Jde to Dobré Wow!

Bez zpovědi

Literatura > Poezie


Když se kaji, jen se rouhám,

když cítím, tak jsem necitelný,

je beze snů má každá touha,

v slzách mám úsměv potutelný.

 

 Uspává mne prach jen střelný,

ukolébavka mne straší,

čím prudčí svit, tím více zháší

se svíce sebevíce dlouhá.

Pro mne důkaz hmatatelný,

ten je, kde legenda pouhá

se jak tma nad krbem snáší.

Rmoutí mne, co právě raší,

bez kněží věřím, smilně věrný,

v šlápnutí vedle neomylný,

na bílém místě víc jak černý,

v slabosti své víc jak silný,

v mlčenlivosti své sdílný…

 
 Obezřetnost - ta mne plaší...
Pro přidání komentáře se přihlašte.
tichotam
kvalita komentáře: 0 tichotam 02. srpna 2007, 23:10
Neschopnost vymanit se ze zvuku prvních dvou tří rýmů ukolébává. A vůbec je znát že autor jde slepě intuitivně po zvuku... třeba vnitřní rým svíce sebevíce nebo kněží věřím vznikl pravděpodobně z této přebuzenosti sluchu. Obsahově vidím jen pár paradoxů zhášejícího svitu, smylně věrný, bílá černá, silná slabost, sdílná mlčenlivost a další... jen div že básník znovu neobjevil oblíbené řvoucí ticho. Inverze působí staromilsky, ale bohužel ne elegantně: "Uspává mne prach jen střelný,". Když už inverze používat, pak k docílení dokonalého sladění stop do rytmu... nikoli ve volném verší pro navození pocitu poetičnosti. Napsat "čím prudčí svit, tím více zháší/se svíce sebevíce dlouhá." je síla. Řádky pokud možno nezačínat zájmeny, spojkami a podobně... Paradoxy je pak dobré rozvést do širšího textu obrazu, jinak působí samoúčelně.
  • danmark Autor
    danmark
  • 0 bodů
  • 1 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 02. srpna 2007, 11:25
  • 1264 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz