Jde to Dobré Wow!

Otevřené dveře

Literatura > Sci-fi
dost dlouhá povídka o třech dívkách a obludě a ještě všeličems jiném

                                     OTEVŘENÉ  DVEŘE   

                         

 

         „Jak se mám dostat dovnitř?“ zeptala se

Alenka ještě hlasitěji.

„A máš ty se vůbec dostat dovnitř?“ řekl lokaj.

„Tak totiž zní první otázka.“

                                                                                              ( Lewis Carroll )

 

                                                                    * 

 

        „Dál tě nepozvu,“ říká Manuela a já vím, že tam někoho má. Dobře mi tak. Neměl jsem se s ní před několika dny rozejít. To jsem si chtěl dokázat, že jedině sám, úplně sám, mohu být sám sebou.

        Pak se mně to rozleželo. Už třetí den ze mě byla mátoha, které se všechno sype pod rukama. Týden stačil, abych měl sám sebe dost.

        Takže nyní stojím před Manuelou celkem dost splihle a musím přiznat, že průběh návratu se nevyvíjí podle mého scénáře.

        „Jak můžu vědět, že pozítří se nezachováš zas tak?“ ptá se a má pravdu -  jak to může vědět! „Přišels. A já se ti mám vrhnout okolo krku? Víš co! Zavolám ti, někdy.“

        „Platí!“ povídám hrdě a jdu si sednout domů - k telefonu.

 

                                                       *       *

 

        „Já se vzteknu!“ zaúpěla Ív a zuřivě nakopla elegantně tvarovaná dvířka zásobníku. Uvnitř bylo všechno zpřeházené, to jak si Rena s Unou vybíraly svoje důležitosti.

        Ani kabiny letounu nevypadaly na to, že je obývají tři dívky. Kusy šatstva se válely kam oko dohlédlo společně s kelímky a miskami od jídla. Podlaha zablácená. Pochopitelně! Rena! Neztrácela čas přezouváním, když se vracela z venku, kde se vrtala v bahně a stavěla přehradu.

       „Přetrhnu jí!“ bouřila Ív nahlas. „Výtvarnice - aranžérka! Houby! Potrhlej meliorační pracovník!“

        „Koho to hubuješ?“ zavolala od výstupního otvoru Rena. „Pojď se mrknout a dáš mi za pravdu.“

        Ív zatnula zuby a rozhodně prošla turniketem. Pohledem přivřených očí se chystala prostřelit Renin naivní čumáček. Tu tvářičku chlapečka s blond vlásky, která se ví bůh jak, ocitla na celkem pohledném a geometricky vyváženém dívčím těle.

        Rena ten pohled nezaregistrovala, protože se otočila, sotva Ív prolezla otvorem, a nadšeně jí ukazovala scenérii, kterou způsobila. „Vidíš!? Skála. Jezírko..., co? Že je to lepší než ten chudinka potůček, kterej sotva tek? Já bych ještě...“

          „Poslouchej ty náno,“ Ív se nutila ke klidnému hlasu, „opakuji již asi po padesáté. Je mi jedno jestli to bude potůček, jezírko nebo rozkvetlá forma na bábovku, hamburger s kečupem nebo čokoládová zmrzli...“

        „Jo, jo - jenom se uklidni.“ Rena přikyvovala, celá náhle schoulená do sebe v roli dívky na smrt vyděšené a chápavě dodala: „Já mám taky chuť na něco jiného než pořád konzervy, ale říkalas, že navštívíme tři planety a potom domů. Tohle je třetí. Kde to vázne?“

        „Já jsem úplně klidná.“ Ív hovořila, a přitom si jednou rukou dolovala z úst své neposlušné kaštanové vlasy. „Úplně klidná. Třetí planeta. Jistě. Na jedné jsme dva dny šplhaly po skalách než se ti místo zdálo dost vhodné. Na druhé; týden! budovaly titanovej chodník přes lávové jezero - ve skafandrech. A tady atmosféra, kyslík... Všechno je dané, právě jako pro nás nachystané. Krajina idylická a to i bez jezírka. Stačí, když támhle na ten kopec umístíme holografickej maják a můžeme letět domů. A při této vzácné příležitosti se tě ptám. Kde ten maják je? Kde je Una? Aby mně ho pomohla nainstalovat a zapojit? Nepospíchej s odpovědí. Času dost!“ Ív skrčila své bezvadné nohy a usedla po způsobu domluvivších Indiánů.

        „Jistě,“ litovala se Rena. „Jseš šéfová, navíc o tři roky starší. A to ti nepochybně dává právo na mě řvát, jakmile něco jen trošku málo nesouhlasí s tvýma představama. Uně je už přes třicet, na tu si nedovolíš. Já to pak schytám i za ní.“ Útrpně vzdychla, ale než stačila cokoliv dodat, Ív už zase hřímala: „O roky nejde. Stačí, aby každá dělala to, za co bere peníze. Hergot! Tak dozvím se kde je ten maják?“

        „Una ho dala za ledničku. Prý v zásobníku překážel. Neměla místo pro hotový filmy.“ Rena sledovala pobaveně, co tato informace s šéfkou udělá. Ta vyskočila, rukama se pokoušela odtlačit cosi neviditelného, ale rozhodně dost velkého.

        „Tak za ledničku. Proč ne na záchod? Fajn, a můžu hádat kde je Una nyní?“

        Rena si prohrábla svůj velmi krátký žlutý porost hlavy. „Hm!“ Souhlasila.

        „Šla natáčet další nesmysly! Až se jí nevejdou do zásobníku, strčí je na místo reaktoru. Ten nám ovšem následně usmaží k večeři.“

        „Přeháníš.“

        „Nepřeháním! Švihej do ledničky pro maják. Vyrazíme. Já vezmu solárku. Paní kameramance ty vycházky na lov beze zbraní strhnu z platu.“

 

        Una přišla akorát včas, aby zahlédla ty dvě mizet v soutěsce. Nejdřív je chtěla dohonit a vystřídat Renu, ale pak se zaposlouchala do řeči, kterou vedla Ív. Do řeči, která rezonovala skalami jako ozvěna činnosti probíhající v přeplněné boxerské posilovně.

        „Až se vrátíme, bude tvoje jezírko napuštěný. Můžeš se klidně třeba vykoupat. Předtím se ovšem nezapomeneš věnovat úklidu kajut. Potom se vydáme na cestu domů. A tam vás opustím.“

        Una se uchechtla představě slastného výrazu, který se asi objevil šéfové na obličeji při této větě.

        A rozhlasový přenos ze soutěsky pokračoval. Ív se totiž oddala snům, jež čeká brzké vyplnění.

        „Až se v mém salónu budou procházet modelky před modifikovaným holografickým pozadím snímaným ze tří planet, snad zapomenu na dvě husy, kterým jsem zaplatila nejhezčí dovolenou jejich života. Navíc si...“ Nyní se již slova stala nesrozumitelnými a jen čas od času zazvonil Renin smích.

        Při pohledu na jezírko se Una již definitivně vzdala svých dobročinných úmyslů. Položila kameru na zem, jediným pohybem shodila overal a nahá vběhla do průzračné vody.

        Musela dát Ív za pravdu. Ano. Nejkrásnější dovolená. Tahle planeta je bez nadsázky ráj. Tráva jak nejdražší koberec. Uklidňující tvary skal se vypínají proti bezmračné azurové obloze. Dokonalá oáza klidu a míru, nyní ovšem lehce narušená šploucháním vody. Jezírko nebylo velké, dalo se přeplavat několika tempy.

        Una vyšla na břeh. Stále ještě nahá ulehla na opuštěný overal. Rozpřáhla ruce a nechala své tělo vystavené paprskům namodralého slunce. Sledovala stále zvolna stoupající hladinu jezírka a mimoděk se přistihla při úvaze; jak asi dlouho odolá Renina amatérská hráz náporu narůstajícího množství vody.

        Netušila, že otázka výdrže byla od počátku stavby položena na docela jiné místo, o kterém nevěděla ani sama stavitelka. Kámen při úpatí skály uzavíral vchod do jeskyně. Teď, více než dva metry pod hladinou, proměnila voda hlínu podél jeho obrysu v bláto a pomalu sílícím proudem pronikala do útrob dutiny. Una nejdříve zaregistrovala vzdálené hřmění, které narůstalo natolik, že pocítila vibrace okolního terénu. Zároveň se hladina prohnula jako membrána a z jejího středu vyrazil démonicky syčící gejzír vodní páry.

        Při pohledu na tryskající vařící vodu, která vytvářela nad údolím temný přízračný mrak, se dívka roztřásla náhlým chladem i strachem. Jak gejzír bouřil, jezírko mizelo a mrak rostl. Pak nastalo mrtvé, zlověstné ticho. Zůstal jen mrak. A potůček opět narazil na přehradu a začal se rozlévat.

        Úpatí skály zívlo černým otvorem a tam se to vynořilo. Beztvaré, stříbřitě šedé cosi, nepodobné ničemu a se skrytou hrozbou v sobě, ustrnulo na břehu. Podoben vlnce projel povrchem té věci duhový stín a utvořil vypouklinu, která snad mohla být hlavou. Ta se otočila směrem k přehradě. Zaplál oslnivý blesk a v burácení hromu přehrada zmizela. Potůček pokračoval v cestě. Una mu záviděla. Hlava se otočila, a ačkoliv neměla nic, co dělá hlavu hlavou, tedy ani oči, Una věděla, že se dívá na ní. Nejenže dívá, celá ta věc se jejím směrem i pohybuje. Děj natolik neskutečný jako vystřižený z hrůzného filmu. Ta blesková proměna idyly - v co vlastně?

        Uně ještě tančily před očima barevné kruhy. Mimoděk uchopila kameru. Jedinou zbraň.

        Šedá hmota se sunula a přelévala trávou stále blíž. Na útěk bylo pozdě. Navíc Una i cítila, že nohama stejně nemůže ani pohnout.

        Mrak nad údolím zakryl slunce. Ochladilo se. Věc se blížila. Hrůzná nepřítomnost tvaru zároveň s nepodobností čemukoliv a chladná, naprosto nezúčastněná přesnost pohybů.

        To je můj konec, pomyslela si Una zaostřující objektiv. Natáčela svou přibližující se smrt  profesionální zručností a snažila se nemyslet na nic jiného než na kvalitní ostrý záběr.      

        Věc byla téměř na dosah, když z krytu baterií na kameře vzlétl proud zářících jisker, který se rozšiřoval a vpíjel do útočící šedivé hmoty. Kontrolka napájení kamery zhasla. Una přístroj bezradně odhodila do trávy a vztáhla ruce na obranu proti předpokládané váze té potvory.

        Prsty, dlaně, předloktí pohltila za jemného šimrání vlhká šedá hmota. Každý atom zmizelé části těla rozlechtala miniaturní peříčka. Naproti veškeré hrůze, kterou Una pociťovala, při postupu onoho zvláštního mravenčení přes lýtka, kolena, stehna a zároveň lokty i ramena, ji napadlo, že smrt vypadá asi jinak. Prohnula se náhlým vzrušením a stojící hroty jejích ňader pronikly hmotou následovány nedočkavě pootevřenými ústy.

        Mravenčení se stupňovalo k nemožnosti. Postupovalo velmi zvolna po hladké vnitřní straně stehen, až se zhmotnilo v tak intenzívní vniknutí, že celé Unino nitro doslova explodovalo vášní. Její vzpínající se břicho, které dosud jen koketovalo náhodnými doteky, zůstalo slastnou křečí pruženo vzhůru a hmota se rozlila i po dychtivých, hladovějících zádech. Do šedivé dokonalosti pronikly i poslední atomy lidského těla. Vyvrcholení spadlo jako most přes hradní příkop.

        Stále vzrušeně oddechující dívka ležela již opuštěná, když se z mraku nad údolím spustil hedvábný déšť.

 

                                                       *       *

 

        „Poslechněte si hodinu šlágrů...,“ řeklo rádio. Tím mě došlo, že je večer a to již po desáté hodině a telefon nic. Mlčí. Manuela tedy zřejmě dneska už nezavolá. Tak to tedy je! Vztekle jsem přešel ke své hi-fi soupravě a nacvičeným pohybem udělal přítrž koktání jakéhosi negra.

        Půjdu si lehnout. To je tak nejrozumnější, co se dá dělat. Vyspím se a přijde zítra, a zítra zavolá Manuela. Určitě! Rozhodl jsem se a zhasnul světlo. Pak pod peřinu. Kolem jen tma a ticho. V tichu jsem nedokázal zabrat. Zase jsem vstal a pustil kazeťák.

         S peřinu přes hlavu jsem téměř usínal, když skončila první skladba. Ta další vyrazila úderem do bicích. Vyhodila mě z postele. Kazeťák bylo třeba ztlumit. No jistě! Vadila mi samota. Nechci spát sám. Nikdy jsem nechtěl zůstat sám. Všechno mi vadí; když jsem sám. Tma v bytě mi vadí, světlo v bytě mi vadí a vadí mi i byt.

        Ležel jsem nesmírně soustředěný, abych se dokázal nesoustředit na nic. Hudba byla tak akorát. Tma, při zavřených očích - úplná.

        Vědomí se propadalo do spánku, když něco nepředstavitelně lehkého se dotklo mého čela a klouzlo po zavřeném očním víčku na tvář. Polospánek vykreslil ten hebký dotek jako pohlazení. Nade mnou se skláněla nádherná dívka a odhrnovala mi vlasy z očí.

        Bdící polovina mozku mě vrátila do reálu tmy v prázdném bytě. Ten pohyb na tváři, že by mi vypadl pramen vlasů? Ale proč!? Vzápětí cítím, že na tváři cosi pulsuje - jak pohyb tisíců vláken.

        Sen, který se proměnil v děs, ve spojení s hrůzou z cizí přítomnosti v mé samotě katapultoval ruku. Dlaň náhodně plácla na obličej. Zásah! 

     V návalu hnusu jsem cítil, jak cosi puká, ale jemné lechtání na tváři a nyní i v dlani neustávalo. Žaludek mi vyskočil do krku. Já vyskočil z postele a rozsvítil. Všechna světla v bytě.

        Výstavní exemplář pavouka ležel rozmačkán na polštáři. Mrtev. Jen nohy křečovitě pulzovaly. Černé ochlupené tyčinky na pozadí běloby polštáře a mastného fleku pavoučích vnitřností. Prakticky bylo po všem. Žádná hrůza, ale pro mě dost!

 

                                                       *       *

 

        Beztvarost byla jediným tvarem zvětšující se šedivé příšery. Ív se spolu s Renou přitiskly k sobě a bezděky vztáhly ruce proti síle a autoritě, která vycházela z té potvory.

        Nečekaně přilétl jiskřivý šíp a pronikl do šedého těla rozpínající se obludy. Obraz potemněl.

        Una se pobaveně ušklíbla při pohledu na vyděšené tváře kolegyň. „To mi ta mrcha vysála baterie,“ řekla ledabyle na vysvětlenou a vysunula holozetu z přehrávače. Pak se obrátila k počítači. Z klávesnice zadala příkaz pro srovnávací rozbor obrazového vstupu. Program podpořila poznatkem: Odebírá energii a pravděpodobně ji shromažďuje na způsob akumulátoru. Vybíjení probíhá cíleně a nedochází k úplné ztrátě kapacity.

        „Dozvíme se co je to zač?“ zeptala se Rena rozechvěle. Una nestačila ani pokrčit rameny, když se na obrazovce objevil nápis - PROSÍM DALŠÍ   INFORMACE.

        Ív sebou otráveně zavrtěla, ale sténání křesla přehlušila její řeč. „Tady to máš, ty aranžérskej poklade!“ mluvila, jako kdyby každé slovo vytahovala z bahna, „ty a ta tvoje přehrada. Tvojí vinou budeme trčet na téhle planetě tak dlouho, dokud z počítače nevypadne návod, jak máme řešit situaci. A jak tak na tu pitomou krabici koukám, nezdá se zrovna...“

        „To je fakt.“ Una raději rychle skočila Ív do řeči. „Když při startu rozběhneme reaktor, nemáme nikde záruku, že nám ho ta věc nevycůcne jako pavouk mouchu. To by byl konec.“

        „Ale vycůcne, vycůcne.“ Opičila se Ív. „Už tam nahoře jsem viděla, že maják nefunguje jak má. Ta bestie krade energii i z jeho slunečních baterií. My se prostě nehneme, dokavad tu ta věc bude. Ta blbost šedivá!“ ulevila si, a stále s potřebou se vypovídat, natočila se k Reně. „Mimochodem, děvče, chceš dobu tady strávenou navíc zaplatit jako přesčas nebo ti stačí základní...“

        Prásk! Zaklapnul poklop výstupního otvoru a navztekaná Rena vyběhla před letoun. Cítila, že musí být chvíli sama. Odpočinout si od jízlivostí paní šéfové i od moudrostí světaznalé Uny. Vypadnout na vzduch.

        Mezi hvězdami, které se třpytily nad údolím, mléčně zářily dva z pěti satelitů planety. Díky jim zářil i potůček, který jak skleněný hádek prolézal žalostnými zbytky přehrady. Až sem došla Rena. Usedla na kámen, do úst vložila cigaretu a škrtla zapalovačem. Jen tak, tak stačil oheň olíznout tabák. Téměř okamžitě se ohnul, a podoben oblouku duhy uvnitř vodopádu, tryskal v jiskřičkách a pršel do temně zejícího jícnu asi deset kroků vzdálené jeskyně. Dívka upustila zapalovač. Déšť světýlek neustával a když Rena zjistila, že vychází ze žhavého konce cigarety, odhodila i tu znechuceně do vody. Trochu váhavě překročila potůček a krok za krokem postupovala k jeskyni.

        Úzký otvor se přeměnil v docela prostornou chodbu, kde očekávanou tmu nahrazoval podivný svit z neviditelného zdroje. Rena postupovala při zdi, ani nedýchala. Přimhouřené oči připravená zavřít, při prvním příznaku nějakého nebezpečí.

         Za mírnou zatáčkou se chodba rozevřela na čtvercovou místnost, kde  se dívka zastavila a udiveně pozorovala matný, zamžený obraz nahrazující celou jednu stěnu. Obraz znázorňoval byt. Vlastně pokoj nějakého bytu; na stolku telefon a v křesle neznámý člověk. Celý výjev byl plochý, neostrý, na krajích rozplizlý a nejvíce podoben dýmu, se válel v nechutných chuchvalcích po vlhkých kamenech jeskyně.

        Zaujata obrazem přešla Rena blíž, když náhle za sebou vytušila pohyb. Obrátila se. Šedivá věc, kterou před chvílí pozorovala z bezpečí křesla v řídící kabině letounu, se odpudivě nadouvala necelý metr od ní.

        Badatelka si uvědomila, že je pozdě na cokoliv. Reflexívně couvla do obrazu. Oči se samy zavřely, ale dojem nesmírné záře přetrvával. Tělo se roztřáslo náhlým chladem a ruce zaťaly v pěst, ve snaze zmobilizovat veškerou energii proti předpokládanému, vše tříštícímu nárazu.

 

        Šedá hmota v jeskyni osaměla v okamžiku, kdy pár stovek metrů odtud povídala nic netušící Ív unaveně: „Tak ještě jednou?“ Dost nevraživě sledovala Unu, jak si přitáhla balíček cigaret a šmátrala v něm s upřeným pohledem na obrazovku.

        „Moc už nezbývá,“ mluvila skoro nesrozumitelně díky cigaretě v ústech, „zkusím mu ještě něco dodat,“ těkla očima na šéfku, „ale ty nekoukej co - jo?“ Posledním slovům bylo sotva rozumět.

        „Udělám kafe. Třeba si tady kouzli. Hlavně ať je to k něčemu.“

Ív odevzdaně  zmizela v kuchyňce a Una zanesla do počítače své vlastní prožitky s šedou hmotou. Všechno to, co nedokázala povědět družkám, vyprávěla stroji. Sotva stačila přepnout vyhledávací režim k přímému vstupu do databanky, když se Ív vrátila s kávou.

„Jak to jde? Tajnůstkářko,“ otázala se zpoza kouřících hrnečků.

        „Hledá paralelu mezi tou potvorou a všelijakými bajkami a pověstmi. Jediný způsob, jak využít kompletní paměť.“

        „Aha - hm,“ Ív přikývla téměř nadšeně. Vzápětí otočila oči v sloup, sesula se do křesla a mátožně zatápala po cigaretě. „Máma říkala, že mám bejt doma, ( znělo to jako duma.) Příště ji poslechnu.“

        Una si povzdechla. Nic říct však nestačila, protože počítač ožil. Obrazovku rozzářily titulky jako z velkofilmu. ŠIROKÝ MEČ A NETVOR. Pod tím blikal nápis - přepněte na VO.       

        „Co, že to máme přepnout?“ dotázala se Ív pochybovačně.

        „Hlasový výstup,“ radostně vysvětlila Una. „Počítač zobrazí celý děj pověsti a doplní ho komentářem. Konečně něco!“

        „Jo! Konečně něco. Už tady dlouho něco nebylo. V.O. Velká otrava. Pohádka před spaním,“ poznamenala Ív klidně.

 

                                                       *       *

 

        „To je příliš - snad - nebo?“ koktal jsem. Leknutím mi vypadla cigareta z prstů, ještě roztřesených po zážitku s pavoukem, na koberec. Ta holka se objevila přímo vedle telefonu. Na sobě bílou přiléhavou kombinézu, bílé vysoké boty - elegantní - trochu zablácené. Hezounký obličej, v decentní svatozáři světlých vlasů sestříhaných na krátkého ježka. Byla vysoká, štíhlá, mladá, ruce zaťaté v pěst, a kdyby jí do nich někdo vložil lyžařské hole, vypadalo by to, že čeká ve frontě na vlek.

        Otevřela oči. Pěkné oči. Takové ty bledě modré - uspávací oči. Spatřila mě. V tom okamžiku se celá uvolnila. Povolila sevření pěstí a klidně prohlédla pokoj. Zřejmě čekala něco horšího.

Když se to vezme, já taky. Zvedl jsem cigaretu a popel nenápadně zašlapal do koberce.

        „To je letošní?“ bylo vůbec první, co jsem ji slyšel říct. Artikulovala srozumitelně, i když trochu zastřeně, asi jako televizní hlasatelka po třech zmrzlinových pohárech a půlhodinových zprávách.

        „Co?“ vypadlo ze mě inteligentně. Návštěvnice ukázala na kalendář s fotografií Iana Andersona.

        „Toto,“ ujasnila.

„Zatím jo. Jenže příští rok stejně nic lepšího asi neseženu,“ dodal jsem zbytečně - na to se nikdo neptal.

        „Tak,“ řekla, čímž mi trochu připomněla hada z Malého prince. Pokrčila rameny a s téměř neznatelným úsměvem se otočila ke mě. „Mohu se posadit... a zapálit si?“ 

        „No... jistě a kávu nebo čaj? Tedy čaj, káva došla,“ blábolil jsem a ona přikývla.

        Cestou do kuchyně mi začalo pomalu docházet, že nejsem v bytě sám, že společnost mi dělá krásná dívka. A když jsem se vracel s neuvěřitelně pálícími sklenicemi čaje, uvědomil jsem si, že mi čerta starého záleží na tom, kde se vzala, i co je zač.

        „Co je to za muziku?“ kývla hlavou směrem k reproduktorům.

        Ty seš samá otázka, napadlo mě, ale nahlas jsem řekl: „Broadsword and the Beast.“ Vzal jsem dívku za ramena a natočil ke kalendáři. Nebránila se.

„To zpívá on,“ říkám na adresu fotografie, „je to jedna z jeho starších desek. Nádhera viď? Aranžmá jako hymna. Široká harmonie a nad vším se vznáší sexuálně podbarvený hlas.“        Lehkým pohybem setřásla mé ruce z ramen a pohlédla mi do očí. V jejích očích se zaleskly slzy. Jako vodoměrka vodu; odměřovala slova:

 „Krásný, smutný i jásavý zároveň a já... nevím. Je mi dobře.“ Spustila víčka jako žaluzie. „Trochu smutno, ale celkem příjemně.“ Utichla. Poslouchala.

Mlčeli jsme. Nebylo co říct. Co se ptát. Co řešit. Hudba mluvila za nás. A my seděli.

        Za nějakou chvíli, úplně přirozeně bez náznaku čehokoliv, spočinula hlavou na mém rameni a já trochu poděšeně pozoroval svou ruku, za jejíž chování jsem nechtěl nést odpovědnost, jak se plíživě sune až konečně proniká do té krásné žluté trávy vytvořené z dívčích vlasů. Zvedla víčka. Jen na malou chviličku a zase je spustila. Cvak. Jak uzávěrka fotoaparátu. Jako modrý záblesk. Její ruka uchopila mou a potvrdila ji v místě kde byla. Druhou rukou jsem se lehce dotkl tváře neznámé. Prstem rozevřel rty a přiložil své.

        Ta kombinéza; to byl tedy vynález!

 

                                                       *       *

 

                   V zemi plné jezer, pod klenbou větrem rozervaných skal.

                   V zemi sopečných bažin a mlžných lesů.

                   Tam horské sluji v útrobách příšerný netvor spal.

                   Sám nepodobný ničemu, co lidský zrak kdy zřel,

                   je božím poslem země té, je poslem děsu -

                   - a nikomu ve známost, zda opravdu to bůh tak chtěl.

                   Ten netvor ohněm lávy dýchá, všem vulkánům tím život vzal.

                   Však pouze chlad z něj sálá, jak z větru severního -

                   ač kol jeho sluje mrazivé čas od času bleskem plá.

                   Úděsnému obrazu jen plísní chybí potažený rám.

                   Ten netvor dívky vybírá si a pak je v sebe změní.

*

                   Jak postřelený jelen den ztrácí dech

                    a noc jak poraněný pták    

                   střemhlav padá.                                                  

                   Té noci Mertan, katův syn, otcův meč si tajně bere.

                   Meč široký, popravčí a zlatý kříž, co talisman kol krku. 

                   Kříž zlatý - dar krásné Seaghreth laskavé kol krku zavěsí.

                   Seaghreth, jenž se dnes, jak jiné před ní dřív,

                   nevrátila  z moci tajemné, oněch hrůzných skal.

*

                   Oblohu rozťal zmijí hřbet.

                   Tmou za bleskem sjíždí blesk.

     Hromy šíří děs, jak krajem jdou, násobeny ozvěnou.

                   Kulisou zkázy jde Mertan slepě dál, když rozum radí zpět.

                   Cit lásku žene vpřed. Blíž k Seaghreth, staň se pak co staň.

                   Odvahu opřel o otcův meč a vstoupil v klenbu skalních bran.

                   A na krku se houpá  kříž -  zlatý kříž co talisman.

*

                   Nestvůrné útesy rozeklaných balvanů,

    valící vodopády deště.

                   Strom živlem vyvrácený na močál pad, 

                  v poslední křeči gejzír bahna zvedá.

                   Mertan se dere houštím vpřed - ráz na ráz seká otcův meč.

                   Náhle, však ne znaven, víc zděšen zůstal stát.

                   Tam dole v průrvě - dole pod útesem.

                   Ten šedý stín na kládě, jak leží napříč slatinou.

                   Ach bože prosím, ať je to jen klam!

                   Žihadlo blesku udeří jak spár. Tam dole - dobrotivé nebe!

                   Dívčí tělo zubožené a šaty rozervané - jeden cár.  

                  Zazněl, co zvon, ten meč, když na skálu kles.

                   Prázdná ruka sevřela se v pěst.

                   Až do oblak letí výkřik přebolestný.

                   Skála i trní, tím vším divý let.

                   Pak do bažiny Mertan vpad.

                   Nežli však potopit se stačil, už paži dívky svírá bezvládnou 

                  a v okamžiku i to tělo celé, jež víc je mrtvé a méně živé.

*

                   Cesta přetěžká je tam kde Desmond,

ten stařík skřet již roky dlouhé v lese žije.                                                      

Ač Mertan dnešní noci silnější je, než kdo dřív ho znal,

                   na práh Desmondova domu, jenž je chýší spíš,

                   se svým břemenem bezvládně se zhroutil

o stěnu pěstí bouch a spal.

 

        „...no a dost,“ stále ještě klidným hlasem řekla Ív, když podle vzoru Mertana pěstí bouchla, ovšem do STOP tlačítka počítače.

        Obrazovka zmatněla. Una jen vzdychla a pootočila se k Ív. Ta, jako když zamačkává dotěrné broučky, nenávistně tiskla obdélníčky kláves. Každý dotek komentovala: „Chýší spíš. Chýší spíš. Chýší spíš...“ Výsledek četla Una na obrazovce - KAŠLU NA BÁSNIČKY, CHCI ZLIKVIDOVAT TU POTVORU!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! -

        „Jak je libo. Ty nerve.“ Una se zašklebila a s připsaným zadáním vložila tu větu jako úkol. „Snad se neurazí,“ poznamenala polovážně a mrkla na šéfku, která chtěla něco říct, když ji počítač předešel.

        „Mashine DATGUN W2015 z pozice přístroje, bez příslušného literárního nadání přiznává, že s překladem legendy měl určité potíže. Na základě toho se za některé verše omlouvá.“

        „Jestli se omlouvá za ty, které pokládá za zdařilé - tak to beru,“ štěkla Ív nekompromisně s výhružným pohledem na Unu, která rezignovaně mávla rukou.

        Počítač monotónně objasňoval dál: „Jelikož neznáte dokončení příběhu...“ významně se odmlčel, až se obou dívek zmocnil neurčitý pocit, že i obrazovka vyčítavě blikla, „...mohou se mé závěry zdát poněkud přehnané, nepodložené až možná neuvěřitelné.

Potvora - jak nazýváte energetický objekt nalezený na planetě, je /pravděpodobnost 87%/ uměle vytvořený, částečně inteligentní samec, jehož úkolem je přeměna samic VŠECH biologických řádů, na samce SVÉHO druhu. Tedy na potvoru. Na základě legendy nelze určit přesný důvod této proměny, jejíž podmínkou je pohlavní styk + následná snad citová závislost SAMICE na SAMCI. Transformace samotná, při splnění všech výše uvedených podmínek, probíhá tři až čtyři pozemské dny.“

        Umělohmotný kelímek s kávou explodoval v Uniných rukou. Tekutina radostně vyšplíchla a vpila se do overalu. Dívky na sebe pohlédly.

        „Vás to ale vzalo, madam.“ Ív pokývala uznale hlavou. Una se mlčky otočila k obrazovce. Počítač nevzrušeně pokračoval.

        „Ohledně likvidace SAMCE/POTVORY; je zapotřebí olověný meč, kterým je nutno zasáhnout určité, bohužel legendou nikterak blíže označené, místo na jejím těle. 

        Pravděpodobnost úspěšného zásahu není možno za současných podmínek a vzhledem k nedostatku dalších informací určit.

        /pravděpodobnost 13%/ Jedná se o výplod fantazie, náhodné uskupení vodních par nebo o cokoliv jiného.“ Počítač zmlkl. Obrazovka pohasla. Ív vstala z křesla. „Jak se to jen mohlo stát,“ hovořila spíš k sobě než k někomu konkrétnímu, „že jsem ten olověnej meč nechala doma. Běžně jej přeci používám na krájení sýrů. Leží v zásuvce kredence společně s olověným lukem a šípy. Vlastně postrádám i svůj oblíbený olověný kartáček na zuby. Člověk prostě není nikdy dost připravenej.“

        Una věděla, že tahle samomluva je příslovečným klidem před bouří, která hrozí vypuknout každým okamžikem a razancí se hravě vyrovná i té z legendy. Jenže to jí netrápilo. Hleděla na svoje ruce, které se zanedlouho stanou beztvarou masou. Cítila znovu každičký atom svého těla, jak se mění do podoby příšery tam venku. Zakryla si oči, celý obličej a začala ječet: „Drž hubu, sakra! Drž hubu!“ Couvla na stěnu kajuty, svezla se po ní na podlahu a pomocí nohou se odrážela podél stěny, až skončila schoulená v rohu. Jekot přešel v pláč.

        Tento výjev donutil Ív, aby zapomněla na olověné předměty a obrátila pozornost k Uně. Zároveň si uvědomila, že tu nejsou jen ony dvě. „Ježíši Kriste! Rena! Rena je venku s tou potvorou!“ vykřikla.

 

                                                       *       *

 

        „Budu se muset vrátit,“ řekla tiše a já věděl, že jestli odejde, už se nevrátí. Přitiskla se ke mně. Cítil jsem její dokonalou nahotu a tou odzbrojen, zašeptal:

„Byl to sen. Oba se musíme probudit. Je čas, viď!?“

        „Zůstala bych s tebou, ale nepatřím do tohoto světa.“ Mávla rukou směrem k oknu. Zazíral jsem a tak dodala se smíchem: „A do tvého teprve ne! Tvůj svět je Manuela, která určitě zavolá a ty nesmíš zapomenout na bílou růži pro ni - až se ti vrátí.“

        „Do pytle o čem to mluvíš? O tom nepadlo ani slovo!“ vyjelo ze mě.

        „Slovo jistě ne, ale všechny tvé myšlenky jsou u ní. Možná bych ti to neměla říkat, ale vidím je před sebou jako na obrazovce. Od prvního okamžiku. Nekoukej tak vyděšeně. Je to mezi námi. Konec konců, ani já nejsem zvyklá číst něčí myšlenky. Jenže dneska už je prostě taková noc.“

        Ta holka byla dobře o deset let mladší, ale já si vedle ní připadal jako školák přistižený při krádeži cviček v tělocvičně. „Takže nemá cenu, abych cokoliv říkal,“ řekl jsem. „Jsi tajemná bytost odjinud. Chápeš pozemské starosti, ale neřešíš je. Přijdeš. Odejdeš...“ Rozhodil jsem bezradně ruce. Opustil mě dech. Lapal jsem po něm.

        Její smutné oči jiskřily. Přehrabovala se mi v myšlenkách. „Nech to plavat,“ hlesla. „Byl jsi moc sám a já strašně sama. Chápeš? Osamělost mezi námi otevřela dveře...,“ odmlčela se na okamžik. „Myslela jsem, že není cesta zpět, ale když teď na mě myslí..., cítím, že to půjde.“

        „Kdo! Kdo na tebe myslí? Nějakej chlap?“ Otázka vzbuzovala dojem, že mám asi sedmicentimetrového červa v hrtanu. Jenom jsem chrčel.

        „Půjdeme vedle do pokoje,“ navrhla, jako kdyby přeslechla. „Pustíš ještě naposledy tu desku? Prosím!“

        Hodil jsem na sebe džíny a odešel zapnout gramofon. Ona přišla, jakmile zazněly první tóny. Úplně divadelní režie.

        Oba jsme si zapálili a usedli vedle sebe. Šedivou clonou cigaretového dýmu k nám pronikala hudba a na rameni jsem cítil dotek dívčí hlavy.

        Někdy během druhé skladby zmizela. Nepostřehnutelně. Náhle byla pryč. Já seděl dál s rukou položenou v místech, kde předtím seděla ona. Deska dohrála. Bylo jasné, že tuto noc už toho mnoho nenaspím, ale nebylo jasné, proč je mi to tak jasné.

 

                                                       *       *

 

        „Zatraceně, kde se couráš?!“ vykřikla Ív. Obě dívky se setkaly  před letounem, na jehož kovovém, stříbřitém trupu se temně rýsovaly obrysy jejich postav.

        Rena mlčela, sklopené oči těkaly po nohou paní šéfové. Pak uchopila její ruce a pomalu si je položila na ramena. Pohlédla na ni. „Měla jsem tě plný zuby - kočko, ale mám tě ráda. Abych na to přišla, musela jsem se trochu projít.“

        Ív ji od sebe něžně odstrčila. „Dostala jsem o tebe strach, po tom, co nám prozradil počítač o té potvoře. Una je úplně hysterická. Doufám, že jsi s tou věcí,“ mávla rukou k jeskyni, „nepřišla do styku!?“

        Výraz Renina obličeje by se dal označit za čtverácký, když hlásila: „Ne, s tou věcí jsem do styku nepřišla.“

„Fajn,“ vzdychla Ív unaveně.

„Co vám napovídala ta kalkulačka?“ zajímala se Rena. „Una je hysterická, říkáš? Ty máš oči na vrcholku hlavy. Phe! Já vždycky myslela, že vás dvě nerozhází nic.“

 

        Zatím uvnitř letounu si Una stěžovala: „Jak se mám asi sakra  soustředit?!“ Její tvář, v záři obrazovek bílá a plochá, připomínala posmrtnou masku učitele hudby. Na jednom z monitorů viděla Ív s Renou. Něco důležitého si venku povídaly, ale nebylo slyšet co. Zvuk Una ztlumila už v tom okamžiku, když se dozvěděla, že je hysterka. Zatím stačila z počítače vytáhnout teoretický chemický rozbor přeměny jejího organismu. Jestli počítač ví, o čem je řeč, což se rovná pravděpodobnosti 87% , existuje i 73% naděje zůstat člověkem. Údajně lze transformaci negovat pohlavním stykem se samcem svého druhu. Tedy s mužem. Problém zůstává v tom, že planeta muži právě neoplývá. Nabízí jen šedivou pitomost, která mimo jiné znemožňuje odlet.

        Jak dlouho vlastně byla zalezlá v té jeskyni, než ji vypudila voda? Zajímalo Unu. Jeskyně musela být zavalená a ta věc neměla vůbec touhu s tím něco dělat. Až ta voda ji dohnala k výkonu. Pak teprve začala plýtvat energií. Uvažovala. Třeba je to prosté. Stačí jeskyni zase utěsnit a obludou v ní. Ruce přejely klávesnicí. Ta procenta nějak klesají. Povzdechla si. Počítač vyhodnotil 40% naděje na úspěch. Snad to bude Ív stačit.

        „Hej,“ ozvalo se z chodbičky, „netrap už tu mašinu. My si jdeme lehnout.“ Ív s Renou zmizely ve svých kajutách.

        Aby tak ty dvě přišly na to, jak jsem si s tou příšerou užila. Zděsila se Una. Byla by přísahala, že slyšela jak se smějí. Ale nesmysl, utěšovala se vzápětí. Tomu se nikdo smát nemůže. Možná by jim vlastně měla povědět celou pravdu. Třeba je to trapné, ale jde o život. A hodně!   Jak se probírala neradostnými myšlenkami, přepadl ji podivný pocit.

Její tělo i předměty kolem dostaly další rozměr. Celý vesmír se srazil kolem ní a v ní. Cítila, že se propadá sama do sebe. Stala se součástí nekonečného množství vesmírů, které objevila v té jediné setině vteřiny. Cvak! Jak závěrka fotoaparátu - pouhý záblesk. Poodhalené tajemství.

        Řídící kabina  plazmového letounu se vynořila kolem Uny i se svou hrůznou realitou, aby jí připomněla, že je uvězněna v nemohoucím stroji na pitomé planetě, která se stane jejím hrobem.

        Dívka sklouzla z křesla a jako opilec, který se potácí a motá, vrávorala mezi účelově technicky chladným zařízením operační místnosti. Jako celá věčnost jí připadalo, než rozrazila dveře kajuty kde spala Rena.

        „Reno...,“ zasípala. Suchá ústa jen stěží dokázala vyloudit zvuk. Polkla a zatřásla spící dívkou. „Reno! Pomoz mi!“

 

                                                       *       *

 

        „Kde asi je a co znamená, ten jinej svět,“ přemýšlel jsem nahlas a civěl na hvězdnou oblohu. Nepoznával jsem se. Vmanévroval jsem se do skutečně nádherné situace. Spící město. Ubíhající čas a Manuela nic. Na to, jestli dokážu oddělit sen od skutečnosti, bych nevsadil ani špinavej kapesník. Psychiatr by pookřál.

        Napadlo mě, že nejlepší by bylo vypadnout z toho okna, na kterém právě sedím. Chtělo to jen záruku; alespoň jediného člověka, jehož by to eventuelně mrzelo. Tu jsem tedy neměl.

        „Hej ty! Nazdar!“ promluvil kdosi v prázdném bytě. Jenom tak, tak jsem dokázal sklouznout na správnou stranu. Tedy zpět do pokoje. U telefonu stála další lyžařka. Někdo by si mohl myslet, že na jednu noc už toho bylo akorát dost. Jenže já byl poučen, že ta dnešní noc je prostě taková.

        Všechno šlo mnohem rychleji. Odpadla hudba i čaj. Na programu nezůstaly ani city. Pouze nekontrolovaná vášeň a chtíč.

        Za oknem se probudil den, v pokoji telefon. Jeho zvonění probudilo mě. MANUELA !!!

        Sluncem prozářené obrysy reality, v kontrastu s předešlou nocí, udeřily silou ledové sprchy.

 

                                                       *       *

 

        „N-zdárek šedivko!“ pozdravila Una rozpustile obyvatelku jeskyně. Ta nereagovala. Jen tam prostě byla. „Nebylo to s tebou špatný, ale chlap je chlap.“ Neodpustila si rýpnutí. Stále prožívala euforii toho, jak všechno krásně vyřešila. Hrozba byla zažehnána. To nestvůrné břímě čehosi cizího v ní; zmizelo.

        Rena dodržela slib. Tak se Una mohla dostat zpět kdykoliv a taky se zpět dostala, i když o dodržení slibu z její strany se mluvit nedalo.

        Šedivá věc ležela netečně rozprostřena na kamenité podlaze jeskyně a přízračnou párou opět živila obraz. Mladík  telefonoval.

        Una se protáhla otvorem. Nad údolí se vysouvalo nazelenalé svítání. Nezvyklá barva oblohy se odrážela a koncentrovala v hladině potůčku. Nádherné zobrazení klidu a míru. Plíživé ticho jako po hádce dvou rybářů.

        Dívka hleděla do vody. Velmi pomalu se sklonila a ponořila ruce do průzračného proudu. Usmála se. Dokáže jim, že nebýt její maličkosti, jsou  úplně ztracené. Rozhodla frajersky.

        Vybírala z potůčku příhodné kameny, které přenášela ke vchodu do jeskyně, kde je usazovala a mokrou hlínou z břehu zamazávala skuliny mezi nimi. Otvor zmizel. Uspokojeně prohlédla své dílo a potom se hrdě otočila k letounu odpočívajícímu na stráni s nic netušící posádkou uvnitř.

        Pocit vítězství však rapidně narušil ohlušující rachot z nitra země následovaný oslnivým bleskem, který rozmetal kameny i kusy skal daleko po okolí.

        Tohle už tady jednou bylo, napadlo Unu, když oslepená a napůl omráčená přepadla do vzniklé prolákliny. Prsty se křečovitě zarývaly do skály, v zoufalé snaze udržet tělo, které bylo nesmírnou silou taženo do nitra průrvy.

        Srdcervoucí výkřik nad údolím dozněl v hlubinách, podoben rachocení odjíždějícího metra.

        Rozedřené prsty povolily. Zdálo se, že apatická Una je připravena přijmout trest, který ji čeká za nevydařenou zradu netvora.

        Ta tam byla apatická šedá hmota. Proměnila se v úděsnou, všemi barvami hrající, chobotnici odpudivého vzhledu. Jedním z chapadel přitahovala dívku za nohy.

        Unin mozek překotně analyzoval nespočetné množství vjemů a možných kombinací. Počítač by jistě uvítal informaci o proměně duchovitého samce na zatraceně hmotnou nestvůru, ale pro Unu to znamenalo ještě mnohem víc. Napjatě očekávala příhodný okamžik.

        Nyní!

        Tam, kde kamenná podlaha jeskyně přecházela v mlžný obraz, zalarmovala dívka své poslední síly a vzepřela se tahu. Obluda vyrazila jejím směrem, čímž na okamžik povolila sevření nohou. Una odskočila a nestvůra dopadla na místo, kde se dívka nacházela předtím. Chobotnice zavrávorala, když svojí hmotou vyrovnávala  průchodové napětí obrazu, a v ten moment jí Una celou vlastní vahou udělila směr. Obraz pohltil příšeru, bohužel zároveň s dívku, která ke své hrůze zjistila, že zabránit vlastnímu pádu již nedokáže.

 

                                                       *       *

                                      

        „Prý si tu legendu nevydržela do konce?“ bezelstně prohodila Rena od počítače ke dveřím kajuty, odkud se právě vypotácela rozespalá Ív.

        „Jen žádné otázky. Prosím! Nejdřív kafe a minimálně litr.“

        „Samozřejmě, káva! Moc důležité,“ pokývala Rena chápavě. Jenže Ív nereagovala, tak tedy za ní vykřikla: „Dám si taky jednu!“

        Šéfová bez řečí přinesla dva kalíšky a zhroutila se vedle do křesla. Chvíli nepřítomně zírala na obrazovky, pak se napila a pohlédla na Renu s takovým výrazem překvapení v očích, až ta málem uvěřila, že se vidí poprvé. „O co de? Reno. “ hlesla konečně.

        „Vím, proč Una hysterčila. Předvedla to večer u mě v kajutě. Musím bohužel říci, že měla důvod. Poslala jsem jí do jeskyně, z které se dá projít časoprostorovým obrazem do bytu jednoho člověka. Bylo to moje tajemství. Unino tajemství bylo, že ta obluda z jeskyně jí znásilnila a negovat důsledky takové skutečnosti mohla pouze pomocí chlapa. No nemohla jsem jí nepomoct...“ Rena se napila. Slova se jí lepila na rty. „Chtěla jsem si to nechat pro sebe, ale bylo mi jí líto. Slíbila jsem jí, že na ní budu celou dobu myslet. To je důležité pro návrat..., ona - ještě tam je. Přísahala, že se ho ani nedotkne, že najde jiného, že jenom projde tím bytem, ale tomu v jejím případě nemůžu nějak uvěřit. Nebo jo?“ Odmlčela se. Cítila, že plácá nesmysly.

        Ív zavřela oči, zároveň neopomněla tu směsku informací zapít kávou. Dlaní si přejela po čele. Prsty masírovala zavřená oční víčka. „Ty tedy nezahálíš,“ poznamenala. Přestala s masáží, zavrtěla hlavou a začala vypočítávat: „Nejprve svévolně postavíš přehradu. Tím probudíš obludu, která neví nic lepšího než obšťastnit Unu. Načež prolezeš, sám Bůh ví jak, do něčího bytu, kde se zamiluješ, vrátíš se zpátky, a aby toho nebylo málo, stačíš ještě svého milence nesobecky doporučit přítelkyni. Tomu tedy říkám výkon. Nic víc jsi neprovedla? Mohlas třeba vypůjčit nějaký prachy. Nadělat dluhy, víš!?“

        „Nech toho! Kdybys věděla, jak mě to mrzí. Pořád doufám, že Unu vyhodí, nebo pošle nějakému příteli. Mám takovej nepříjemnej pocit. On byl tak strašně smutnej a opuštěnej a....“ Rena začala sklouzávat do plačtivého tónu, ale když viděla, že Ív věnuje víc pozornosti přístrojům nežli její dojemné historii, řekla pevně: „Vlastně na tom nezáleží. On miluje nějakou Manuelu. Je do ní šíleně blbej.“

        „A ty seš šíleně blbá do něj? Nebo jen tak?“ vybuchla Ív. „Tohle já nebudu poslouchat! Co jsem si to vybrala za posádku? Uvědomuje si vůbec některá z vás, proč jsme vlastně tady? Tohle není skautskej prázdninovej vejlet! Sakra!“ Ív byla v ráži a Renin ukřivděný výraz jí dodával. „Schovej si ten provinilej kukuč! Na mě neplatí. Koukej se zvednout! A hajdy do jeskyně! Baterku sebou! Mám totiž také strašlivou chuť konečně poznat onoho přeochotného mládence. Zároveň popadnu Unu za skřele a přismýkám jí sem. Tady je její místo.“

        Rena se zvedla z křesla. Volným krokem došla k zásobníku a po delším prohrabávání vyndala brokovnici. Ív zkameněla. S nevěřícím výrazem v obličeji pozorovala družku, jak zkušeným pohybem nabíjí zbraň.

        „Ber!“ řekla Rena, když zasunula poslední náboj.

        „Na co?“ vyhrkla Ív, když náhle třesoucí se rukou uchopila opakovačku.

        „Tím by měla ta potvora jít zlikvidovat. Jen do toho paní šéfová. Co je důležitější? Módní salón se zázračným pozadím nebo časoprostorovej přechod? Načinčané modelky na nějaké planetce Zemi nebo poselství neznámé civilizace, která procházela či ještě prochází z jednoho vesmíru do druhého? Jen směle do toho! Je to na tobě. Kupředu! Rozstřílej to na cucky!“ Rena utichla a vyzývavě hleděla na Ív, která během toho projevu zase posbírala již téměř ztracenou sebedůvěru.

        „Řečičky!“ reagovala podrážděně. „Jak si vlastně přišla na to, že tahle opakovačka stačí na zlikvidování potvory, která metá blesky?“

        „Poslouchám legendy do konce.“

        „Cože? Tys ráno...? a vydrželas to?!“ Vyrážela Ív nevěřícně.

        „No ano. Je tam zajímavě popsanej ten meč; z olova. Cituji:

         ...zbraň bohů byla tenčí víc než malý prst,

         však těžká dosti na svůj vzrůst a barva temně šedá.

         Šla ohnout lehce tam i zpět,

tak Mertan seznal, že je olověná.

Co tomu řekneš?“

        Ív pokrčila rameny. „Áno..., toť vskutku velice vydařený verš. Bohužel nic objevného v něm nevidím. No hlavně, že inspiruje tebe...“ významně se odmlčela, „... a vezmi baterku! Jdem!“

        „Baterka je zbytečná, v jeskyni je světlo. Už jsem tam jednou byla. Pamatuješ?“ odmlouvala Rena z pozice zkušené badatelky.

        „Sakra! Řekla jsem, vem tu baterku a tím jsem chtěla naznačit, že máš vzít tu baterku. Téhle výpravě pořád ještě velím já. Takže, když řeknu...“

        „Jo! Jo! Jo! Už beru tu baterku,“ pospíšila si Rena, aby zarazila řítící se lavinu slov.

        Azurové slunce viselo nad skálou. Celé údolí magicky zalévala lehounce namodralá mlha. Scéna působila nádherně neskutečným dojmem. Pouze plazmový letoun z jiného světa se tady vyjímal poněkud cize. Podobně rušivě se do ticha planety zařezával i hlas jedné z dvojice dívek, které sestupovaly po stráni od letounu.

        „Dala jsem si jedna a jedna dohromady,“ hlaholila Rena, zatím co Ív sveřepě mlčela. Pušku v ruce držela štítivě od těla.

        „Olovo odstiňuje radioaktivitu. Rozumíš?“ dorážela Rena neúnavně. „To je jediné vysvětlení pro to, proč by měl ten meč být z olova. Chápeš? Ta potvora je pravděpodobně dokonalej atomovej reaktor, zásobník energie plus řídící mozek. Tyhle věci musí pracovat v nerozlučné návaznosti. Je ti to jasné?! Popisuji složení stroje, do kterého hodláš vypálit broky!“

        Ív dorazila k potůčku, tam se otočila a nechala družku dojít. „Zmlkni! Mám pocit, že minimálně polovina galaxie poslouchá ty tvoje plky. Musím ti říct, poslouchám pozorně, ale smysl mi uniká. Chceš mě zastrašit nebo povzbudit? A vůbec už nechápu, o co ti jde celkově. To máme tu věc nechat na pokoji a zůstat tady věčně s občasnými vycházkami do někam nebo...?“

        Zmlkla, uchopila brokovnici pod hlavní a klap, cvak. Zbraň byla natažena, náboj v hlavni a pojistka odjištěna. „Jestli ta potvora uvnitř odpovídá tvému popisu, pak její jednotlivé části by měly být propojeny tenkými kanálky, jimiž se přenášejí instrukce mozku. Jakmile vystřelím, ta věc začne odebírat kinetickou energii letících broků a tím je prakticky zastaví přesně uprostřed povelového kanálku; mozek - zásobník energie, dojde k odstínění a něco se musí stát.

        „Tak tobě smysl mých plků uniká, co?!“ hlesla Rena. „Tobě mozeček pěkně šlape. Řekla bych, že na plný obrátky!“ dodala téměř s obdivem. Ív si odfoukla.

„Kupředu!“ zavelela. Přeskočila potůček a nasoukala se do chodby jeskyně. Rena jí následovala. Víc tušila než viděla družku, která se pohybovala zády ke stěně. Náhle jí to došlo - v chodbě byla tma. Srdce se jí rozbušilo rozčilením. V duchu proklínala šéfovou za její klid a rozhodnost.

        V černé chodbě plné vlhké zimy Rena zjistila, že se potí. Bylo to k nevydržení. Zavrávorala, zakopla a s rachotem upadla na Ív. Ta hekla a leknutím stiskla spoušť. Výstřel byl ohlušující. Uzavřený prostor rezonoval svištěním odražených broků. Rena se krčila u stěny, ruce na  uších. Tak nějak asi vypadá peklo, pomyslela si.

        „Nejanči ty blázne.“ řekla Ív především sobě. Vzala družku jemně pod ramenem a postavila ji na nohy. „Jeskyně je prázdná. Vyndala bys laskavě tu baterku?“

        Prostor osvícený sporým světlem vypadal o mnoho menší, než když jej Rena viděla poprvé. „Nic tu není,“ vysoukala ze sebe. „Tys to věděla od začátku. Viď!?“

        Ív přikývla. „Poznala jsem to hned ráno při kávě. Budík indikátoru funkce majáku ukazoval plné zatížení. Kdybys místo báchorkám věnovala pozornost jemu, věděla bys to taky.“ Věta kupodivu nezněla ani vyčítavě. Rena si oddechla.

        „Tos tedy hrála divadélko. Srdnatý vstup do jeskyně. Bojové plížení chodbou... Už jsem si začínala připadat jako pěknej srabák.“

        Ív doznání nekomentovala. Projížděla kuželem světla po místnosti a vypadalo to, že něco hledá. „Kde byl ten obraz?“ zeptala se po chvíli.

        Rena ukázala na přilehlou stěnu ke vstupní chodbě. „Tady.“

        „A kde byla obluda?“ otázka padla jako u výslechu.

        Rena sevřela rty. „Já nevím,“ procedila. „Snad naproti.“ Otočila se ke stěně. „Stála jsem tady a ta věc přišla odzadu. Byl to dost šok -  ti řeknu.“

        Ív jí podala baterku. „Sviť!“ Přešla k protější zdi a začala si pečlivě prohlížet její složení. Mlčela.

        Rena si neodpustila otázku: „Že by tě ani nenapadlo na ni vystřelit? Myslím na tu potvoru.“

        Namísto odpovědi Ív něco vytáhla z mezery mezi kameny. Obrátila se s tím k Reně. „A napadlo by tebe, že tady najdu tohle?“ Držela asi třicet centimetrů dlouhou šedivou jehlici. Škrábla po ní nehtem. „Olovo. To jsem si mohla myslet,“ komentovala vesele.

        „Boží zbraň,“ hlesla Rena ohromeně.

        „Ovšem. Jistě. Už je to tak,“ přitakala Ív. „Bohové jsou důslední. A tak, nepotřebujete-li obludu, jestliže páchá víc škody než užitku; račte prosím tímto vypnout. Jen návod není přiložen.

        „Obluda je pryč a Una taky. Myslíš, že Una zlikvidovala obludu?“

        Ív zavrtěla hlavou. „Tímhle rozhodně ne. Byla na tom vrstva prachu.“

        „To by ovšem znamenalo...“ Reně se roztřásla brada.

         „To znamená, že spolu prošly obrazem a ...,“ řekla Ív tajemně.

         „Jsou teď u toho kluka!“ dodala rozčíleně Rena.

        „A to by bylo možné vysvětlení,“ připustila Ív, a ačkoliv jí nebylo do smíchu, řekla škodolibě: „Una momentálně spí s oběma a my ji už nikdy víc neuvidíme. Nechceš mi povědět o tom chlapci? Že je moc fajn a podobně? Jak moc ho miluješ? Koho on miluje. Kdo všechny miluje a ...“ Rena udeřila baterkou do stěny.

„Kdo ví jak to bylo!“ řekla.

                                                       *       *

 

        Něco tak odporného jsem ještě neviděl. Bílá růže, kterou jsem sehnal s vynaložením největší námahy, plula v umyvadle. Manuela na cestě. Přijde každou chvíli. Všechno vypadá dobře a pak tohle! To je vrchol hnusu.

        Na koberci v mém pokoji pulzovala a nadouvala se nechutně odporná šedivá břečka. Nevím proč, ale její pohyby ze všeho nejvíc připomínají soulož. Pokoj se změnil. Zmizela celá jedna stěna.

Chuchvalce mlhy v místech kde končí koberec, ohraničovaly prostor, který namísto stěny momentálně obsahoval nic vyvolávající závrať.

Chtělo se mi zvracet. To nic přitahovalo. Točila se mi hlava.

        Jen s vypětím všech sil jsem dokázal couvnout. Na takovou situaci by byl těžko připraven i vyspalejší člověk nežli já. Zády jsem se opřel o dveře pokoje a snažil se uklidnit své rozjitřené nervy pohledem na standardně zařízenou kuchyň. Pohled zavadil o vzduchovku, opřenou o zeď za spíží.

Jediná zbraň v celém bytě, když nepočítám příborové nože. Pomalu jsem se vydal jejím směrem v předtuše, že vyvedu nějakou blbost.

        Vložil jsem diabolu zezadu do hlavně. „Děsivé“ zarachocení signalizovalo, že zbraň je připravena. Levá ruka ji podepřela a zatlačila pažbu do ramene. Ukazováček pravé ruky nahmatal spoušť.

        Strategický plán: Loktem otevřu dveře a vystřelím někam do středu té nechutnosti. Pak se zase rychle zavřu v kuchyni. Jak moudré a statečné!

        Když jsem se tak pomalu plížil ke dveřím pokoje, na obličeji mi vyrostl nepřítomný úsměv diváka, sledujícího operetní představení.

        Otevřel jsem dveře a roztřeseně srovnával do jedné osy hledí s muškou plus předpokládaný střed té šedivé nechutnosti. Třásly se mi nejenom ruce. Pot zalil čelo. Kohoutek spouště udělal cvak.

        Výstřel ze vzduchovky nebyl nijak hlasitý, ale mně zazněl jako výbuch.

        To co následovalo bylo rychlé a já nestačil ani mrknout. O nějakém schovávání v kuchyni nemohla být řeč. Z té nicoty, která nahrazovala stěnu, vylétl proud fialových hadů. Obmotaly mou šedivou návštěvnici a počaly ji rdousit. Celá místnost vzplála purpurovým ohněm tvořeným nekonečnou řadou zářících čtverců. Jeden za druhým přilétaly navlečeni do fialových chapadel a bortily se v šedivé hmotě. Jenže to bylo asi obráceně. Čtverce vycházely z obludy. Ano. Zdálo se, že to byla právě ona, kdo vyrovnával boj s tím prostorem nicoty. Duchovitě se vynořila původní stěna pokoje a v jejím středu se zmenšovalo sršící, šedofialové, zmítající se klubko zuřících patvarů. Pak bylo po všem. Cvak! Jako klapnutí závěrky fotoaparátu. Pokoj byl prázdný.

        Stál jsem jako přimrazený. A aby ne! Vzduchovka v mých rukou byla pokryta snad centimetrovou vrstvou jinovatky. Námraza chladila na řasách a prostě všude. Ledové kopřivy vyšplhaly po vnější straně oken. Zvolna jsem odlepil pušku od prstů. Tak příšerně ledovou věc jsem ještě v životě nedržel. Dopadla na podlahu.

        Určitá záhadná znamení by se neměla přehlížet. Tohle přeci úplně vybízelo. Byl nejvyšší čas odpárat minulost a oženit se s Manuelou. Časem přijdou i děti.

        Jako totálně vyčerpaný polární badatel jsem se vydal k ledničce. Byl jsem odhodlán to rozhodnutí, ať jakkoli vzniklé po předchozím zážitku, zapít. Ano! Uklidňující láhev byla na svém místě!

        Zapil jsem to.

 

                                                       *       *

 

         Ív seděla na místě Uny. Mlčela. Nespouštěla zrak z přístrojů plazmového letounu, který pod jejím vedením bezpečně prostupoval prostorem k Zemi. Rena se zatím rozhodla klást otázky.

„Mohly jsme nějakej čas ještě počkat? Co když se Una objeví?“

        „Nedorážej! Dej s tím pokoj,“ vyštěkla Ív. „Uně už nepomůžeme. Prostě nezvládla situaci.“

        „Kdežto ty ji zvládneš vždycky!“ nedala se Rena. Ív zlostně zavrtěla hlavou.

„Když jsem nám pronajímala tenhle letoun, musela jsem podepsat asi padesát různejch formulářů, podle kterých se taky musím chovat. A ačkoliv styk s mimozemskou civilizací ještě prokazatelně nikdo neuskutečnil, instrukce hovoří jasně takto: Při setkání s cizí civilizací je zakázáno navazovat jakýkoliv kontakt. První povinností je podat zprávu úřadu mimozemských styků. Stačí ti to?!“

     „Úřady,“ povzdechla si Rena, „když jsi šla zastřelit to stvoření, tak tě úřady nezajímaly.“ Ív dělala, že neslyší.

        Rena to zkusila jinak. „Vždyť je to úžasný. Samec se nabije energií a otevře průchod. Přetvoří k obrazu svému nějakou samici, ta projde dál, také se nabije a také otevře svůj průchod. A tak pořád, až do nekonečna. Opravdu tě napadlo něco takového zastřelit?“ zeptala se zpola jízlivě, zpola pochybovačně.

        „Hele! Víš dobře, že jsem měla skoro stoprocentní jistotu, že tam ta obluda není. Vystřelila bych jen v nejkrajnějším případě, ale raději z obyčejné vzduchovky, než z brokovnice.“

        „Taky mě to napadlo.“ Rena znalecky pokývala hlavou. „Ona u brokovnice by možná obluda stačila odsát energii už u roznětky a k výstřelu nemuselo dojít. To riziko tady bylo. Nemyslíš?“

        „Já nevím! Nevím! Tohle téma mě už nebaví. Přenechám ho odborníkům, ať si tam vyšlou expedici. Možná narazí na někoho, kdo bude zrovna instalovat další potvoru. Třeba vypátrají kam zmizela Una, což bych byla celkem i ráda. Něco snad také vymačkají z computeru, kterému jsme narvaly paměť takovým množstvím informací, že někomu z toho ještě půjde hlava kolem. A ty buď tak laskavá a přenech to tomu někomu. My dvě už neuděláme nic. Ale vůbec nic! Jasný!?“

Ív se po delší řeči nadechla a navrhla pokračovat z jiného soudku. „Nyní, pokud tě to nerozbrečí, mi můžeš popovídat o tom, kde a s kýms byla v noci.“

        Rena kupodivu neprotestovala. Pravděpodobně to ze sebe potřebovala dostat ven.

        „Nejdřív jsem stála v pokoji a na zdi visel kalendář. Rok 1989, srpen. Takže mi bylo jasné, že jsem na Zemi a to před třiceti lety...“

        Ív poslouchala s očima upřenýma na ovládací prvky letounu. Sveřepě sevřené rty byly neklamným důkazem hlubokého zadumání.

 

                                                       *       *

 

        „Pojď ke mně. Ty můj tuláku.“ řekla Manuela a téměř vyčítavě dodala: „Skoro jsem začínala mít strach, že tě víckrát neuvidím.“

        Objemná brašna dopadla na podlahu a kopnutím letěla za dveře. Ív se vrhla Manuele kolem krku. „Maminko, mámo! Konečně doma!“

        „Pusť blázínku, vždyť mě úplně rozmačkáš,“ rozesmátá Manuela se vykroutila z dceřina sevření. Pak řekla starostlivě: „Máš jistě hlad po takové cestě. Na co bys měla chuť?“

        Ív odmítavě vztáhla ruce. „Né! Hlad nemám. Pouze jeden problém.“ Obhlédla místnost. „Je táta doma?“ zajímalo jí.

        „Až večer,“ dost smutně odpověděla máma. „Přes den má pořád spoustu běhání ohledně zařízení do tvého salónu.“

        „Takže jsme samy a ty mi maminko můžeš říct popravdě, jak to bylo tenkrát, když jste s tátou měli před svatbou a málem z toho sešlo. Táta přeci při každé vhodné či méně vhodné příležitosti vypráví, jak za tebou tenkrát přišel a ty jsi ho nepustila dál, protože tvůj byt byl až po strop plný milenců. Je to pravda?“

        Manuela se rozesmála. „To ti vrtá hlavou? Ono toho bylo asi na tebe moc. Copak se co má dívka courat vesmírem?! Člověk tě nevidí skoro měsíc a ty vyrukuješ s takovou otázkou. Jsi přepracovaná a mluvíš z hladu. Co budeš jíst? ptám se já.“

        „Nevytáčej se mami. Řekni mi pravdu. Mělas tam někoho nebo ne? Táta myslí, že jo!“

        „A já ho přitom nechám,“ obešla Manuela přímou odpověď. Položila dceři ruku na rameno a dodala: „Časem přijdeš na to, že neuškodí, když chlapům sebereme trochu té jejich jistoty.“

        Ív šibalsky přimhouřila oči. A co on?“ zeptala se, „když tam tak čekal až zavoláš. Co bys řekla? Byl sám?“

        „Určitě!“ řekla Manuela přesvědčeně. Pak si ale všimla čehosi až tam dole v hlubině Íviných hnědých očí. Znejistěla. „A vůbec, co je to za hloupé řeči?“ Vzniklé podezření se rozhodla rychle rozptýlit rodičovskou autoritou. „Budeš jíst nebo ne?“

        „Jíst, jíst, jíst a pořád jíst. Tak něco uvař, když jinak nedáš.“ Ív hrající uraženou sebrala brašnu a vydala se ke dveřím do pokoje. „Jenom se trochu převléknu.“ vysvětlila.

        Manuela nepřítomně kývla hlavou.

        Ív za sebou zavřela a vzápětí téměř zaječela. V pokoji vedle telefonu, celá rozcuchaná a uválená, ale i zmatená a dost nesvá, podobná mořské sasance, které ujel rak poustevník, stála Una.

        „Co tady?“ šeptla Ív opatrně, „…děláš? Kde ses tu vzala?“

        „Já - nevim.“

 

 

 

 

 

 

                                                    1992

 

 

Pro přidání komentáře se přihlašte.
GigiLeTallec
kvalita komentáře: 0 GigiLeTallec 23. února 2012, 20:40
0.7 -
FlowMan
kvalita komentáře: 0 FlowMan 29. února 2008, 14:35
ta je dlouhá ..
moths
kvalita komentáře: 0 moths 22. října 2007, 02:08
Mr. D: díky, díky... je to starší kus, asi bych se k tomu nerad vracel:kuk:
Mr.D
kvalita komentáře: 0 Mr.D 21. října 2007, 22:39
teeeda! skvele:love: :ee: ... nebolo by na skodu to nejak rozvinut:tam:
HumanART
Body od neregistrovaných
  • moths Autor
    moths
  • 0.8 bodů
  • 3 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 13. dubna 2007, 01:23
  • 1803 zobrazení
  • 0 oblíbené
© 2006 - 2019 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz