani neuvědomoval co dělá. Věděl, že jediné co teď musí udělat, je olíznout tu žábu. Chytil jí do ruky. Byla celá divně oslizlá, mnohem slizčí než jiné žáby. Pomalu přibližoval žábu k ústům. Vystrčil a jazyk a přejel jím po tom fialově flekatém hřbetě.

Žába padla s plesknutím na zem. Než se stačila zorientovat a nechat se znova oblíznout, nezbylo z ní nic jiného než jen slizký flek na podlaze. Pekař, který náhle uviděl ve dveřích svou mrtvou matku, jak vede na vodítku sněžného tygra, ji totiž rozšlápl. Hnal se ke dveřím a chtěl matku i tygra pozdravit. Ale oni oba zmizeli. Zmateně se otočil. Nikde nikdo, jen ta kuchyň se nějak podivně houpe…

Z pece najednou vykoukl jakýsi mrňavý mužíček a šíleně se chechtal. Thomas se přiblížil. Mužíček povyskočil a praštil Thomase do nosu. S chechotem zmizel v peci. Pekař byl naštvaný. Co má co dělat takový protivný skřet v jeho peci? Chopil se vařeček a jal se mužíčka z pece vyšťourat.

Kdo ví, kde se stala chyba, že žádná vařečka mužíčka nevyšťourala. Ba dokonce, žádná ani moc dlouho nevydržela. Thomas je odhazoval na podlahu a bral si další a další a další… Pak klesl na zem a omdlel.

Když se o chvilku později probudil, cítil žár. Otevřel oči a málem omdlel znovu. Oheň. Oheň v jeho kuchyni. A nejen oheň. Nějaký malinký pižmoň mu olizuje ruce. Sakra, co dělá pižmoň v mojí kuchyni? A proč mě oblizuje? Těch podivností je na jeden večer až příliš. Thomas se zvedl na nohy. Běžel na dvorek ke studni pro vědro s vodou, musí oheň uhasit. Cítil, že něco není v pořádku. Nějak divně ho svědily ruce. Podíval se na ně a úplně zkoprněl. Jeho ruce mizely. A už nesvědily. Cítil bolest. Se šíleným křikem nakonec doklopýtal ke studni. A začal křičet ještě víc. Nemohl vědro zvednout, neměl čím. I když cítil, jak ho ruce pálí a bolí, prostě tam nebyly. V agonii běžel zpátky. Cestou potkal malého pižmoně, ale už ho vůbec nevnímal. Vběhl do hořícího domu, kde zemřel.

Malý pižmoň šel hezky pomaloučku k řece. Měl strašnou žízeň a potřeboval se napít. Cestou potkal spoustu utíkajících a křičících lidí. Běhali od řeky a zpátky, pořád. A nikdo se nechtěl nechat oblíznout. Vlastně si nikdo malého pižmoně vůbec nevšímal. Proč taky. Vždyť to byl jen malý neškodný pižmoň. Stejně neškodný, jako stovka nějakých mrňavých žab.
Pro přidání komentáře se přihlašte.
bashelamba
kvalita komentáře: 0 bashelamba 04. listopadu 2007, 16:26
skvělej nápad! : )
  • amna Autor
    amna
  • 0 bodů
  • 1 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 04. listopadu 2007, 15:35
  • 1583 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz